Zdá se, že česká veřejnost myšlenku sociálního státu alespoň v té podobě, jak ji v posledních volbách nabídlo vedení ČSSD odmítla. Je to pravda? A když, tak proč? V českých médiích, zvláště na internetu se rozvinula velmi kvalitní rozprava o této zajímavé instituci. Účastní se jí takové osobnosti jako Vladimír Špidla, Jiří Pehe, Václav Žák a Václav Bělohradský.

A je velice důležité, jak velkou hodnotu všichni přikládají myšlence sociálního státu. „Demokratická levice má velkou šanci převzít právě zde iniciativu. Jde o to, aby se i globální kapitalismus co nejméně vymykal nárokům vyspělé politické demokracie, jež v sobě kloubí svobodu, rovnost a solidaritu. Praktickým úkolem současnosti je reformovat reálný kapitalismus, působící stále více v globálním měřítku, v kapitalismus s lidskou tváří“, píše Jiří Pehe.

To je zcela jistě důležitý úkol, který je třeba mít stále na paměti. Záchranná sociální síť, ke které se bohaté evropské státy dopracovaly, financovaná ze státního rozpočtu (tedy takříkajíc shora) je jistě úctyhodnou institucí, přestože spolu s tím, jak se zvyšuje životní úroveň a počet lidí, kteří sociální systém využívají stále více státní finance zatěžuje.

Ve všech úvahách těchto vynikajících českých osobností, které tak rád čtu, mi však chybí jeden důležitý tón. Když uvažují o solidaritě, jde právě vždy o solidaritu shora, tedy ve formě sociálního státu, který to vše zařídí jaksi za nás. Stačí, když nějakému úřadu odevzdáme své daně a on už to zvládne, obvykle nikoli tak, jak si představujeme.

Existuje však i jiná možnost, kterou bychom mohli souhrnně nazvat solidaritou zdola. Nezatěžuje státní rozpočet a je daleko pružnější, než jednání jakékoli státní instituce. I tato možnost by měla být zahrnuta do politické strategie stran, které mají solidaritu v programu, jako prvek doplňující již zavedený sociální stát. Myslím, že v tomto pojetí by byla přijatelná i aktivním mladým lidem.

Je dávno dobře známo, že za příznivých okolností si lidé poradí s problémy ve svém okolí velice rychle. Podmínka, která určuje ony příznivé okolnosti zní zdánlivě jednoduše: je třeba umět dobře vzájemně spolupracovat. Slavný politický ekonom Francis Fukuyama nazývá tuto schopnost sociální kapitál a považuje ji za zvláštní druh bohatství.

Sociální kapitál plodí bohatství, píše Francis Fukuyama, a proto má ekonomickou hodnotu pro národní hospodářství. Je také nepostradatelný pro všechny formy skupinového úsilí, s nimiž se setkáváme v moderní společnosti, od provozování prodejny potravin na rohu ulice po lobování v parlamentu a výchovu dětí.

Společenské ctnosti jako například poctivost, reciprocita (vzájemná výměna a spolupráce) či plnění závazků jsou nejenom etické hodnoty. Mají též hmatatelnou peněžní hodnotu a pomáhají skupinám lidí, kteří je uznávají a chovají se podle nich, dosahovat společných cílů.


O tom všem jsem již psal na jiném místě. Ale v případě solidarity zdola hraje právě tento druh bohatství zkladní a zásadní roli. To, čemu Jiří Pehe říká demokratická levice, tedy ČSSD, by si rozhodně neměla nechat ležet tuto myšlenku ladem a už nyní by měla začít rozvíjet programy vzájemné spolupráce na místní úrovni, tím spíše, že předsedá všem krajským zastupitelstvům a nejen občanům slibovat, jak to bude báječné, až opět zvítězí v celostátních volbách do parlamentu.

Vyzkoušených forem alternativní ekonomické spolupráce, které by mohly pomoci v místech s největší nezaměstnaností je řada, zvláště kdyby je aktivně podpořil kraj. Jen ta naše neschopnost vzájemně spolupracovat! Z hlediska sociálního kapitálu jsme totiž většinou opravdoví žebráci, ať máme v bance miliony nebo prázdné konto.

Nedůvěřujeme jeden druhému, čekáme, kdy nás kdo podvede, nedodržujeme sliby, nechodíme ani včas na schůzky, natož abychom dodržovali smlouvy. Přitom to jsou všechno vlastnosti, které se nedají za žádný peníz nakoupit. Ani miliarda v bance nám nepomůže k tomu, abychom byli poctivější, i kdybychom ji na tyto účely byli ochotni vydat.

To je také velká příležitost pro české křesťany i pro KDU-ČSL, i když zrovna její členové nesedí v parlamentu. Má totiž po celé republice úžasnou síť organizací, které by takovou spolupráci mohly organizovat. A konec konců, právě v takové chvíli jako je tato mají ti, kteří se cítí být osloveni křesťanskou zvěstí příležitost ukázat, že mohou nakládat jakousi přidanou hodnotou, která je ostatní společnosti (alespoň prozatím) jen těžko dostupná a která se projevuje i tím, že dokáží lépe spolupracovat, než oni. Lepší lekci z živého křesťanství si v České republice snad ani nedokážu představit.