Veřejnost vytýká současné české vládě, že neumí komunikovat navenek, ale zvláště s partnery, kteří mají odlišný názor na svět, například s opozicí. A že se o to vlastně ani nepokouší. Naproti tomu pan ministr Kalousek a také pan ministr Drábek vytrvale tvrdí, že to je opozice, odbory a všichni ostatní, kteří odmítají komunikovat s nimi.

Již delší dobu je jasné, že za postoji obou stran a také za jejich tvrzením jsou zcela odlišné představy o komunikaci. Vládní představitelé jsou přesvědčeni, že projevili dost velkou snahu komunikovat, když nabídli svým partnerům schůzku u kulatého stolu, vyložili jim své moudré názory na problematiku, kterou řeší. Pozvaným partnerům je sice dovoleno ze slušnosti přednést návrhy na řešení, které vypracovali, ale například při jednání s panem ministrem Drábkem se automaticky předpokládá, že návrhy, které tento specialista na technickou kybernetiku a energetiku navrhl pro oblast sociální, jsou tak nedostižné, že návrhy lidí, kteří mají v této oblasti vysokoškolské vzdělání nebo mají větší sociální citlivost, než pan ministr jsou přímou cestou do Řecka, tedy k tomu, aby Česká republika zbankrotovala podobně jako Řecko.

Dalším význačným komunikátorem české vlády je pan ministr Kalousek. Je to zkušený politik a proto ho zcela zjevně neuráží, když různé společenské skupiny propagují názory, které jsou v rozporu s jeho politickými záměry, ale to je tak všechno. Rozhodně se nad nimi nezamýšlí a nebo se to alespoň neodráží v jeho praktických politických krocích. Nejvýstižnějším příkladem z poslední doby je DPH 17,5%, která má být uvalena na prodej literatury.

Přitom je možné na příkladu zemí, kde se něco podobného stalo dokázat, jak devastující vliv takovýto krok má na knižní kulturu celé země a také na vzdělanost. Jenže pan ministr je přesvědčen, že knihkupci a nakladatelé hájí jen zájmy jedné profesní skupiny a všechno ostatní je jen výmluva.

Právě zde by mohly zasáhnout Věci veřejné publicisty Radka Johna. Kdo více by si měl uvědomovat toto nebezpečí, než synek z přední české literární rodiny. Představitelé strany Věci veřejné neustále dokazují, co všechno udělaly pro veřejnost, ale tím pouze ukazují svou nezkušenost. Všechno, co se podaří si přece před veřejností přivlastní největší strany koalice a to ostatní zbude na ty malé. Takové je základní pravidlo. Právě zde mají VV ale možnost nabídnout veřejnosti svou pomoc a pro něco takového nehlasovat.

A to nemluvíme ani o důchodové reformě, která stojí v pozadí všech těchto krkolomných kroků a na kterou mají různé strany také různý názor. Ale vláda přece slíbila, že žádnou důchodovou reformu bez srozumění s opozicí nepřijme. Jenže skutek utek.

Jak by tedy měla vláda komunikovat s veřejností, případně organizacemi, které veřejnost reprezentují, například s odbory. Totéž se týká ale i opozice. Vláda vytýká demokratické opozici, že předkládá přesně opačnou koncepci reforem, zvláště důchodové reformy a daňové reformy než ona sama. Ale tak to přece často bývá. Jednání dvou rovnocenných partnerů by mělo probíhat takto:

Všechny strany vyloží své návrhy a poté probíhá většinou velice obtížné dohadovací řízení, aby se partneři domluvili na variantě, která je přijatelná pro všechny strany. K ničemu takovému při jednání mezi vládou a opozicí, nebo mezi vládou a odbory zatím nedošlo. Vládní strana jen věří, že když se jí silou podaří prosadit své řešení, nebude moci současná opozice ani v budoucnosti tato opatření zrušit. Jenže takovýto postoj se vrací jako bumerang (třeba jako dvacetičtyřhodinová dopravní stávka).

Jestliže chci prosadit nepopulární reformy, stojí přece zato naučit se komunikovat s veřejností. Dobré věci se dají prosadit jen v dobré společenské atmosféře, nikoli proti ní. Je přece další věky ověřená zkušenost, že dobro nemohu druhému vnutit proti jeho vůli (a tím méně společnosti). I když jsem tedy přesvědčen, že moje řešení je to nejlepší ze všech, musím ještě vědět, zdali je pro druhé takové řešení přijatelné.

Něco takového v levicové podobě jsme tu již měli (dá-li se ovšem bývalá KSČ označit, jako levicová strana). Nyní nám pravicoví inženýři (obávám se říci sociální) vnucují něco podobného v pravicové podobě. Nestačí přece říci, že jsme těmto stranám dali hlas ve volbách. KSČ si také lidé zvolili dobrovolně, nikoli ale to, co později dělala. Je tu rozdíl? Ano, je. Na konci volebního období máme možnost zvolit jinou vládu a to komunistický režim nedovoloval. Ale jestliže současná vláda zavede změny, o kterých sama říká, že je v budoucnosti žádná jiná vláda nebude moci změnit, pak je takové jednání stejně nemorální, jako zakázat volby vůbec. Změna vlády má smysl, jestliže může docílit v důležitých věcech změny. V takových případech (zvláště v případech celonárodního významu) je třeba vyjednat kompromis. Současné vládní strany právě takovýto postup před volbami slibovaly. Nebyly schopny ale nabídnout opozici přijatelný kompromis. Svůj slib tedy nesplnily.

Umění vlády komunikovat s veřejností je ale na úrovni vesnických pařezů, o kterých mluví Mikuláš Dačický z Heslova, mělo by však být na úrovni facilitátorů a mediátorů. Kladu si jen otázku za co vlastně příslušní ministři své specialisty pro komunikaci platí, když jim tak základní věci neřeknou. Je ale možné, že jim to říkají a oni neslyší. Prostě jak říkal pan Mikuláš: „Pařez zůstane pařezem, a onen známý skot právě tímtéž skotem.“