Proč nazývám tuto úvahu „Jarní úvahou“? Má to dva důvody. Na jaře vše začíná nebo by alespoň mělo začínat opět nanovo. To je důvod univerzální, platný vždy a za všech okolností. A potom je zde ještě důvod aktuální, který se vztahuje pouze k období, které právě prožíváme. A to je nadmíru poučné.

Předjarní období nás poučilo o tom, že i muslimové, o kterých by nás ani nenapadlo, že mohou zvednout hlavu a vydat se na cestu za svobodou, tak skutečně učinili, sice po svém, ale přesto. Nikdo to nečekal méně, než právě ty vládnoucí skupiny v islámských zemích, které si myslely, že svůj lid mají jednou pro vždy propachtovaný a že ho tak dobře znají. A stejně tak na to udiveně hledíme i my Evropané a Američané. To je důležité poučení, které by nám nemělo uniknout.

Tento proces osvobozování ještě zdaleka neskončil. V posledních dnech v jeho prospěch zasahují dokonce mezinárodní armády a už se Matka Země rozhodla, že nám dá prostřednictvím svých živlů opět za vyučenou. A tentokrát mimořádně tragicky. Co způsobilo zemětřesení a hlavně následná vlna tsunami, nemusím jistě nikomu podrobně vysvětlovat. Filmy a fotografie obletěly celý svět a stále je máme před očima.

Ale jednoduché to nemáme ani u nás doma. Je stále jasnější, že na české politické strany se příliš spoléhat nemůžeme. I když na druhé straně bychom měli být vděčni za každou dobrou zprávu. A tou například je, že nový předseda ČSSD, Bohuslav Sobotka je přesvědčen, že musí být zrušena zvýšená sazba DPH na knihy a tiskoviny. A to už vlastně nikdo neočekával. Je zcela jasné, že Sobotkovo a Haškovo vedení ČSSD představuje daleko přívětivější alternativu ve srovnání s minulým vedením této strany. Takže se přece jenom snad něco mění. Oba přední představitelé ČSSD také přijali představu, kterou prosazuje bývalý český premiér a eurokomisař Vladimír Špidla, který říká:

„Především si myslím, že je třeba znovu vytvořit sociální demokracii jako hnutí. To neznamená dělat ze strany hnutí, ale použít stranu jako jádro širokého proudu, které zahrnuje směry od levých liberálů až po zelené a je do sebe schopno pojmout i různé alternativní směry a také družstevní hnutí. To je tedy jedna věc. Druhá velice důležitá věc: je třeba daleko více posilovat představu o nemateriálních hodnotách života. Musíme konečně překonat představu, že svět je tu proto, abychom ho snědli a že je důležité, abychom to byli my a ne ti ostatní. A za třetí je nutné nově promyslet soustavu služeb ve veřejném zájmu, takovou základní infrastrukturu, která přerozdělením zajišťuje ne snad stejnost, ale jistou míru rovnosti.“

To všechno je dobré znamení. Je vidět, že jakýsi posun se v našem politickém životě přece jenom udál. Podobný posun se v ODS odehrál, když si tato strana rozhodla do svého čela postavit Petra Nečase. Snad se tedy přece jenom snažíme být lepší. Ale pozor! Právě zde je třeba varovat. Samotná snaha přece nestačí. S tím má každý z nás osobní zkušenosti. Špatné návyky, které mají kořeny v našem nevědomí a se kterými nejsme schopni se jen tak vyrovnat nás přemáhají více, než bychom si přáli. Uveďme příklad. Třeba ČSSD by ráda zaujala mladé voliče a inteligentní vzdělané skupiny lidí. Když má ale na sjezdu odhlasovat změnu stanov, která zakáže překotné přijímání do základních organizací, aby nebylo možné uměle posilovat různé zájmové skupiny ve straně, pak to z nějakého záhadného důvodu nejde, i přesto, že se takovéto praktiky příčí právě skupinám, o které se strana uchází. Strana se sice uchází o ženy, ale současně jim není schopna nabídnout větší počet míst na kandidátkách.

Nebo další příklad. Když se Jiří Dientsbier mladší po volbách v Praze zachoval tak, jak se zachoval, postavila se proti němu celá pražská ČSSD a většina celostátní ČSSD. Je úžasné, že na sjezdu získal při volbě řadových místopředsedů nejvíce hlasů. Kde ale ti lidé byli, když je Jiří Dientsbier (přesněji řečeno ČSSD) potřeboval nejvíce? Kdyby totiž většina lidí ČSSD právě v tuto těžkou hodinu podpořila postoj Jiřího Dientsbiera, asi by nemusela veřejnost tak urputně přesvědčovat, že je vůči té nechvalně známé ODS přece jen alternativou. Právě probouzející se jaro dovedlo mnoho jejích dosavadní voličů, že tomu tak asi přece jen nebude. Přestávají totiž věřit, že by jim současné politické strany, které se stále více jeví jako centrály politické korupce mohly cokoli zajímavého nabídnout.

Problém je ale někde jinde. Jak dobře ukazuje příklad hlasování o stanovách na sjezdu ČSSD, politické strany přece nemohou být lepší, než jsme my sami. A jací jsme my samy? Často jsme nemilosrdní vůči svému okolí, tj. vůči sobě navzájem. Své vlastní chyby máme ve zvyku promítat na druhé. Jak říká Carl Gustav Jung, zbavujeme se tak svého stínu (vlastností, ke kterým se sami neradi přiznáváme). Levá část politického spektra obviňuje z těch nejhorších úmyslů tu pravou část a naopak. Ti, co pracují rukama, obviňují ty, kteří pracují hlavou. Mladí mají někdy pocit, že jim senioři zabírají na tomto světě příliš mnoho místa. Jak píše ironicky profesor Stanislav Komárek:

„Generační odcizení a nepřátelství hlodá na kořeni společnosti zejména proto, že jsme na princip reciprocity v rodině rezignovali. Jediný způsob, jak efektivně zabránit dlouhodobému populačnímu propadu, by bylo přidělovat jako penzi určité procento z platu vlastních dětí. Pak by se stala jejich výchova rozumnou investicí do budoucnosti, nikoli citovým rozmarem, který jen odvádí od kariéry a konzumu, nevyplácí se a je společenským uspořádáním vlastně trestán. Jen starobylý pečovací instinkt o malé roztomilé „parazity“ ještě zabránil tomu, že nevymizeli docela.“

Ale starší generace zase nemá příliš velké pochopení pro úzkost ze světa, do které se někdy propadají ti mladí. Asi bychom se tedy měli snažit začít u sebe. Již dlouho si alespoň někteří z nás uvědomují, že pokud se nám nepodaří posílit občanskou společnost, věci se asi dopředu nepohnou. V poslední době si to uvědomují i někteří významní představitelé politických stran, jako například již jmenovaný Jiří Dientsbier mladší. To ale vyžaduje, abychom k sobě navzájem hledali cestu.

Především to znamená přestat do druhých promítat své vlastní stíny a snažit se vytvářet přívětivější vztahy mezi lidmi. Že to skutečně možné je, nás mohou přesvědčit právě ti nešťastní Japonci. Způsob, jakým se k sobě navzájem chovají a jak dokáží spolupracovat je příkladný, i když mají zcela jistě různé politické názory. „Lidská společnost stála a padala od šeré nepaměti s dvěma principy: solidaritou a reciprocitou,“ říká Stanislav Komárek.

A co se děje u nás? Na jakou situaci by měla občanská společnost v tuto chvíli reagovat? Jiří Pehe ji charakterizuje takto: „Politika pravicové vlády, jež se tváří jako rozpočtově odpovědná, je v lepším případě nepromyšlená série improvizací, ovlivněných ideologickou zaslepeností, v horším případě promyšlený pokus rozbít základy sociálního státu, který společnost žijící v posledních dvaceti letech v relativním sociálním smíru, nesmiřitelně rozdělí.“

Jenže přestat se vzájemným obviňováním, učit se vzájemně spolupracovat, právě do toho se nám až zas tak nechce. My to raději necháme na ty proklínané politické strany. Alespoň budeme mít na koho nadávat, že ano?