Změny poměrů, které započaly v naší zemi listopadem 1989 jsou, jak známo, označovány jako „Sametová revoluce“. A všichni také víme proč. Při revolucích obvykle teče krev, vítězná skupina občanů se mstí té, která právě všechno prohrála a ta přirozeně brání své životy a životy svých blízkých, protože ani ty nebývají ušetřeny.


Nic takového se u nás nestalo. Nevím o nikom, kdo by si v té době přál jiný průběh změn, než ten, který právě nastal. Protože čeští občané byli, jako vždy, zvyklí hledat především jistoty a ve skutečnosti netušili, co bude následovat, byli Václavu Havlovi a jeho OF neobyčejně vděčni za to, že se dohodl se starými držiteli moci. Vždyť velká většina z nich režim tiše podporovala, aby se mohla podílet na jeho výhodách (i když se režimu současně bála a byl jí vlastně odporný). Tím bylo zajištěno přece i jejich přijetí, takříkajíc vykoupení do nové skutečnosti. Otevřel se před nimi nový život.

Problém je v tom, že Václav Havel a hrstka podobně myslících lidí kolem něj byla přesvědčena, že tím to všechno teprve začíná, nikoli končí. Skutečné vykoupení totiž předpokládá rozpoznání a přijetí vlastních vin, snahu o jejich odpuštění a také smíření s těmi, na kterých jsme se provinili. A to je vždy věc navýsost osobní a většinou mimořádně obtížná. Nedá se ničím obejít ani nahradit.

Tím vznikla hluboká průrva mezi Václavem Havlem a významnou částí české společnosti, která ho začala záhy obviňovat, že nezajistil, aby spravedlivější poměry u nás vznikly jaksi shora. Tím spíše, že se brzo našli lidé, jako například Václav Klaus, kteří ujišťovali české občany, že pád komunismu nezapříčinili nějací nadutí disidenti, ale právě obyčejní čeští občané. Takže způsob, jakým se chovali, byl vlastně ten nejlepší z možných. Mají se tedy za co stydět?

Výsledky se dostavily záhy. V korupci a chytračení se řadíme mezi africké státy. A že je tato vlastnost závislá jen a jen na poctivosti jednotlivce, nikoli na lepších zákonech nebo politickém systému je vidět z toho, že tam, kde se k moci dostali poctiví lidé se korupce snížila až o stamilióny (viz nedávná studie denníku Aktuálně.cz)

„Aktuálně.cz v podrobném průzkumu zjistilo, že revoluce, která přišla v loňských komunálních volbách zejména na radnice v největších městech republiky, za poslední rok výrazně snížila počet podezřelých a předražených veřejných zakázek. Za příklad mohou sloužit Liberec, České Budějovice, Pardubice, Opava a Karlovy Vary, které řídily ještě loni počátkem října radnice s korupční pověstí, avšak volby vynesly na radnice místo zavedených stran nové tváře z občanských iniciativ“, píše redaktor Petr Holub.

A nyní se dostáváme k současnosti. Všechno nasvědčuje tomu, že nás po více než dvaceti letech čekají hluboké, jak se u nás říká, revoluční změny. Tentokrát se ale netýkají jen naší země, ale jsou neseny celosvětovým proudem. Započaly v západní Evropě a jsou zaměřeny proti zkorumpovaným politikům a neodpovědnému kapitálu, přeskočily do Spojených států, kde se protestuje hlavně proti neodpovědnosti představitelů bank a velkého kapitálu a proti jejich neúměrnému podílu na společenském bohatství a protesty zaměřené tímto směrem dále pokračují.
Představitelé médií shodně tvrdí, že vlastně ani není jasné, o co těm lidem přesně jde. Tím chtějí naznačit, že nemají žádný politický program. Tato skutečnost ale není příliš podstatná. Podstatné je, že se opět pohnuly mocné psychické síly podobným směrem a to v širokém světovém měřítku. Dostáváme se do velice nebezpečného dějinného bodu.

Je tomu tak proto, že opět promítáme své problémy navenek a mimo sebe. Snaha obviňovat z vlastních problémů druhé je nejlepší způsob, jak proti těm druhým poštvat zuřivý dav, který ničí vše, co se mu postaví do cesty. Je sice jasné, že představitelé bank a kapitálu jsou mocní lidé, ale my sami jim svým životním způsobem tuto moc do rukou vkládáme. Nemá žádný smysl protestovat proti konzumní společnosti a jejím důsledkům, jestliže se chováme konzumně. Právě konzumní společnost zplodila moc bank a velkého kapitálu.

Američané i Evropané protestují proti společnosti, která jim nedává právě ty příležitosti, které od ní čekali. Takovýto přístup se mi zdá sice pochopitelný, ale jak může vést k nějakému řešení současné situace, když na jedné i na druhé straně stojí zcela bezradní lidé. Každý protest přece mlčky předpokládá, že ti, proti kterým je veden se nadále nebudou chovat tak jako dosud. To je také jeho smysl. Protestní akci je možné rozumě zdůvodnit, jestliže jsem přesvědčen, že nějaká vláda dělá určité věci špatně a že by šly dělat lépe. Potom ale asi také vím jak. Zcela určitě by se v současné době takových příkladů našlo dost, například v České republice, ale i jinde. Jenže to, proti čemu se protestuje v USA i v Západní Evropě není tento případ. Tam jde přece o něco jiného, daleko závažnějšího a protestující si to dobře uvědomují. Ti, proti kterým se protest obrací, vědí stejně málo, jak společnost zlepšit, jako protestující, kteří usilují o změnu poměrů. A tím takové protesty ztrácejí smysl. Proti komu tedy vlastně protestujeme?

Nemohu se zbavit dojmu, že se dostáváme do nepřekonatelných potíží právě proto, že myslíme dost úzkoprse jen sami na sebe. Problémy Evropské unie jsou toho názorným příkladem. Ona se totiž nabízí ještě další cesta. Nečekat, až mi jakási imaginární společnost nabídne to či ono, ale začít intenzivně spolupracovat s konkrétními lidmi na zcela konkrétních projektech a aktivitách, které mohou časem i mezinárodně spolupracovat (tak jako spolupracují protestující). To je ale ta obtížnější cesta. Je třeba překonávat různé vzájemné animozity a podobně, prostě překážky, které se vždy vyskytují na cestě ke skutečnému společenství.

Jestliže chceme změnit poměry, můžeme tak zajisté učinit, ale jen zdola a protesty na námětí k tomu v žádném případě stačit nebudou. Vždyť my totiž protestujeme vpodstatě sami proti sobě, a to je přece ztráta času. Spíše by to chtělo začít něco konkrétního a praktického pro onu změnu dělat. Samet sice můžeme v této nadcházející proměně klidně oželet, ale bez revoluce hlav a srdcí to asi jen těžko půjde, jak by řekl Tomáš G. Masaryk.