Můj minulý komentář nazvaný „Nejen o sametové revoluci“ se snažil reagovat na současné snahy o lepší společnost a kvalitní demokratický systém. A protože je opět listopad nemohl jsem opominout ani událost, která byla později nazvána „Sametová revoluce“, ani stručně poukázat na naše pozdější zklamání.

Článek vyvolal bouřlivou diskusi. To mne nepřekvapuje. A je to pro každého autora velká čest. Ale to, co mě překvapuje pravidelně je, že si většina čtenářů některých podstatných věcí (alespoň podle mého soudu) vůbec nevšimne a dalekosáhle se vyjadřuje k věcem, které jsou zcela nepodstatné. Protože do diskuse čtenářů ke svým článkům zásadně nevstupuji, nezbývá mi, než se vyjádřit prostřednictvím článku nového. I když se obvykle k jednou napsaný textům již nevracím, tentokrát přece jen musím učinit výjimku.

Psal jsem o tom, že velká většina lidí ve skutečnosti přivítala, že se OF pod vedením Václava Havla dohodlo s bývalými držiteli moci, protože zdaleka nebylo jisté, jak vše dopadne a také proto, že velká většina občanů ze strachu režim tiše podporovala, aby se mohla podílet na jeho výhodách (i když jim byl vlastně odporný).
A také jsem poznamenal, že Václav Havel a hrstka podobně myslících lidí kolem něj byla přesvědčena, že tím to všechno teprve začíná, nikoli končí. Skutečné vykoupení totiž předpokládá rozpoznání a přijetí vlastních vin, snahu o jejich odpuštění a také smíření s těmi, na kterých jsme se provinili. A to je vždy věc navýsost osobní a většinou mimořádně obtížná. Nedá se ničím obejít ani nahradit.

Této části úvahy si ale nikdo nevšil, alespoň nikdo z těch, kteří se účastnili diskuse. A přitom se jedná o zcela zásadní příčinu, nebo alespoň jednu z příčin, proč jsme ze své nedávné minulosti tak zklamáni. Jsme totiž přesvědčeni, že příčina našeho zlého osudu leží hlavně mimo nás a je nesmírně obtížné komukoli vysvětlit, že to tak z větší části není.
Velkou pozornost naopak diskutující věnovali přesvědčování svých kolegů i autora, který je zcela určitě hlupák, protože se asi domnívá, že „Sametovou revoluci“ zapříčinil Václav Havel, nebo Kocáb. A vůbec o jaké revoluci mluvíme? Vždyť to byl jen „operetní převrat“, jak píše jeden čtenář.

Vážení čtenáři, věřte mi, že skutečně hlupák nejsem a že si opravdu nemyslím, že jakýkoli dějinný převrat může zorganizovat malá skupina lidí, byť jakkoli mocných. Dokonce jsem přesvědčen, že by to nebylo ani v moci KGB, ani Ústředního výboru KSSS, tehdy v čele s Michailem Gorbačovem, natožpak v silách mocné STB. Tím méně by takovýto převrat sami o sobě mohli zvládnout čeští disidenti. Aby takový zvrat mohl nastat, musí být splněno mnoho podmínek, a to všechny najednou. No, a to právě nastalo v druhé polovině roku 1989. Čeští disidenti však v tomto procesu hráli (rozhodně od roku 1977) mimořádně důležitou roli. Roli ochabující páteře národa, o kterou bylo možné se v oněch těžkých dobách a později ve chvíli převratu, opřít. A to je něco, za co bychom jim měli od rána do večera děkovat.

A nyní se vrátím poněkud zpět k naší snaze neustále svalovat svůj špatný osud na ty druhé, například na Václava Havla. Vůbec je zajímavé, že Václavu Havlovi toho většinou vyčítáme více, než Václavu Klausovi. Například, že nezajistil, aby v zemi vládla spravedlnost.
To se jednoduše řekne, ale jak? Dobře tuto skutečnost ilustruje citát z blogu docenta Jiřího Havla, předního europoslance za ČSSD nazvaného „Kdo má hlídat politické strany?“. autor píše:
Hlubším problémem ovšem je, že sebelepší systém dozoru asi nezmění něco, co je zakořeněno hluboce v nás. Jeden cizinec mi tento týden položil záludnou otázku: Podle statistik prý Češi kradou v obchodech vůbec nejvíc v Evropské unii. Proč tedy chtějí od svých politiků, aby byli jiní? Žádnou duchaplnou odpověď jsem na to nenašel. Spíše jsem zase vypadal jako pitomec.

A právě to je náš největší problém. To autoři diskusních příspěvků ale nevidí. Už Tomáš Masaryk tvrdil, že v Čechách nastane zásadní zvrat, až se přestaneme bát a až přestaneme krást. Kdysi jsem mu nerozuměl, nyní již vím, o čem mluvil. Stále se něčeho bojíme, počínaje budoucností a konče prosazování svého názoru na veřejnosti. Natožpak abychom se zastali stařenky v metru, kterou právě obtěžují přiopilí čtrnáctiletí mladíci. To raději všichni přítomní svalnatci, kteří se v tu chvíli vracejí z fitness center odvrátí tvář. Vždyť jde přece o jejich rodiny, že? A co kdyby si je ti násilníci našli, že? A vůbec, co oni by z toho měli, kdyby se do takových věcí pletli? Určitě jen nepříjemnosti. Pokud jde o to kradení, to snad nemusím ani rozvádět. Když mluvím o tom, že si protestující v Západní Evropě a v USA nevědí příliš rady s tím, jak učinit společnost lepší a že jsou na tom stejně, jako ti, proti kterým protestují. Jsem okamžitě přesvědčován, že se mýlím, že protestující to naopak vědí docela dobře. Jeden z diskutujících píše:

To je nesmysl - a vy to dobře víte, pane Žáku. I obyčejní lidé se vyjadřují velmi racionálně, dávají zajímavé návrhy. Vy moc dobře víte, že problémem je nefunkční demokracie – moc lidu zredukovaná na ubohý formalistický akt – rituál. Nejdříve je třeba rekonstruovat instituce - což podle mě předpokládá jejich totální personální přeobsazení. Jak vybrat a vyzvat vhodné lidi - kteří nahradí psychopaty a kriminálníky v nich – o tom to celé je.

Jak je to jednoduché! Chybný je systém, nikoli my. S námi je prostě všechno v pořádku. Politici, tedy zastupitelé všech stupňů, to prostě nejsme my, to jsou „oni“. To jsou ti psychopati, gauneři a podobně, kteří si na nás vymýšlejí všelijaké podvody. K tomu bych chtěl jenom poznamenat, že znám velmi mnoho lidí, kteří šli do politiky (malé i té velké) s tím nejlepším přesvědčením a také s nejlepšími úmysly. Od několika z nich to byla velká oběť. Jen někteří z nich ale skutečně obstáli. Naše vnitřní konstituce nám totiž klade nečekané nástrahy. V okamžiku, jakmile se před námi otevřou dříve netušené možnosti, které se týkají hlavně moci a s nimi spojených peněz, neumíme se většinou zachovat tak, jak bychom měli. Ale to je vlastnost nás všech, nebo alespoň většiny z nás. Proto také vznik nových politických stran u nás nevede k žádnému řešení. Vždy se v takové straně najde jen velice malé množství lidí, kteří takovýto tlak vydrží. Ale malé množství lidí nemůže vytvořit žádnou politickou stranu, ani malou.

To je jen jeden z důvodů, proč stále zdůrazňují (a mnoho čtenářů se mi vysmívá), že naše situace je řešitelná jen zdola. Tím myslím, že se u nás něco jen těžko změní, pokud budeme stále žádat změnu jen od těch druhých. A to je také důvod, proč u nás může přinést zásadní změnu politických poměrů jen aktivní občanská společnost. Tedy neustálý tlak těch, kteří nemají žádnou politickou moc a nerozhodují o žádných rozpočtech na ty, kteří tuto moc mají a neustálé volání těchto lidí k zodpovědnosti.
V tom spočívá ona moc bezmocných, o které psal již Václav Havel. Kdyby měly mít protesty v Západní Evropě a v USA nějaký rozumný smysl, pak to asi měla být integrace takovýchto struktur občanské společnosti do současného společenského organismu. To se ale nemůže stát dříve, dokud takové struktury nevzniknou. A dokud nevzniknou nemůže také nikdo předpovídat, jak budou vypadat. Proto se mi jen těžko odpovídá na otázku „Co by asi měli lidé dělat?“, kterou mi někteří čtenáři kladou. Prostě cokoli, co oni a jejich přátelé, tam, kde žijí, považují v dané situaci za vhodné.

Není to ale jediný problém, ve kterém jsme uvízli jako v pasti. Tato past spočívá především v tom, že si téměř nevážíme toho, co nemá finanční cenu. Přesněji řečeno, cenu mají takové věci nesmírnou, dokonce jsou často vyjádřitelné i finančně, ale není možné je za nic na světě koupit za peníze. Jedna z těchto věcí je obyčejná lidská poctivost a slušnost (tedy snaha nevyužívat slabostí druhých ve svůj prospěch).
Myslíme si o sobě, jak jsme poctiví, ale výzkumy ukazují, jak velké nedostatky v této oblasti máme. Dokonce i ty evropské národy, na které u nás rádi hledíme svrchu jsou na tom v tomto ohledu lépe. A o slušnosti už ani nemluvím. Vládne u nás přece názor, který tvrdí „Když nevyužiji příležitosti já, využije ji jiný. Byl bych přece blázen.“ Proč právě u nás tolik podnikatelů okradlo při společné činnosti své partnery?
Právě toto „chytráctví“ je příčinou toho, že se v míře korupce začínáme řadit mezi africké státy. A takovýchto nesmírně cenných vlastností, kterých si příliš nevážíme, k jejichž získání nepotřebujeme žádné finanční prostředky, ale jejichž nedostatek nás právě v současné době může přijít hodně draho, se dá vyjmenovat celá řada.

Ještě jednomu hlasu bych rád poskytl prostor, protože je typický. Je z pera Jiřího Havla (v tomto případě nevím, jestli se jedná o europoslance Jiřího Havla):
Nesouhlasím s Vaší větou „Ti, proti kterým se protest obrací, vědí stejně málo, jak společnost zlepšit, jako protestující, kteří usilují o změnu poměrů.“
My, kteří protestujeme a nejsme spokojeni se současným stavem, sice nevíme krok za krokem, co by se mělo přesně dělat k nápravě, ale víme, co je naším cílem: totiž dobrá společnost a dobrý život v ní. Společnost, v níž se respektují lidská práva, lidé jsou si rovni pokud jde o respektování jejich důstojnosti jako lidských bytostí, kteří mají srovnatelné a nikoli nesouměřitelné životní šance a kteří jsou svobodní v mezích zákona, jemuž je třeba aby se zodpovídali všichni bez rozdílu.
Tohle tu v jisté míře bylo, ale nyní vidíme, jak to stále rychleji mizí. Kdo zná cíl, kdo má vizi, tomu stojí zato hledat a najít cestu k uskutečnění.

To také souvisí s tím, že někteří čtenáři mě obviňují, že se obracím proti jakýmkoli protestům, ale tak tomu samozřejmě není. Ne každý protest má ale smysl. Jen takový protest má smysl, kde vystupují dvě dobře formulovaná řešení proti sobě a jedno se snaží prosadit proti druhému. Má tedy smysl prostřednictvím protestu prosazovat například přímé daně proti nepřímým. Ale známé demonstrace v USA mohou učinit jen jediné, upozornit společnost (a to ještě jen její citlivější část), že se k některým svým dětem chová nespravedlivě, to je vše. A to se mi zdá poněkud málo.

To, co by si přál pan Jiří Havel bychom si totiž přáli všichni. Důležité ale je, jak se k tomuto cíli dostaneme. I když si samozřejmě uvědomuji, že česká (a nejen česká) vláda chystá stále dost a dost věcí, proti kterým je možné protestovat, přece jenom vize kvalitativní změny nemůže být založena jen na jakýchkoli protestech, to je prostě málo. Proto jsem přesvědčen, že bez revoluce hlav a srdcí to asi jen těžko půjde, jak už jsem napsal v minulém článku a jak říkal i Tomáš G. Masaryk.