Nedávno jsem ve své blogu nazvaném „O oběti až do krajnosti“ reagoval na svatováclavskou výzvu pana kardinála Duky českým politikům. Pan kardinál dává knížete Václava za příklad všem českým politikům, jako někoho, kdo si přál vždy sloužit druhým. Pan kardinál připomíná, co na svých cestách křížem krážem zemí svatého Václava slýchává v současnosti a říká: „Čekáme, že naši odpovědní politici budou svou zemi milovat a dokáží jí přinést oběť až do krajnosti.“

Připomněl jsem v článku, že je sice dobré připomínat, co dobrého by měli udělat ti druzí, ale ještě lepší je řídit se vlastními dobrými radami ve svém životě, případně v životě tak důležité instituce, v jejímž čele v současné době pan kardinál Duka stojí. Po zkušenostech s diskutujícími jsem měl sice obavu, že tento článek bude diskusním fórem využit po svém, což se bohužel také stalo. A to je rovněž důvod, proč se k podobným námětům nerad vyjadřuji, natož, abych se k nim vracel, ale v tomto případě musím udělat výjimku.

Především je tu skupina názorů, která by se dala stručně shrnout větou: „Církev (nebo církve) nejsou stejně nic jiného, než banda vychytralých podvodníků a obchodníků s lidskou hloupostí a lidským utrpením.“ Tak z tohoto názoru mne snad žádný rozumný čtenář nepodezřívá a nebudu se mu tedy ani nadále věnovat. Daleko závažnější skupinu diskutujících, a kvůli nim se k této tématice ve skutečnosti vracím, představují čtenáři opačného názorového zaměření, kteří jsou naopak přesvědčeni, že se rafinovanými argumenty snažím dokázat, že církev na žádný majetek právo a tedy ani právní nárok nemá a že by majetek mít neměla. O nic takového jsem se nesnažil a nesnažím už proto, že si to nemyslím. Jde mi jen o způsob, jakým církev o majetek usiluje. A ten svědčí zcela proti deklarované víře ve vyšší moc, o které stále církevní představitelé a věřící mluví. Jejich víra končí u víry ve spřízněné poslance a možná se tak ještě vztahuje na představitele Ústavního soudu. Když se touto cestou vydají, soudy je jistě nezklamou. I já jsem přesvědčen, že právní nárok na svůj majetek rozhodně mají a jen těžko jim ho bude někdo upírat.

Právní nárok je ale jedna věc a způsob, jakým je vnímán občany této země druhá. Církve se vymlouvají na to, že komunisté vymývali lidem mozky proticírkevní propagandou. To je jistě pravda, ale tato propaganda byla většinou tak hloupá, že by neměla větší naději na úspěch, kdyby se o proticírkevní orientaci nezasloužily již dříve samotné církevní kruhy. Takováto vysvětlení jsou tedy zcela účelová a jejich účelem je odvrátit pozornost od skutečných důvodů, pro které církevní organizace v této zemi nejsou většinou občanů spojovány s čímkoli duchovním. V paměti obyvatel této země je historicky zapsáno, že k poctivé duchovní službě usilování o získání jakéhokoli majetku výše uvedeným způsobem nepatří a s tím nikdo nic nenadělá. Může se nám to zdát sebe více naivní a hloupé, ale je to tak.

To, co jsem navrhoval, nebylo, aby se církev vzdala svých cílů, ale aby je naopak zakotvila v oné hlubině všech hlubin, kterou hlásá druhým jako cestu praktického života. Pan kardinál Duka dával svatého Václava jako příklad všem politikům, pak by měl dokázat, že je na prvním místě příkladem pro něj samotného. Mohl by, například, oznámit, že církev to přetahování o majetek již unavuje, že je to zcela v rozporu s posláním církve a že je církev ochotna se sama postarat o své potřeby (tj. o platy duchovních), ať již jí stát nějaký majetek přizná nebo nikoli. Vyjádřit prostě nejhlubší víru, že existence české církve není závislá na dobrodiní státu. To vše samozřejmě za předpokladu, že by se stát postaral o všechny památky, které zde církev v minulosti zanechala. No, a to by snad stačilo.

Já vím, je to riskantní vydat se takto se vším všudy do Vůle Boží. Jenže právě podobné odvážné gesto od katolické církve tento „bezbožný“ národ již staletí očekává. Teprve potom je naděje, že ji začne znovu pociťovat jako svou církev, nikoli jako cizí těleso na svém území. Jsem hluboce přesvědčen, že by dějinné síly změnily svůj směr a začaly pracovat zcela jiným způsobem. Bez oběti a jak říká pan kardinál Duka „oběťi až do krajnosti“ to ale půjde jen těžko. Ale na to by měl být odborníkem on, ne já.