Před nedávnem jsme psali o zásadním politickém sporu, který se u nás rozhořel a který se týká politické korupce. Tento spor se dá krátce formulovat jedinou otázkou „Kde leží hranice mezi politickou korupcí a protislužbou, která je v rámci politického života přípustná a dokonce potřebná?“ V rámci politické praxe tedy jaksi normální.

Jednalo se o to, že se tři poslanci parlamentu byli ochotni vzdát svých mandátů za příslib osobních výhod. To Státní zastupitelství v Olomouci posoudilo jako pokus o korupční jednání, při kterém došlo k porušení zákona.

Většina politiků se však domnívá, že se sice jedná o morální pochybení, nikoli však o porušení zákona. A to je základní problém našich současných politiků. Ještě nedozněl problém s poslanci a je tu nový a možná závažnější.

Zatímco se tři bývalí poslanci, obvinění z korupčního jednání, vzdali poslaneckého mandátu výměnou za osobní výhody, nový ministr financí ve vládě Jiřího Rusnoka, Jan Fischer, náhle téměř přes noc zbohatl o 5,3 milionu Kč zřejmě jen za to, že přijal funkci ministra financí ve vládě Jiřího Rusnoka, kterou jmenoval prezident Miloš Zeman.

Spolupracovníci bývalého prezidentského kandidáta, například doktor Jan Pirk sice říkají, že to s přijetím funkce ministra vůbec nesouvisí, protože Jan Fischer již dříve ujišťoval, že chce mít veškeré dluhy splacené do 10. července, nejpozději do svaté Anny. Problém ale je, že něco takového Jan Fischer tvrdil již mnohokrát a nikdy k splacení dluhu nedošlo. Splacení dluhu nebylo tedy důsledkem podpory (byť opožděné) jeho příznivců, obdivovatelů a podporovatelů. Kdyby tomu tak bylo, došlo by k vyrovnání dluhu již dávno a hlavně v zákonném termínu. Důvody, proč byl dluh tak narychlo vyrovnán jsou tedy zcela určitě jiné.