Události na Ukrajině nám tak či onak připomínají to, co se u nás odehrálo před více než dvaceti lety, naše vize a naděje. Říkáme si: ještě že na tom nejsme jako ti Ukrajinci. Jsme v NATO, jsme v Evropské unii a co oni? Plácají se na hranicích Ruska, a kdo ví, co s nimi bude. Jenže i oni mají své vize a naděje. Když se jim zdálo, že jim jeden jejich prezident veškeré naděje do budoucna bere, právě tím, že se chce připojit k Rusku, vzbouřili se proti němu a riskovali i svůj život, a to není málo.

Právě tak, jako my v listopadu 1989. Ani tehdy nebylo tak jasné, že to dopadne tak, jak to nakonec dopadlo. Když se porovnáváme s Ukrajinci, snad nám bude konečně jasnější, že i vize a naděje, které jsme v té době měli, se neuskutečnily ne proto, že by na nás dolehla nějaká dějinná nespravedlnost, ale proto, že my sami jsme nebyli vnitřně připraveni. Právě tak, jako ty ukrajinské se lámou a tříští na jejich vlastní nepřipravenosti. Jenže na druhých to člověk vidí vždy lépe, než na sobě.

Nedávno jsem si vzpomněl na projev pana prezidenta Zemana v Parlamentu ČR v únoru, když nová vláda Bohuslava Sobotky požádala o důvěru. Prezident si tak trochu posteskl, že po jeho vánočním projevu se novináři ptali: „A kde je ta vize?“ A prezident Miloš Zeman jim v tomto parlamentním projevu odpovídá:

„Jsem velmi opatrný vůči používání termínu vize. Už jsme jich tady měli několik. Předpokládali jsme, že do sedmi let doženeme Rakousko. Nevšiml jsem si toho. Předpokládali jsme, že se staneme středoevropským ekonomickým tygrem. Nevšiml jsem si toho. Místo toho, abychom se poučili u západních demokracií, jak vypadá skutečná politická demokracie a skutečná tržní ekonomika, vytvářeli jsme jakési nové politické formace mimo strukturu standardních politických stran, které se ovšem postupem času rozpadly. Dospěli jsme k názoru, že umíme vyvinout originální novou metodu privatizace. A všichni víme, jak dopadla.

Evropský sociální stát neexistuje. Je to žurnalistická fikce. Ve skutečnosti existují různé modely sociálních států a musíme se ptát, který z nich je úspěšný a který neúspěšný. Z hlediska dlouhodobé úspěšnosti objektivní, tvrdá statistická data prokazují, že nejlépe se s krizí vyrovnaly skandinávské země. Podívejte se prosím na data. Skandinávské země se umisťují na prvních příčkách konkurenceschopnosti. Ale nejenom to. Umisťují se i na prvních příčkách toho, čemu se říká human development index, to znamená index, který vedle ekonomické výkonnosti zahrnuje i pravděpodobnost dožití, míru kriminality, míru ochrany životního prostředí a další právě sociálně ekologické parametry. Co je ovšem rysem skandinávských zemí, který mnohé z Vás pobouří. Je to vysoké zdanění.

A i když nechci přehlížet problémy, které i skandinávské země mají, například ekonomické problémy ve Finsku nebo obtížně zvládnutá imigrace ve Švédsku, musíme konstatovat, že tyto země překonaly euroamerickou ekonomickou krizi daleko lépe než zbytek Evropy. A to je fakt, který je dobré respektovat.“

Předkládá tedy přece jen vlastní vizi, která by mohla, nebo spíše měla být inspirací pro naši zemi a její občany, a to je velice důležité. Druhý impuls, který mne vedl k napsání tohoto článku je vystoupení poslance Tomia Okamury v pořadu „Máte slovo“ paní redakorky Michaely Jílkové. Pořad byl, jak jinak, na téma přímé demokracie. Pan poslanec Okamura neustále tvrdí, že jím navrhovaný model přímé demokracie je inspirován modelem švýcarským. Nicméně, švýcarský občan českého původu přítomný ve studiu, který podporuje model přímé demokracie, prohlásil, že by rozhodně nedoporučoval, aby se u nás přímá demokracie zaváděla ze dne na den, a v plném rozsahu. Ve Švýcarsku totiž vznikal tento systém tři sta let a vyžaduje (podle něj) určité zkušenosti, které u nás téměř nikdo nemá.

Důkazem této skutečnosti bylo, že téměř nikdo z přítomných zřejmě nevěděl, o čem tento švýcarský občan mluví. Po chvíli se ale přihlásil mladý český student a vyjádřil se poněkud přesněji a řekl: „Já jsem žil ve Švýcarsku řadu let a tam opravdu existuje úplně jiná distribuce odpovědnosti než u nás. Všichni zde cítí například odpovědnost za ulici, ve které žijí. A když se účastní nějakého referenda a jejich názor se neprosadí, cítí se jeho výsledkem vázáni stejně, jako by hlasovali pro. A položil otázku: bylo by něco takového možné u nás?“

Za krátko na to se na onoho švýcarského občana vrhla přítomná diskutující veřejnost (přesněji řečeno někteří její členové) a položili mu podle mne zcela nesmyslnou otázku: „Proč si myslí, že jsou čeští občané vzhledem k těm švýcarským „zaostalí“. Tím bylo myšleno zajisté, že nejsou dostatečně vyspělí na to, aby dokázali odvrátit případné negativní důsledky zákona o obecném referendu, v té formě, jak ho předkládá pan poslanec Tomio Okamura.

Tyto dva příklady mají jedno společné, stále máme sami o sobě zcela nereálné představy. Sociální stát ve skandinávských zemích je vytvořen společnostmi, ve kterých existuje silný sociální kapitál, proto také nikdo neprotestuje proti velkému zdanění. Je třeba se spíše zamyslet nad tím, proč jsme u nás schopni tak málo vzájemně spolupracovat. Slavný americký badatel Francis Fukuyama nazývá schopnost vzájemně spolupracovat přímo sociální kapitál, protože vybavila ty skupiny obyvatel, kteří jí v dostatečné míře disponují, schopností zbohatnout.

„Podobně jako hmotný kapitál (půda, budovy, stroje) a lidský kapitál (znalosti a dovednosti, které tak řečeno nosíme v hlavě), i sociální kapitál plodí bohatství, a proto má ekonomickou hodnotu pro národní hospodářství. Je také nepostradatelný pro všechny formy skupinového úsilí, s nimiž se setkáváme v moderní společnosti, od provozování prodejny potravin na rohu ulice po lobování v parlamentu a výchovu dětí“, píše Francis Fukuyama.

A tím se již dostáváme k neznámé příčině selhání tolika nadějí posledních let. Proč jsme vlastně nebyli schopni realizovat v naší zemi to nebo ono. Vždyť pro to máme všechny myslitelné předpoklady. Ale ono to přesto nějak nejde. V Čechách i na Moravě existuje již velmi dlouhou dobu malá schopnost vzájemně spolupracovat, tedy malý sociální kapitál. Zahraniční investoři mohou u nás proinvestovat miliardy, a přesto se náš sociální kapitál nemusí vůbec zvětšovat. Ten můžeme navýšit jen my sami. A není to v principu vůbec těžké. Je třeba naučit se vzájemně spolupracovat a překonávat bariéry. To je totiž ta pravá cesta k bohatství.

Pan prezident Zeman shání po světě všemožné investory od seriózních až po ty pochybné, aby v České republice co nejvíce investovali. Za tím stojí sice dobře míněná snaha snížit co nejvíce počet nezaměstnaných, ale to samo o sobě českou společnost ani trochu neuschopní napodobit jakýkoli skandinávský vzor. Tak, jako pan prezident Zeman, myslí prostě lidé, pro které jakékoli bohatství společnosti je možné uložit do bankovních sejfů. A to sociální kapitál v žádném případě není, ten má (jak je zřejmé) jinou povahu.

Ve skutečnosti je spoléhání na zahraniční investice bez systematické snahy rozvíjet sociální kapitál podobnou pastí, jako snahy svěřit veškerou iniciativu do rukou státu. Iniciativa k vzájemné spolupráci prostě musí vždy vycházet zdola. Teprve na ní mohou budovat jakékoli společenské a tedy i státní struktury svou budoucnost. Stejně tak je zcela určitě chybné budovat přímou demokracii shora (jako o to usiluje pan poslanec Okamura) a nikoli zdola, jak to prosazují někteří místní zastupitelé. Protože jenom tento druhý způsob vede k vzájemné spolupráci občanů a tím i k posilování sociálního kapitálu.