Střední školy a přijímací zkoušky
Nový ministr školství Marcel Chládek oznámil, že MŠMT pod jeho vedením usiluje o to zavést co nejdříve celostátní přijímací zkoušky na střední školy, společné a odstupňované pro různé typy škol (tedy například pro gymnázia, odborné školy, učiliště s maturitou a podobně). Předběžně se uvažuje o zkouškách z matematiky, jazyka mateřského a z cizího jazyka. Součástí přijímací zkoušky bude pravděpodobně také test studijních předpokladů. Ministr Marcel Chládek podporuje myšlenku, aby uchazeči o studium mohli tuto společnou zkoušku vykonat elektronicky již v příštím roce. V případě, že to nebude možné, měl by být text zkoušky na školy alespoň společně elektronicky distribuován.
Kolem této ministrovy myšlenky se okamžitě rozhořela, ba rozpoutala přímo polemická bouře, jak je u nás v takovém případě dobrým zvykem. Že ji zpochybňují představitelé opozice, kteří v minulých letech v oblasti školství s ničím skutečně hodnotným nepřišli, není možné se divit, ale nejsou v tom sami. Je zde totiž jeden zásadní problém, který v České republice s její obludnou vzdělávací uzavřeností nabývá skutečně zrůdný charakter. Tento problém rodičům říká, že pokud své dítě nedostanou na střední školu s maturitou hned po dokončení základní školy, nemusí se k maturitě propracovat již nikdy v životě. A to je v naší zemi skutečně Kainovo znamení. Bez maturity dnes není možné dělat ani pokladní v supermarketu a to je skutečnost, kterou úředníci MŠMT a v tomto případě ani pan ministr nevzali v úvahu.
Kromě toho je tady řada dalších faktorů. Před lety mi jeden výborný pražský pedagog, ředitel vynikajícího gymnázia sdělil: „V pubertě, kolem čtrnáctého, patnáctého roku (tedy právě v době, kdy se rozhoduje o přijetí na střední školu s maturitou) se zflinkne každý kluk, i ti nejlepší. Výjimky potvrzují pravidlo. Kdežto slečny jsou v těchto létech na tom o mnoho lépe. Přesněji řečeno, mají daleko lepší sitzfleisch.“
A to je jen jeden z důvodů. Existují ale země, kde školu, která je zakončená maturitou, ukončuje celá generace studentů. Dobrým příkladem je USA. Je samozřejmé, že úroveň takových škol můžeme jen těžko porovnávat s českými gymnázii, zvláště s těmi vynikajícími. Kromě toho zde existují všechny problémy, s jakými se v současné době setkáváme i u nás: šikana (studentů i profesorů), vlažný přístup ke studiu, pocit, že studium není mou věcí, ale odpovědností těch druhých a podobně. Známe to přece z amerických hraných filmů (alespoň z těch lepších) více než dobře.
Nicméně i takovýto školský systém má přece jen proti onomu navrhovanému jednu zásadní výhodu. Nikdo nemůže uchazeče o práci pokladní v nějakém supermarketu vyloučit z okruhu zájemců jen proto, že nemá maturitu. On ji totiž má. A tím je také lidštější. Uchazeči o práci si totiž tyto nesmyslné požadavky zaměstnavatelů nevymysleli, oni je musejí přijmout a to je zásadní problém. Představitelé vlády by ale zcela jistě mohli docílit u zaměstnavatelských svazů nápravy. Není to přece tak dlouho, kdy výborné pokladní (a výborní pokladní) pocházely ze skupiny občanů se základním vzděláním. Nikdo z vysokých státních úředníků se ale, pokud vím, o nic podobného nepokusil. Naopak, snaží se v zaměstnavatelích předsudky o důležitosti školního vzdělání ještě posilovat. Výsledek se musel dostavit a také se dostavil.
Dlouhou dobu se ozývají hlasy, že se na střední školy dostávají studenti, kteří se zde jen trápí a nejsou schopni vyhovět studijním požadavkům. Tuto myšlenku přijal i pan minstr Marcel Chládek. Jenže to je složitý problém. Jedná se o mládež, která na studium intelektuálně nestačí, prostě nemá minimální potřebný IQ, nebo se spíše jedná o mladé lidi, kteří by sice za určitých okolností docela dobře mohli studovat, ale ve chvíli, kdy podávají přihlášku na střední školu s maturitou, jsou prostě docela obyčejně studijně zanedbaní. Před časem jsem kdesi četl (již ani přesně nevím kde), že jedna zkušená americká učitelka slyšela svou kolegyni říkat: „Neplatí mě, abych měla děti ráda.“ Ona jí však odpověděla: „Děti se přece neučí od těch, které je nemají rády.“ Je přece nutné, aby učitelé měli důvěru ve své žáky a uměli jim naslouchat. Obávám se, že ale tímto způsobem velké množství českých učitelek nepřemýšlí.
Kromě toho se na studijních výsledcích českých žáků a studentů zásadním způsobem projevuje i sociální postavení rodiny, ze které daný uchazeč pochází. To pan ministr Chládek přece dobře ví, alespoň v předvolebním boji to neustále zdůrazňoval. Děti z lépe sociálně postavených rodin, zvláště z rodin intelektuálů mají tedy daleko lepší studijní předpoklady, než ty ostatní. Pro ty by měl něco udělat právě ministr školství z řad ČSSD. To, že řadě z nich zabrání, aby se dostaly na střední školu s maturitou, je opravdu málo. Snad zabrání tomu, aby se v první fázi, kdy na studium nejsou dostatečně připraveny, netrápily. Zabrání tomu aby ve studijních vodách případně předčasně neutonuly. Snad by ale bylo možné pokusit se tyto děti postupně naučit plavat. Já bych podobné úsilí od sociálně-demokratického ministra školství rozhodně očekával.
Úsilí pana ministra Marcela Chládka připustit ke studiu maturitních oborů jen kvalitní studenty s dostatečným vědomostním zázemím, kteří se na škole nebudou zbytečně trápit je zcela pochopitelné, nicméně zcela nedostatečné. V naší zemi totiž existují velké vzdělávací bariéry. Když chce někdo získat v pozdějším věku středoškolské, nebo dokonce vysokoškolské vzdělání, vyžaduje to vynaložení tak velkého množství času a peněz, že se o to většina z těch, kteří by do toho i jinak chuť měli, vůbec nepokusí. Například: místo toho, aby střední školy umožnily uchazečům studovat tak rychle, jak jsou schopni a ze studijních materiálů, které si sami zvolí, nutí je studovat celých pět let. Kdo to má vydržet!
A podobné věci by právě mohlo MŠMT docela jednoduše odstranit. Stejně jako například podpořit všem zdarma přístupný elektronický výukový systém, který by zájemcům nabízel různé formy výuky veškeré látky základní a střední školy (zpočátku například gymnázií). Tak, jako navrhuje pan ministr rok před počátkem školy umožnit dětem přípravu na školu, bylo by vhodné uvážit, zdali dětem, které po základní škole nejsou připraveny ke studiu nenabídnout jakýsi přípravný ročník, který by jim (za určitých okolností) umožnil zopakovat si nejobtížnější části látky ze základní školy, ale jiným typem výuky, než který prožily na ZŠ. Muselo by se jednat (téměř jistě) o individuálně zaměřenou výuku a tím je připravit ke studiu na střední škole s maturitou. Kromě toho u nás existují vynikající karierní poradci, kteří umějí poradit, jakým způsobem rozvíjet různé typy nadání. To všechno mi v návrhu opatření na zkvalitnění výuky na středních školách chybí. Jsem totiž přesvědčen, že takové věci tam patří. Myslím, že podobných věcí by se dala vymyslet celá řada. Právě při přípravě a rozvoji podobných projektů by bylo možné uplatnit tvůrčí schopnosti a zkušenosti lidí z oblasti neformálního vzdělávání. Všechny by se totiž daly koncipovat jako projekty zájmové výuky. Tím účinnější by mohly být.
Ale ještě jednu poznámku na závěr. Ředitelé škol si neustále stěžují na nekvalitní studenty, kteří k nim přicházejí ze škol základních. Jenže to je problém. Bylo přece jen a jen na řediteli školy, koho ke studiu na své škole připustí. Nikdo ředitelům nebránil podrobit uchazeče o studium jakýmkoli vhodným přijímacím zkouškám. Proč tedy již dříve nepostupovali podle přísných přijímacích pravidel? Z finančních důvodů? Snad! Obávám se, že to ale není hlavní důvod problémů, ve kterých se topí současní studenti. Tím je pravděpodobně skutečnost, že vlastně nevědí, proč se vzdělávají. Většina z nich pravděpodobně vůbec netuší, že se vzdělává.
Sugerovali jsme jim pocit, že se připravují na nějakou profesi a to přece není vzdělání. Říkáme jim, že se mají učit, aby byli konkurenceschopní. Když se tak kriticky zamyslím sám nad sebou, vždy jsem dychtil po poznání, ale větší konkurenceschopnost by pro mě rozhodně nebyla žádným motivem k náročnému studiu. S tak hloupými hesly jako je „Vzdělávání pro konkurenceschopnost“ se u mladých lidí žádné generace uspět nedá, ať se to ministerským úředníkům líbí nebo ne.
Jaký rozdíl ve srovnání například s generací Tomáše Masaryka, který teprve jako kovářský učeň nastoupil na gymnázium, kde díky znalostem klasických i živých jazyků, znalostem filosofie a dějin a znalostem soudobých věd mohl začít odhalovat vzájemné souvislosti společenských jevů, pronikat do dějin umění a sledovat rozvoj přírodních věd. Ten dobře věděl, jaký je rozdíl mezi člověkem vzdělaným a nevzdělaným. Nám toto v současné době často již uniká.
Zaměňujeme vzdělanost za pouhou povrchní informovanost, která má skutečně daleko do pochopení jakýchkoli vzájemných souvislostí. A potom, současní studenti mají často pocit, že jejich zdělávání je vlastně odpovědností rodičů, kteří je do této šlamastyky dostali, nikoli jejich a pak také profesorů. A na tomto pocitu nic nezmění ani sebelepší vědomosti u příjímacích zkoušek.
Článek byl původně napsán pro portál NIDV MŠMT
Kolem této ministrovy myšlenky se okamžitě rozhořela, ba rozpoutala přímo polemická bouře, jak je u nás v takovém případě dobrým zvykem. Že ji zpochybňují představitelé opozice, kteří v minulých letech v oblasti školství s ničím skutečně hodnotným nepřišli, není možné se divit, ale nejsou v tom sami. Je zde totiž jeden zásadní problém, který v České republice s její obludnou vzdělávací uzavřeností nabývá skutečně zrůdný charakter. Tento problém rodičům říká, že pokud své dítě nedostanou na střední školu s maturitou hned po dokončení základní školy, nemusí se k maturitě propracovat již nikdy v životě. A to je v naší zemi skutečně Kainovo znamení. Bez maturity dnes není možné dělat ani pokladní v supermarketu a to je skutečnost, kterou úředníci MŠMT a v tomto případě ani pan ministr nevzali v úvahu.
Kromě toho je tady řada dalších faktorů. Před lety mi jeden výborný pražský pedagog, ředitel vynikajícího gymnázia sdělil: „V pubertě, kolem čtrnáctého, patnáctého roku (tedy právě v době, kdy se rozhoduje o přijetí na střední školu s maturitou) se zflinkne každý kluk, i ti nejlepší. Výjimky potvrzují pravidlo. Kdežto slečny jsou v těchto létech na tom o mnoho lépe. Přesněji řečeno, mají daleko lepší sitzfleisch.“
A to je jen jeden z důvodů. Existují ale země, kde školu, která je zakončená maturitou, ukončuje celá generace studentů. Dobrým příkladem je USA. Je samozřejmé, že úroveň takových škol můžeme jen těžko porovnávat s českými gymnázii, zvláště s těmi vynikajícími. Kromě toho zde existují všechny problémy, s jakými se v současné době setkáváme i u nás: šikana (studentů i profesorů), vlažný přístup ke studiu, pocit, že studium není mou věcí, ale odpovědností těch druhých a podobně. Známe to přece z amerických hraných filmů (alespoň z těch lepších) více než dobře.
Nicméně i takovýto školský systém má přece jen proti onomu navrhovanému jednu zásadní výhodu. Nikdo nemůže uchazeče o práci pokladní v nějakém supermarketu vyloučit z okruhu zájemců jen proto, že nemá maturitu. On ji totiž má. A tím je také lidštější. Uchazeči o práci si totiž tyto nesmyslné požadavky zaměstnavatelů nevymysleli, oni je musejí přijmout a to je zásadní problém. Představitelé vlády by ale zcela jistě mohli docílit u zaměstnavatelských svazů nápravy. Není to přece tak dlouho, kdy výborné pokladní (a výborní pokladní) pocházely ze skupiny občanů se základním vzděláním. Nikdo z vysokých státních úředníků se ale, pokud vím, o nic podobného nepokusil. Naopak, snaží se v zaměstnavatelích předsudky o důležitosti školního vzdělání ještě posilovat. Výsledek se musel dostavit a také se dostavil.
Dlouhou dobu se ozývají hlasy, že se na střední školy dostávají studenti, kteří se zde jen trápí a nejsou schopni vyhovět studijním požadavkům. Tuto myšlenku přijal i pan minstr Marcel Chládek. Jenže to je složitý problém. Jedná se o mládež, která na studium intelektuálně nestačí, prostě nemá minimální potřebný IQ, nebo se spíše jedná o mladé lidi, kteří by sice za určitých okolností docela dobře mohli studovat, ale ve chvíli, kdy podávají přihlášku na střední školu s maturitou, jsou prostě docela obyčejně studijně zanedbaní. Před časem jsem kdesi četl (již ani přesně nevím kde), že jedna zkušená americká učitelka slyšela svou kolegyni říkat: „Neplatí mě, abych měla děti ráda.“ Ona jí však odpověděla: „Děti se přece neučí od těch, které je nemají rády.“ Je přece nutné, aby učitelé měli důvěru ve své žáky a uměli jim naslouchat. Obávám se, že ale tímto způsobem velké množství českých učitelek nepřemýšlí.
Kromě toho se na studijních výsledcích českých žáků a studentů zásadním způsobem projevuje i sociální postavení rodiny, ze které daný uchazeč pochází. To pan ministr Chládek přece dobře ví, alespoň v předvolebním boji to neustále zdůrazňoval. Děti z lépe sociálně postavených rodin, zvláště z rodin intelektuálů mají tedy daleko lepší studijní předpoklady, než ty ostatní. Pro ty by měl něco udělat právě ministr školství z řad ČSSD. To, že řadě z nich zabrání, aby se dostaly na střední školu s maturitou, je opravdu málo. Snad zabrání tomu, aby se v první fázi, kdy na studium nejsou dostatečně připraveny, netrápily. Zabrání tomu aby ve studijních vodách případně předčasně neutonuly. Snad by ale bylo možné pokusit se tyto děti postupně naučit plavat. Já bych podobné úsilí od sociálně-demokratického ministra školství rozhodně očekával.
Úsilí pana ministra Marcela Chládka připustit ke studiu maturitních oborů jen kvalitní studenty s dostatečným vědomostním zázemím, kteří se na škole nebudou zbytečně trápit je zcela pochopitelné, nicméně zcela nedostatečné. V naší zemi totiž existují velké vzdělávací bariéry. Když chce někdo získat v pozdějším věku středoškolské, nebo dokonce vysokoškolské vzdělání, vyžaduje to vynaložení tak velkého množství času a peněz, že se o to většina z těch, kteří by do toho i jinak chuť měli, vůbec nepokusí. Například: místo toho, aby střední školy umožnily uchazečům studovat tak rychle, jak jsou schopni a ze studijních materiálů, které si sami zvolí, nutí je studovat celých pět let. Kdo to má vydržet!
A podobné věci by právě mohlo MŠMT docela jednoduše odstranit. Stejně jako například podpořit všem zdarma přístupný elektronický výukový systém, který by zájemcům nabízel různé formy výuky veškeré látky základní a střední školy (zpočátku například gymnázií). Tak, jako navrhuje pan ministr rok před počátkem školy umožnit dětem přípravu na školu, bylo by vhodné uvážit, zdali dětem, které po základní škole nejsou připraveny ke studiu nenabídnout jakýsi přípravný ročník, který by jim (za určitých okolností) umožnil zopakovat si nejobtížnější části látky ze základní školy, ale jiným typem výuky, než který prožily na ZŠ. Muselo by se jednat (téměř jistě) o individuálně zaměřenou výuku a tím je připravit ke studiu na střední škole s maturitou. Kromě toho u nás existují vynikající karierní poradci, kteří umějí poradit, jakým způsobem rozvíjet různé typy nadání. To všechno mi v návrhu opatření na zkvalitnění výuky na středních školách chybí. Jsem totiž přesvědčen, že takové věci tam patří. Myslím, že podobných věcí by se dala vymyslet celá řada. Právě při přípravě a rozvoji podobných projektů by bylo možné uplatnit tvůrčí schopnosti a zkušenosti lidí z oblasti neformálního vzdělávání. Všechny by se totiž daly koncipovat jako projekty zájmové výuky. Tím účinnější by mohly být.
Ale ještě jednu poznámku na závěr. Ředitelé škol si neustále stěžují na nekvalitní studenty, kteří k nim přicházejí ze škol základních. Jenže to je problém. Bylo přece jen a jen na řediteli školy, koho ke studiu na své škole připustí. Nikdo ředitelům nebránil podrobit uchazeče o studium jakýmkoli vhodným přijímacím zkouškám. Proč tedy již dříve nepostupovali podle přísných přijímacích pravidel? Z finančních důvodů? Snad! Obávám se, že to ale není hlavní důvod problémů, ve kterých se topí současní studenti. Tím je pravděpodobně skutečnost, že vlastně nevědí, proč se vzdělávají. Většina z nich pravděpodobně vůbec netuší, že se vzdělává.
Sugerovali jsme jim pocit, že se připravují na nějakou profesi a to přece není vzdělání. Říkáme jim, že se mají učit, aby byli konkurenceschopní. Když se tak kriticky zamyslím sám nad sebou, vždy jsem dychtil po poznání, ale větší konkurenceschopnost by pro mě rozhodně nebyla žádným motivem k náročnému studiu. S tak hloupými hesly jako je „Vzdělávání pro konkurenceschopnost“ se u mladých lidí žádné generace uspět nedá, ať se to ministerským úředníkům líbí nebo ne.
Jaký rozdíl ve srovnání například s generací Tomáše Masaryka, který teprve jako kovářský učeň nastoupil na gymnázium, kde díky znalostem klasických i živých jazyků, znalostem filosofie a dějin a znalostem soudobých věd mohl začít odhalovat vzájemné souvislosti společenských jevů, pronikat do dějin umění a sledovat rozvoj přírodních věd. Ten dobře věděl, jaký je rozdíl mezi člověkem vzdělaným a nevzdělaným. Nám toto v současné době často již uniká.
Zaměňujeme vzdělanost za pouhou povrchní informovanost, která má skutečně daleko do pochopení jakýchkoli vzájemných souvislostí. A potom, současní studenti mají často pocit, že jejich zdělávání je vlastně odpovědností rodičů, kteří je do této šlamastyky dostali, nikoli jejich a pak také profesorů. A na tomto pocitu nic nezmění ani sebelepší vědomosti u příjímacích zkoušek.
Článek byl původně napsán pro portál NIDV MŠMT