To už se tak někdy stává, že se z ničeho nic ocitneme ve zcela nové, tak říkajíc přelomové situaci, kterou vlastně nikdo neočekával. To neznamená, že bychom si ve skrytu duše nepřáli, aby se něco takového skutečně nestalo. A nyní k tomu, co mám na mysli.

Prezident Miloš Zeman, jak je jeho dobrým zvykem, oznámil na poslední chvíli, že nepodepíše jmenování tří kandidátů na vysokoškolské profesory, kteří splnili pro své jmenování všechny zákonné podmínky. Dotaz na Kancelář prezidenta republiky nevedla, jako obvykle, k žádné rozumné odpovědi. Mluvčí pana prezidenta, i když mluví o velice závažných důvodech, neuvádí jediný, který by mohl rozumný posluchač brát vážně.

Je skutečně zajímavé, že jednomu z kandidátů na profesora prezident Zeman vytýká spolupráci s komunistickými propagandisty, zatímco jiný komunistický propagandista tentokrát v roli prezidentova mluvčího oznamuje právě takovou spolupráci (s vážnou tváří) jako mimořádně závažné provinění. Ke jmenování profesorem však nikdo lustrační osvědčení nepotřebuje, ale k tomu, aby se stal prezidentem, ano.

A to není všechno. Dlouhou dobu spolupracoval Miloš Zeman například s panem Miroslavem Šloufem. Dokonce se mluvilo o tom, že je tento bývalý komunistický funkcionář dokonce jeho pravou rukou a že ho dnešní prezident (ještě v době, kdy byl předsedou vlády) poslouchal na slovo. Tento člověk měl velice špatnou pověst, bez ohledu na to, jaké měl nebo má schopnosti. Jak si může prezident Miloš Zeman vůbec dovolit, když sám podléhal pochybnému vlivu takového člověka a to ještě v době, kdy mu již nehrozila žádná perzekuce komunistické bezpečnosti, skandalizovat člověka, kterému není ani dána možnost vysvětlit, co mu vlastně prezident vytýká?

Já osobně nevím, co se stalo, nebo nestalo, ale ze své vlastní zkušenosti vím, kolik strachu za minulého režimu lidé prožili. A také jsem o tom již mnohokrát psal. Ti, kteří tomuto strachu alespoň někdy nepodlehli, mají skutečně nebetyčné štěstí. Přesněji řečeno, prožili nevídaný zázrak. Nikdo nemá právo soudit ty, kterým se obstát nepodařilo. A nejméně současný český prezident.

To je přesně to, co si konečně uvědomila mimořádně významná část občanské společnosti, akademická veřejnost a konečně trvá na tom, že prezident je povinen jmenování profesorů podepsat, jestliže tito splnili zákonem dané podmínky, ať se mu to líbí, nebo nelíbí a nemá právo si přidávat žádné podmínky další. Zákony se musí řídit i prezident. Zákony se prostě nemohou přizpůsobovat tomu, jestli se úřadující osobě prezidenta líbí, nebo nelíbí. A co je nejdůležitější, tento názor podporuje i část české KSČM a to je skutečně téměř zázrak.

Jak říká docent Jiří Fajt, ředitel Národní galerie a také jeden z docentů, kterému pan prezident Zeman odmítl podepsat profesuru jen proto, že vyjednával pro instituci, kterou vede financování projektu, který se nakonec vůbec neuskutečnil: „Postoj pana prezidenta mě vůbec nepřekvapuje a je zcela v intencích jeho snah Českou republiku proměnit v nejzápadnější východní despocii.“

A právě o to jde a o nic menšího. Proto je postoj českých akademiků tak významný, jak je. V tuto chvíli se totiž česká společnost rozdělila na ty, kteří jsou na straně vývojové linie, kterou docent Jiří Fajt výstižně nazval nejzápadnější východní despocie. Jeden z těch, kteří se svým jednáním u nás do tohoto klubu hlásí je pan prezident Zeman. Není náhodné, že tak obdivuje ruské vedení. A držme si jen palce, aby nám při své květnové návštěvě v Rusku neudělal příliš velkou ostudu.

Druhá část české společnosti, kterou v tuto chvíli reprezentuje především akademická obec, ale kterou (kupodivu) podporuje i většina významných českých politiků trvá na dodržování zákonů a to je důležitá změna. Dovoluji si tvrdit, že je to ta nejvýznamnější společenská změna od roku 1989. Musí ale akademická obec ve svém postoji vytrvat a to nebude tak snadné.