Zase jedno obtížné rozhodování je doslova přede dveřmi. Kde tedy začít? Kde jinde než u největšího favorita. Na začátku zahájení předvolební kampaně hnutí ANO se Andrej Babiš zatváří velice vážně a oznámí všem voličům, že má pro ně NESMÍRNĚ DŮLEŽITOU zprávu. Další příležitost mít již nebudete, říká božský Andrej voličům. Oni vás totiž zničí. Kdo? No přece Oni. Máte jedinou možnost volit hnutí ANO, a to co největším počtem hlasů.




Osobně bych řekl, že by bylo daleko účinnější a také důvěryhodnější, kdyby Andrej Babiš vyzval voliče, aby v klidu a s důvěrou sledovali po celé další období práci členů hnutí ANO a když se jim bude líbit, aby jim dali co největší důvěru. Jenže něco takového nemá Andrej Babiš vůbec v plánu. V průběhu dalšího období by mohlo vyjít najevo, ještě více než dosud, o co mu ve skutečnosti jde a také „jak dokonale čisté ruce má“. Vždyť on je skoro svatý.

Dojem z jeho svatosti by mohl být tak ohromující, že by řada lidí mohla dokonce oslepnout. Jejich slepota by mohla také způsobit, že by již neviděli jeho samého a hnutí ANO v tom správném a jedině možném světle. Ne, ne, něco takového nemůže a nesmí miláček lidu, božský Andrej připustit. A potom, kromě soudního procesu o Čapí hnízdo jsou tady ještě soudní procesy na Slovensku a agent Bureš. Prý tam v minulosti vlastnil dokonce služební byt. Toho agenta si na něj jistě vymyslela česká mafie v čele s Bohuslavem Sobotkou a Miroslavem Kalouskem.

Návrhy, které ve svém programu předkládá Andrej Babiš se mají uskutečnit až za 18 let, tj. do roku 2035. Kde mezi tím bude? Slibovat tedy může co chce.

Je skutečně zvláštní, že se tak málo lidí ptá, proč Andrej Babiš udělal tak málo pro uskutečnění svých snů, když už je tak dlouhou dobu v politice, rozhodně by to svedl na ty druhé, jak je jeho dobrým zvykem. Proč třeba už dávno neprosazoval digitalizaci komunikace občanů se státem. Proč to odkládá na příští dobu? Vždyť třeba Estonsku na to stačilo jediné volební období.

Ono to je asi poněkud jinak. Andrej Babiš také asi o žádné velké změny nestojí. Mohlo by se totiž stát, že by se mu ta krásná česká skutečnost, kterou tak nadšeně slibuje voličům (prostřednictvím myšlenek převzatých z jiných volebních programů) vymkla z rukou. Na tomto místě si dovolím citovat článek vynikající české finanční odbornice paní Lenky Zlámalové nazvaný: „Andrej Babiš bohatne na levné práci“. Originál článku najdou čtenáři v časopise Echo24.cz:

„Pokud se nestane něco skutečně mimořádného, budou tématem podzimních voleb nízké platy. Politici jsou po letech otálení atmosférou tlačeni reagovat na to, že země bohatla, ale příliš se to nepromítalo do vzestupu platů. Navzdory tomu, že firmy si už delší dobu stěžují, že do všech možných profesí mají problém sehnat lidi.

Češi jsou pro své zaměstnavatele podstatně výhodnější pracovní silou než lidé z řady zemí Evropy, protože jsou ochotni dělat za výrazně nižší plat. S produktivitou práce, tedy tím, jakou hodnotu dokážeme vytvořit, to přímo nesouvisí. Naše platy zaostávají za těmi německými a dalšími západoevropskými mnohem více než produktivita.

Kdyby firmy dávaly na platy tolik jako v Německu, rozdělily by za rok mezi zaměstnance navíc 500 miliard korun. To je bezmála polovina státního rozpočtu. Když vezmeme v úvahu, že v této chvíli v zemi pracuje bezmála pět milionů lidí, získal by každý ze zaměstnanců ročně o 100 tisíc korun víc. Průměrný plat v zemi by se tím zvedl o 8333 korun měsíčně. Místo současných 28 000 korun hrubého by průměrný zaměstnanec bral 36 400 korun.

Neplatí to zdaleka všude v postkomunistické střední a východní Evropě. Třeba Estonci nebo Slovinci inkasují na platech mnohem větší část příjmů svých firem, přestože ty země jsou chudší než Česko. Poměr, který tam podnikatelé svým lidem na platech rozdělují, se blíží německým nebo britským standardům.

To důležité číslo, podle něhož se poznají dobře zaplacení a low-cost lidé, se jmenuje labour nebo wage ratio (podíl práce). Je to část celkového bohatství vytvořeného v ekonomice, která se rozděluje mezi lidi na platech. Bohatství se dělí na tři části: zisky firem, platy zaměstnanců a daně. Součet všech tří dává dohromady sto procent. Je to jednoduché. Čím vyšší jsou daně, tím méně zbývá na firmy a zaměstnance. Čím méně se zaplatí na lidech, tím vyšší jsou zisky.

Evropané se dají podle toho, za jaké platy jsou ochotni pracovat v poměru k výkonu, který své firmě přinášejí, rozdělit na drahé a levné zaměstnance. V Evropské unii jde na platy v průměru 47,6 procenta HDP. Vůbec nejdražší jsou Švýcaři, kteří si na platech rozdělují 59,7 procenta přidané hodnoty, která se v jejich zemi vytvoří. Na padesát procent se dostávají ještě Francouzi (52,7 procenta), Dánové (51,7 procenta), Němci (50,7 procenta), Belgičané (50,3 procenta). Laťce padesáti procent se těsně přibližují zmínění Estonci se 48 a Slovinci se 49 procenty. Stejná část bohatství míří na platy zaměstnanců i v Nizozemsku. My patříme do skupiny low-cost zaměstnanců. Na platech se u nás rozděluje 39,9 procenta HDP.

Politici už společenskou atmosféru zaznamenali a začali se předhánět, kdo a jak přispěje k tomu, aby platy stouply. Přimět firmy, aby své lidi platily podobně jako v bohatších evropských zemích, není jednoduché. Dají se k tomu různě motivovat přes systém daní. Nejjednodušší ale je přímo snížit daně a odvody z platů. To nabízí ODS. V sobotu s poklesem daní pro všechny s výjimkou dvou procent lidí s nejvyššími příjmy (nad 100 tisíc korun) přišla sociální demokracie. Ta slibuje, že pokud bude vládnout, vystoupá průměrný plat do pěti let na 40 tisíc korun.

Andrej Babiš, který má podle průzkumů s velkým náskokem nejvyšší podporu ze všech stran, už také hlásá, že sníží daně všem, aby se zvedly platy. U něho jako podnikatele zaměstnávajícího 35 tisíc lidí, čímž se rád chlubí, se dají sliby poměřit s předchozími činy. Ty jasně ukazují, že ze svého se Andreji Babišovi lidem rozhodně přidávat nechce. Naopak vydělává miliardy na levné práci.

Jeho firmy patří ve svých oborech k podprůměrně platícím. Týdeník Ekonom zveřejnil koncem března velkou analýzu, jak si platy ve stovce firem Agrofertu, který má teď Babiš zaparkovaný ve svěřenských fondech, stojí ve srovnání svých oborů. A stojí si hodně špatně. Z jeho zemědělských firem platila polovina méně, než je český průměr. Podobně na tom byly i jeho potravinářské firmy. A vůbec nejvíce zaostávaly platy v Babišových chemičkách.

V Babišově Agrofertu šlo v roce 2015 (poslední veřejně dostupná výroční zpráva na webu Agrofertu) na platy 28 procent přidané hodnoty, kterou firma vytvořila. Toto srovnání se dá považovat za firemní obdobu labour ratio, podle nějž se zaměstnanci v Evropě dělí na drahé a levné. Babiš dává do platů ještě méně, než je na evropské poměry chabý český průměr. Zaostává za ním o 11,9 procenta.“

Jestliže má paní Lenka Zlámalová pravdu a ona ji určitě má, je okamžitě jasné, proč Andrej Babiš tak zlehčuje současnou nabídku ČSSD. Rozhodně to není proto, že by ČSSD nabízela něco nedosažitelného, něco z říše fantazie. Proč? Protože nabízí jen to, k čemu se dopracovaly některé daleko chudší země, než je Česká republika, jako například Estonsko, už nyní. Jenže ty asi neposkytují takový prostor dobrodincům typu Andreje Babiše jako my. To, o čem Andrej Babiš ve skutečnosti tajně sní je, aby mohl všem českým zaměstnanců přichystat právě takovou budoucnost jako těm svým v Agrofertu. To je další důvod, proč nemůže již déle čekat a volá: TEĎ, NEBO NIKDY.

A můžeme přikročit k ČSSD. Česká strana sociálně demokratická se v tomto volebním období dopustila řady katastrofálních chyb, které přímo vedly ke ztrátě přitažlivosti této strany v očích jejích potenciálních voličů. První a základní chybou byla podpora strany Miloši Zemanovi. Premiér zdůraznil, že pro jeho stranu jsou klíčové hodnoty, jež bude ten či onen kandidát zastávat – v případě, že by proti sobě nakonec měl stanout Miloš Zeman a textař Michal Horáček, ČSSD by podpořila spíše prezidenta Zemana. Sobotkovými slovy: „V řadě věcí se Miloš Zeman posouvá do národně konzervativní pozice. V řadě věcí ale zastává názory, které jsou blízké názorům sociální demokracie.“

A my dodejme, že k tomu ještě pan premiér poznamenal cosi o pravicovosti programu Michala Horáčka. Dal jsem si tedy práci a tento program jsem důkladně pročetl. Po jeho přečtení jsem se nestačil divit. Kdybych nevěděl, že je to program Michala Horáčka, usoudil bych, že se jedná o program nějaké moderní sociálně demokratické strany. Když konečně ČSSD pochopila svůj omyl, bylo již pozdě. Ve chvíli, kdy Miloš Zeman ponížil předsedu vlády Bohuslava Sobotku bylo najednou jasné i rusofilsko-zemanovskému křídlu v ČSSD, že Miloš Zeman nenávidí stranu, kterou kdysi vedl natolik, že každého aktivního člena strany považuje za svého úhlavního nepřítele.

Mezi tím odvolal Bohuslav Sobotka z funkce ministra Jiřího Dienstbiera mladšího a tím se dopustil pravděpodobně své největší politické chyby v životě. Jiří Dienstbier je jako politik přitažlivý pro voličskou skupiny tzv. městských liberálů, a to jsou většinou mladší voliči. Jejich hlasy se zcela jistě podílely na vítězství ČSSD ve volbách. Když se předseda vlády Sobotka nechal donutit zemanovským křídlem strany k tomuto nešťastnému činu, udělal mimořádnou radost také Andreji Babišovi. Proč? Protože v tu chvíli začala být ČSSD pro městské liberály zcela nepřijatelná, a to už vůbec nemluvím o katastrofální zahraniční politice strany. Ještěže je ČSSD výrazně proevropskou stranou a že si přeje co nerychlejší přijetí eura.

Když se tedy městští liberálové začali rozhlížet, koho by mohli v roce 2017 volit, objevili na prvním místě Českou pirátskou stranu. Usilují o internet a stranu tvoří převážně mladí lidé. A to je tak asi všechno. Při předvolebních politických diskusích se zdá být Česká pirátská strana a její představitelé hned tím druhým netrapnějším účastníkem předvolebních diskusí. V hlouposti a trapnosti příspěvků ji překonává už jen strana Tomia Okamury a její představitelé. Piráti nemají zřejmě jasno téměř v ničem s výjimkou elektronizace státní správy a demokracii si pletou s pořádáním referend. Nicméně, přibližně o stejné množství hlasů, které právě městští liberálové odevzdají při volbách straně pirátů, přijde ČSSD.

Sociální politice naproti tomu naprosto nerozumí strana TOP 09 a je v tomto ohledu zřejmě nepoučitelná. Sociální politika je svěřována lidem, kteří zdá se dosud nepochopili, že se jedná o zvláštní a velice náročnou kvalifikaci. Nulovou kvalifikaci pro svůj resort měl zvláště pan ministr Drábek. Příliš se od něj neliší ale ani paní poslankyně Pekarová. Pan ministr Drábek zcela očividně neobyčejně toužil po tom, ukázat těm sociálně slabým, že jim ukáže. A ukázal celé veřejnosti, co je v tomto ohledu TOP 09 zač. Proto se obávám, že je pro velké množství občanů zcela nevolitelná.
Přesto si myslím, že by v Paramentu České republiky být měla. Především proto, že je to jasně proevropsky orientovaná strana, přeje si, aby Česká republika co nejdříve přijala euro jako svou měnu a aby se zapojila do hlavního proudu evropské integrace. V pravé části politického spektra u nás žádná taková strana již není.

ODS je totiž silně antievropskou stranou a o její sociální politice se nedá vůbec mluvit. Evropskou unii si ODS představuje jen jako společný trh, nic víc, a to je do budoucna naprostý nesmysl. A dál asi nemá žádný význam, abychom se u této strany zdržovali.
Po všech stránkách propracovaný a vyvážený program má ale Strana zelených. Rozhodně se nedá mluvit o nějakých ekoteroristech, jak by rád sugeroval veřejnosti současný český president. Seriózní, kvalifikované a kulturní vystupování zástupců Strany zelených v předvolebních diskusích ČT je skutečně příkladné. Je jen škoda, že předvolební průzkumy veřejného mínění stále vedou tolik voličů k tomu, aby si kladli otázku, co by se stalo s jejich hlasem, kdyby Zelení nepřekročili 5 %? A ještě připomeňme, co vzkazuje přední český ekonom Tomáš Sedláček všem politickým stranám, které se stavějí k evropské integraci skepticky a nevraživě:

Předložka „u“ znamená, že nejste „v“, ale poblíž. Že se něco děje či je blízko vás, ale vy sami jste mimo, pozorujete, neúčastníte se. Podobně se mi zdá, že se bude brzy formovat skupina „u EU“. Když si to vyslovíte nahlas, zjistíte, že to i celkem roztomile zní. Zvukomalebností to však končí. Pokud se tato země politicky neprobudí, brzy vystoupíme z vlaku, který na nás jede příliš vysokou rychlostí. Zkrátka politicky si šlapeme po ekonomickém štěstí. Jsme skoro obklopeni eurozónou, notabene ekonomicky úspěšnými zeměmi, přesto nejsme „v“, ale „u“. Jsme ekonomika u eurozóny. Na ní závislá, od ní odvozující své chování, nicméně k ní nepatřící.

Vím, že se u nás rozmáhá rčení bližší košile než kabát, ale na počasí, které nás čeká, je košile málo. Tady je potřeba právě ten kabát, a klidně společný. To rčení má ale také jednu další dimenzi: kabát je mnohem cennější než košile, ale kvůli tomu, že nám je košile blíž, si neuvědomujeme, že to, co potřebujeme, a to, co má cenu, je právě ten kabát, na který kvůli zahleděnosti do košile, často nedohlédneme.

Zemí, které budou „u EU“, ale nebudou „in“, bude více, nebudeme sami, už teď je v limbu „u“ ztracena Velká Británie. Pak teprve bude platit, že Brusel nám bude diktovat (obchodní) podmínky, které my budeme muset přijmout, aniž bychom se na rozhodování podíleli. A až se našich dětí někdo zeptá, v jakém jsou bloku, odpovědí: „My jsme u EU!“

A na závěr ještě krátké shrnutí. Osobně jsem přesvědčen, že po všech stránkách nejvyrovnanější program a také velice dobré a seriózní kandidáty má Strana zelených. Jestliže někdo chce podporovat sociální politiku a proevropskou orientaci České republiky, pak může s dobrým svědomím podporovat ČSSD, něco podobného se dá říci také o KDU-ČSL. Jestliže volič tolik neupřednostňuje sociální politiku, ale záleží mu na proevropské orientaci zvolených politiků, může podpořit navíc ještě kandidáty TOP 09. Kandidátům ostatních stran a uskupení bych se doporučoval raději velkým obloukem vyhnout.