Občané České republiky mají sklon neustále hledat nějakého politického spasitele, který by jejich problémy vyřešil za ně. V jednom z minulých volebních období hrál a velice zdařile úlohu takového spasitele Vít Bárta, kterému v této roli sekundoval první apoštol Radek John. První z nich, zdatný na vydělávání peněz, druhý, populární televizní postava, jejíž úlohou bylo nabídnout projekt svého představeného veřejnosti. A čeští voliči se nechali rádi přesvědčit. Jenže pak začalo vyplouvat na povrch, jak se věci skutečně mají. Varovné signály, které se objevily již před volbami, získávaly stále jasnější obrysy.

Politický spasitel, který se přihlásil o slovo po nich, je něco zcela jiného. Jeho radostnou zvěstí je, že společnost a stát, který si společnost vytváří ke své správě, se vlastně ničím neliší od soukromé společnosti na výrobu potravin a způsob, jakým je třeba takový stát řídit se rovněž neliší. Jeden takový mudrc se snažil nedávno na české politické scéně již uplatnit. Říkal o sobě (a ostatní to o něm také říkali), že je špičkový manažer. A právě proto měl zřejmě pocit, že o řízení společnosti ví vše. Jak se ukázalo, nevěděl, jmenoval se Jaromír Drábek. Když byl jmenován ministrem práce a sociálních věcí, velice rychle celý rezort a jeho systém rozložil. Byl si jist, že jako odborník na energetiku zvládne i problematiku sociálních vztahů. Nezvládl.

České společnosti ale pravděpodobně tato odstrašující skutečnost nestačila. Dovedu dobře pochopit, že pohled na české politické strany není nijak přitažlivý. To si ale voliči skutečně mysleli, že lidé kolem Andreje Babiše, který se nabídl jako další typ spasitele, bude znamenat nějaký zásadní průlom. Odpověď je jednoznačná: ano, mysleli. Přesněji řečeno, ti lidé, kteří se nějakým přemýšlením příliš nezatěžují, si to myslí a mysleli.

Jak je vidět, není jich u nás zase tak málo. Kdyby byli tito lidé jen trochu opatrnější, zbystřili by všechny své smysly, když Andrej Babiš začal tvrdit, že chce „řídit stát jako firmu“. Demokratický stát se jako firma nikdy řídit nedá. Už proto ne, že hlavní slovo v takové firmě má její vlastník, zatímco pluralitní demokratický stát se nemůže řídit vůlí jediného (byť sebemoudřejšího) státníka.

Současné české klasické strany to ale takovým politickým spasitelům, jako je Andrej Babiš, neobyčejně usnadňují. On chce být mezi lidmi populární a mít politický úspěch. Pro to je schopen udělat téměř vše. Především je ochoten vykrádat pro veřejnost atraktivní části programů jiných politických stran a vydávat je za svoje. To se týká hlavně programů ČSSD a KDU-ČSL.

Jak vyložit voličům Andreje Babiše, že programy, za které si později přivlastnil hlavní zásluhu Andrej Babiš, vznikly a byly rozpracovány (zvláště v minulém vládním období) na ministerstvech, vedených ČSSD, nebo KDU-ČSL? Andrej Babiš jako ministr financí na ně sice uvolnil peníze, ale to by stejně musel, protože o něčem takovém rozhoduje celá vláda. Koho to však zajímá? Česká veřejnost je přesvědčena, že nad Andreje Babiše není. A když se ohlédne do minulosti a porovná své zkušenosti s vládami, ve kterých zasedaly dvě naprosto sociálně necitlivé strany TOP09 a ODS, ani se jí vlastně není co divit. Kromě těchto dvou jsou v současném Parlamentu ČR ještě dvě otevřenější strany, především Strana pirátů a STAN, ale ty zatím nedokázaly ještě skutečně efektivně spolupracovat.

A nyní se konečně vraťme k vlastnímu námětu našeho článku, který jsme nazvali „Člověk a občanská společnost“. Většina politologů ví, nebo by alespoň měla vědět, že v době první Československé republiky měla ČSSD mohutné hospodářské zázemí. Celé toto zázemí ale sloužilo k podpoře a rozvoji sociálnědemokratického projektu. ČSSD totiž původně vznikla jako dělnický svépomocný spolek. A do politiky šla proto, aby zájmy těch nejchudších mohla co nejlépe hájit.

Jestliže chceme zjistit, proč šel do politiky Andrej Babiš, stačí porovnat tabulky, které ukazují, jak od té doby, kdy působí v politice vzrostly zisky jeho holdingu Agrofert. Musí nás nutně napadnout, že důvody, proč Andrej Babiš působí v politice jsou přesně opačné než ty, které kdysi vedly ke vstupu do politiky ČSSD. Je zcela jasné, že jeho snahou je získat maximum finančních prostředků pro Agrofert. A to je také důvod, proč i svěřenské fondy, do kterých vložil majetek Agrofertu nevyhovuje požadavkům EU na podobné zařízení v Západní části Evropy. Andrej Babiš pomocí těchto „svěřenských“ fondů stále Agrofert ovládá, a to je také to, co mu příslušné dozorové orgány EU vytýkají. Když jen zběžně hodnotíme současnou situaci ČSSD, žádné svépomoci se nevěnuje, i když by rozhodně měla. Tím spíše, že v zemi existují desetitisíce lidí na pokraji chudoby.

Když selhávají politici, a ti zcela bezpečně selhávají, Andrejem Babišem počínaje a ČSSD konče, měla by si občanská společnost pomoci sama. Největším a také nejvýznamnějším občanským hnutím u nás je „Milion chvilek pro demokracii“. Různí politologové se přou mezi sebou, kdy už vstoupí do politiky, ale pokud si dobře vzpomínám, tato otázka byla rozhodnuta již na začátku při vzniku hnutí. Pokud vím, jeho představitel, Mikuláš Minář, oznámil, že hnutí chce zůstat občanskou aktivitou. A bylo to mimořádně moudré a také rozumné rozhodnutí. Jenže, politologové nechtějí věřit tomu, že skupina, která je schopna oslovit dnes již stovky tisíc lidí nechce tuto moc zneužít také politicky, jak je v Čechách obvyklé.

Občanská společnost může totiž více, než se na první pohled zdá. Může obrovskou energii probuzenou ve společnosti například hnutím „Milion chvilek pro demokracii“ obrátit ve svůj vlastní prospěch a nečekat na drobky, které spadnou ze stolu Andreje Babiše. Jakou formou to udělá, to už je jiná věc. A když se k tomu připojí místní organizace různých politických stran, tím lépe.

Hlavně by nemělo uniknout pozornosti, kolik strádajících a potřebných lidí v naší zemi žije a organizovat pro ně aktivní pomoc. To jistě není jediná možnost, kam napřít svou pozornost. Jistě by to hnutí „Milion chvilek pro demokracii“ zvládlo, tak jako nyní zvládne organizovat místní protesty proti Andreji Babišovi. Byl by to jistě významný krok dopředu, i když ne právě jednoduchý. Je ovšem zcela jasné, že každé, byť sebevětší, protestní hnutí má své meze a jestliže nezíská pozitivní náplň, zakrátko se vyčerpá. To, co zde navrhuji, je jedna z možností. Za úvahu by to tedy zcela jistě stálo.

Kromě toho, logika občanské společnosti je jiná, než logika politických stran. Proto Andrej Babiš neustále vyzývá hnutí „Milion chvilek pro demokracii“, aby se mu postavilo ve volbách. Je si totiž zcela jist, že si nadále udrží podporu svých 30 % věrných, zatímco všichni ostatní se proti němu nebudou schopni navzájem spojit. Po volbách by měl všechny výhody. Jako představitel strany s nejlepším volebním výsledkem by byl pověřen sestavením vlády, a to i přes to, že ho většina občanů nevolila a rozhodně si nepřeje, aby stál v čele české vlády. Právě v rámci občanské společnosti se však mohou spojit všechny síly a proudy, které si Andreje Babiše v čele českého státu nepřejí a těch je rozhodně většina. A právě to ho nenechává v klidu.

„Předseda vlády kritizoval demonstrace proti své osobě a uvedl, že změnu chtějí lidé, kteří prohráli volby. Řekl, že podle policie demonstrovalo v úterý za jeho demisi na Václavském náměstí v Praze 70 000 lidí, a nikoliv 120 000 osob uváděných pořadateli protestu,“ jak píše Aktuálně.cz

Tato snaha uměle snižovat úspěchy organizátorů protestních akcí svědčí o tom, že se panu premiérovi svírá hrdlo strachy. On totiž velice dobře ví, že většina národa si ho včele vlády nepřeje, přesto, že vyhrál parlamentní volby a přesto, že je občany tolerován, ale jen tolerován. Doufám, že představitelé hnutí „Milion chvilek pro demokracii“ si udrží svou dosavadní občanskou moudrost a nenechají se Andrejem Babišem vylákat na politické kolbiště. Prohráli by vše, co zatím získali.