Tento článek by se také mohl jmenovat „Nepolitická politika a politické strany“. Po roce 1989 se politologové a znalci politických systémů všeobecně spojili, aby dokázali společnosti, že bez politických stran, které zastupují a prosazují zájmy různých společenských skupin se parlamentní politický systém obejít nemůže. To však současně vedlo k tomu, že byl pojem „nepolitické politiky“ spojený hlavně se jménem Václava Havla degradován, pochopen jako naprostý nesmysl a neustále zesměšňován. Jenže „nepolitická politika“ není ničím jiným, než poukazem na aktivní občanskou společnost, bez které se žádná demokracie hodná toho jména neobejde. To však začínáme chápat až nyní a těžce za to platíme.

Ne, že by i v minulosti neexistovaly vlivné občanské aktivity, ale všechny z nich rozložila snaha jít do politiky. A čím vlivnější byly, tím větší a přirozenější se zdálo podlehnout vábení těchto politických sirén. Proč? Vždyť přece dělat občanskou aktivitu, „nepolitickou politiku“ je směšné, nedůstojné. Co že to vlastně je? Výjimkou nebyli ani bývalí prezidentští kandidáti, včetně pana profesora Drahoše, který kolem sebe začal shromažďovat velmi perspektivní skupinu občanů a podporovatelů. Nakonec ale i on viděl jako jediné správné východisko pro sebe vstup do politiky. Teprve spolek nazvaný „Milion chvilek pro demokracii“ si od začátku uvědomil, že jde o zrádnou past a začal o tom také všechny své stoupence od počátku své existence přesvědčovat. Když si uvědomíme, že tento spolek založili lidé, kteří ještě nebyli na světě, když se v roce 1989 konala na Letenské pláni rozhodující demonstrace na podporu znovuobnovení demokracie v této zemi, je to malý zázrak, nebo spíš velký.

Václav Havel, stejně jako další předvídaví lidé správně tušili, že demokracie nebude uspokojivě fungovat, jestliže bude spočívat jen na pilíři politických stran. Kromě toho u nás máme s politickými stranami velmi špatné zkušenosti již z předválečné minulosti. To se však netýká jen nás, ale i jiných evropských zemí. Podstata je v tom, že úspěšné politické strany přitahují nejrůznější parazity, toužící po moci a výhodách všeho druhu. Politici nemohou být totiž z principu lepší, než je společnost, která je volí a ze které pocházejí.

Jak už jsme se mnohokrát zmínili v jiných úvahách, velká moc má tendenci korumpovat. A ti, kteří se k takové moci nikdy nedostali, nemohou nikdy bezpečně říci, co s nimi taková moc a velké možnosti, které se před nimi otevírají, udělá. Za posledních třicet let máme spíše smutné zkušenosti. Jen málokdo je na něco takového připraven. Kolik jen jsem poznal lidí, kteří byli upřímně přesvědčeni, že je jejich morální povinností vstoupit do politiky, aby svým dílem přispěli k její nápravě a očistě! Když se ohlédnu nazpět, mohu s jistotou říci, že téměř všichni z nich selhali. Odhadem tak osm z deseti.

Čeští občané totiž nejsou v průměru o nic lepší než jejich politici. Jejich jediná výhoda je, že nejsou pověřeni výkonem moci a vším, co s tím souvisí. Ale právě proto, že tomu tak je, mohou se i za těchto podmínek pokusit aktivní občané (tj. občanská společnost) vytvořit kontrolní systém snižující korupci politických institucí na minimum. A především velký tlak na politické strany. Moc totiž nemůže efektivně nikdy kontrolovat sama sebe. Takovou kontrolu si musí vynutit ten, kdo stojí zcela mimo mocenské orgány a je na nich naprosto nezávislý. Aktivní občanská společnost je právě důležitým prvkem, který naše demokracie dosud postrádala. A právě to pochopil konečně spolek „Milion chvilek pro demokracii“. Jestli se tato snaha podaří, mohla by konečně česká demokracie stát na dvou pilířích: politických stranách, které spolu soutěží o moc a na aktivní občanské společnosti, která o žádnou politickou moc nesoutěží, je schopna navzájem spolupracovat napříč různými politickými názory, a hlavně je schopna aktivně kontrolovat orgány politické moci a poskytovat jim v tomto směru příslušnou zpětnou vazbu.

Je jasné, že právě něco takového se politickým stranám skutečně nelíbí. Proto také čekaly (zcela samozřejmě), se příslušný spolek změní v politickou stranu. To se ale nestalo. Naopak je kladen důraz na to, že všechny politické skupiny, které spolu soutěží o podíl na moci musejí podléhat kontrole veřejnosti. Do politiky jim vtrhli plebejci a oni neví, co s tím. Na to téma už před druhou světovou válkou napsali Jiří Voskovec a Jan Werich zajímavý text k písni nazvané „Pochod plebejců“.


Pochod plebejců

Více nežli sláva
víc než polní tráva
je občanská svoboda

Nikdy se nezdaří
zavřít ji v žaláři
svoboda se nepoddá:

Na nás neplatí
ni pouta okovy ni řetězy
Pouta zrezatí
a svoboda v řetězech nevězí

Ta spoutat se nedá
vždycky bourat se dá
hlavou

Pouta zrezatí
staré železo
na nás neplatí


Co tedy dělat, aby strany začaly brát občanskou společnost vážně? Především se musí jednotlivé místní skupiny, které se hlásí k aktivitám, které koordinuje spolek „Milion chvilek pro demokracii“ naučit daleko lépe spolupracovat a koordinovat svou činnost, nejlépe i s odbory. A hlavně nespoléhat na jediný spolek, který svolává všechny akce, ale naučit se vymýšlet a rozvíjet aktivitu vlastní, jak k tomu ostatně vyzývá v každém svém dokumentu i spolek „Milion chvilek pro demokracii“. To je důležité také z toho důvodu, že zanedlouho se budou v naší zemi opět konat krajské volby. Jestliže nechceme, aby nám vládly strany, proti kterým v současné době protestujeme, máme tu nejlepší příležitost své přání uplatnit.