Budoucnost a koronavirus (aneb K novému roku)

14. 01. 2021 | 17:29
Přečteno 742 krát
Jak často připomíná přední český ekonom a publicista Tomáš Sedláček, pandemie koronaviru urychlila v české společnosti změny, v které doufal jen málokdo. Především se otevřely možnosti zásadních změn ve školství, které souvisí s distanční výukou. Distanční výuka musela být pod vlivem pandemie přijata jako něco zcela rovnoprávného s výukou prezenční.

Přitom výuka přes internet nabízí zcela nové možnosti. Především umožňuje individuální přístup ke každému studentovi nebo žákovi, ale to znamená vynaložit značné množství práce, na kterou současní učitelé nebyli připravováni a neví si s ní tedy rady. Proto tolik velebí prezenční výuku a tvrdí, že je nenahraditelná. Není to samozřejmě pravda, ale učitelé tuto svoji neschopnost rádi za pravdu vydávají. To je jen malá připomínka, že současná krize nám připomněla, že by se naše školství dalo velice rychle zkvalitnit, a to i bez rozsáhlých a drahých ministerských koncepcí. Šlo by to docela levně. Stačila by jen trocha dobré vůle a schopnost vyměnit staré návyky za nové.

To ale neznamená, že by se s tím do budoucna nedalo nic dělat, ovšem při dobré vůli. Děti by přitom mohly trávit ve škole fyzicky daleko méně času, ale využít by ho mohly daleko užitečněji. Toto je mimořádně významná změna a bude jistě trvat ještě nějakou dobu, než dokážeme všech výhod, které nám distanční vzdělávání nabízí využít. Mohla by vést v budoucnosti k tomu, že každý žák a student bude mít na své škole připraven individuální výukový program (v obecném slova smyslu), který by co nejlépe rozvíjel jeho schopnosti.

V tomto článku jsem se však chtěl zabývat především něčím poněkud jiným, co souvisí se současnou pandemií a také s vyspělými IT technologiemi. V dnešní době používá většina školáků pokročilé mobilní telefony, které lehce zvládají internet, doma má velké množství rodin alespoň jeden počítač a komunikace mezi lidmi se odehrává zprostředkovaně. Tyto technické prostředky nabízejí ale fascinující možnosti. Jako by nám otevíraly celý svět, ale opravdu jen „jakoby“. Ve skutečnosti nás uzavírají do izolovaných bublin, kde je každý sám pro sebe a každý je izolován, i když se mu na obrazovce počítače, nebo mobilního telefonu, otevírá celý svět možností.

Jedna věc jsou tedy úžasné možnosti, které tyto prostředky nabízejí, například ve výuce a druhá, že nesmíme vzájemné kontakty mezi lidmi redukovat jen na používání počítačů a mobilních telefonů. Osobní kontakty a osobní vztahy nejsou ničím nahraditelné. To nechápe nikdo lépe, než právě školní děti, které se nemohou dočkat, až se ta jejich škola znova otevře. To je právě to nehorší postižení, které české (a nejen české) společnosti koronavirus působí a nebude tomu asi jinak do té doby, dokud se nenajde prostředek, který učiní většinu společnosti proti této pandemii imunní. I to nás naučila pandemie koronaviru. Totiž, že osobní setkávání je mimořádně cenné a nenahraditelné, jak uvidíme dále.

Současný člověk však hledá příslib své šťastné budoucnosti, a přitom se s otázkami, často nevyřčenými, obrací hlavně na vědu a její představitele. Chce se od svých učených hlav dozvědět, jak se bude vyvíjet jeho budoucnost a budoucnost jeho dětí. Je však také mimořádně vynalézavý při hledání a nalézání způsobů, jak se vyhnout nezbytným, ale nepříjemným a obtížným úkolům, které před ním stojí.

To mi připomíná jeden přístup k řešení budoucnosti, který je dnes velice populární. Jeho představitelem může být britský kybernetik a robotik, profesor na univerzitě v Readingu, Kevin Warwick, ale nejen on. Tento směr je přesvědčen, že do budoucna se nedokonalí lidé promění v dokonalé, téměř technické přístroje, které bude možné navzájem pospojovat do sítě, tak, jako počítače.

Navrhoval bych ale jiný přístup, který je jednodušší i složitější zároveň a rozhodně mnohem levnější, a hlavně nemusí být odkládán do daleké budoucnosti. Složitější je proto, že je pro člověka rozhodně náročnější, než udělat ze sebe pomocí různých implantátů kyborga. Badatelům tento přístup je rovněž dobře znám. Na slavném americkém Massachusetts Institute of Technology se této problematice věnují již dlouhodobě. Vychází z jednoho pojmu, který již na počátku minulého století považoval za mimořádně důležitý vynikající francouzský přírodovědec Pierre Teilhard de Chardin. Tímto pojmem je v oblasti životních procesů podle tohoto slavného přírodovědce a antropologa „kolektivnost“. Jedná se o mimořádně důležitý myšlenkový krok.

„A tak tu nadále budou vedle skutečností individuálních i skutečnosti kolektivní, neredukovatelné na individuum, a přesto svým způsobem stejně objektivní. Pro pohled navyklý perspektivě evoluce jsou tato řízená seskupení samozřejmě předměty stejně jasné a fyzicky skutečné. jako kterákoli jednotlivá věc. Lidstvo jako skutečnost kolektivní – a tedy jako skutečnost sui generis (tj. svého druhu – poznámka autora) – můžeme pochopit jen tak, že postoupíme dál za jeho „tělo“ z hmatatelných konstrukcí a pokusíme se určit ten zvláštní typ vědomé syntézy, který vyvstává z jeho namáhavého a důmyslného soustřeďování. Dá se koneckonců definovat jen jako duch,“ uzavírá svou úvahu Pierre Teilhard de Chardin.

Zde si ale musíme dát dobrý pozor, abychom tuto kolektivitu (navýsost pozitivní) nezaměnili s jiným, daleko známějším a poměrně často se vyskytujícím typem kolektivity, s kolektivitou davu (například nacistického, nebo komunistického, nebo také davu sportovních fanoušků).

Člověk, který se stal součástí davu se významně liší od člověka, který je součástí skutečného společenství. Ten první, jak píše Carl Gustav Jung „… klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň …“, tedy hloupne. Ten druhý znásobuje členstvím v kolektivu společenství svou inteligenci, dodejme my.

Většina z nás se ve svém životě setkává jen s davem, proto si ani neuvědomuje, že něco takového, jako společenství v hlubším slova smyslu vůbec existuje, nebo může existovat. Že může existovat typ kolektivity, která individualitu neredukuje, nýbrž umocňuje je dáno tím, že vychází především z toho, že jsme všichni nějakým způsobem tajemně propojeni.

Přitom právě v evropském kulturním prostoru máme s touto kolektivitou vyššího typu prastarou zkušenost. Křesťanská církev ji přijala od svého zakladatele přímo jako konstitutivní prvek. Mám ovšem na mysli církev v hlubším slova smyslu, tj. církev jako společenství, nikoli církev jako instituci. tak, jak ji dnes obvykle chápeme.

Teologickým jazykem se tomu kdysi říkalo církev jako mystické tělo Kristovo. Je možné doložit, že tento přístup pochází z prastaré hebrejské tradice. Novozákonní tradice ho charakterizuje slovy: „Tam, kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já mezi nimi.“

K tomu má ovšem co říci znalec nad jiné povolaný, americký lékař a psycholog, doktor M. Scott Peck, který se po celý svůj život věnoval praktickému i teoretickému studiu podmínek, které musí skupina lidských bytostí naplnit, jestliže chce, aby se jí podařilo vytvořit opravdové společenství. Právě schopnost vzájemného sdílení, které dokáže nikoli potlačit, ale přesáhnout vzájemné rozdíly všeho druhu je nepřekročitelnou podmínkou toho, aby skutečné společenství mohlo vzniknout. Dosáhnout něčeho takového je ale neobyčejně obtížné, jak asi není třeba nikoho zvlášť přesvědčovat. Proto se s kolektivitou, která by násobila lidskou inteligenci a nikoli ji potlačovala, jako je tomu v případě davu, setkáváme tak zřídka.

„Kdybych měl krátce vyjádřit, co je to společenství, pak musím říci: společenství je duch. Víte, mám sklon ducha společenství chápat spíše jako něco, co na skupinu, která společenství vytváří, sestoupilo. Asi tak jako se říká, že Duch svatý sestoupil na Ježíše při křtu. Při tomto chápání je duch společenství skutečně něco jako zjeveni Ducha svatého.

„Duch svatý“ to je jen takový tradiční pojem, kterého používám spíše jako metaforu z nedostatku jiných. Na pojmenování však nezaleží a už vůbec to neznamená, že společenství je výhradně křesťanským úkazem. Společenství se může vyvinout mezi lidmi jakéhokoli zaměření. Někteří jsou obvykle nábožensky orientovaní, jiní nechtějí mít s náboženstvím nic společného. Rovněž se často v jedné skupině vyskytuji lidé různé náboženské orientace (například žid, muslim, křesťan, hinduista a podobně). Ať to, co tvoří podstatu společenství, vykládáme v pojmech, které mají svůj kořen v některé náboženské tradici nebo zcela nenáboženským způsobem, výsledek je vždy stejný. Duch prostě kam chce, věje a nedá si poroučet,“
říká doktor M. Scott Peck.

Ale abychom nemluvili jen akademicky. Snad je každému jasné, jak převratné důsledky by pro společnost měla existence skupin, které alespoň občas dosáhnou úrovně skutečného společenství. Jejich členové se naučí vzájemně spolupracovat, což je, například v naší zemi mimořádně velký problém, ale k tomu nestačí žádné technické implantáty propojené sebedokonalejší celosvětovou sítí.

Musíme pochopit, že nemůžeme být sami sebou, dokud se nebudeme umět dělit o věci, které máme společné: naši slabost, naši necelistvost, naši nedokonalost, naši nepřiměřenost. A také, že skutečné společenství nemůže z principu vzniknout, jestliže se bude snažit kohokoli vyloučit, jak by nám pravděpodobně připomněl M. Scott Peck. A to je téma v naší době obzvláště aktuální.

Dva typy kolektivity

O davové kolektivitě (aneb Kolektivita od základu negativní)

Už jsme na začátku výše poznamenali, že existuje typ kolektivity, s kterým se v našich (tj. v evropských) poměrech setkáváme velice často. Jak již bylo řečeno, kolektivita je velice široký pojem. A proto je většina z nás přesvědčena (jak již bylo naznačeno), že tento typ kolektivity je také typem jediným. Jedná se o kolektivitu davu (například nacistického, nebo komunistického, nebo také davu sportovních fanoušků). Je to typ kolektivity od základu negativní, na kterou upozornil již Carl Gustav Jung:

„Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podepřena a vylákána vytvořením masy.“

Jak jsme již připomněli, člověk, který připustil, že se stane součástí davu, tedy svou normální individuální inteligenci ztrácí, tj. hloupne. Stačí chvíli sledovat dav fotbalových fanoušků a není pochyb o tom, jaké mravní a intelektuální úrovně tato masa dosahuje.
Lidé, tedy i národy jsou hluboce odpovědni za to, co dělají. Jenže to nikdo právě z těchto lidí nechce slyšet. Nejraději se cítí jako bezmocné oběti dějin. Tak to ale zdaleka není. K tomu připomíná Carl Gustav Jung zcela nedvojsmyslně:

„Velké události dějin jsou v podstatě hluboce bezvýznamné. Podstatný je nakonec jen subjektivní život jedince. Ten jediný dělá dějiny, jenom v něm se nejdříve odehrávají všechny velké proměny. Veškerá budoucnost a celé světové dějiny pocházejí jako obrovitý souhrn nakonec přece jen z tohoto skrytého jedincova pramene. Ve svém nejsoukromějším a nejsubjektivnějším životě dobu nejen trpně snášíme, ale jsme i jejími strůjci. Naše doba – to jsme my!

To, co bylo právě řečeno musí být pro nás pro všechny velkým varováním. Německý národ nebyl jen obětí nacismu, ale také jeho strůjcem. Stejně tak jako český a slovenský národ nebyl jen obětí komunismu po roce 1948, ale také jeho strůjcem na území Československé republiky. Právě totalitní režimy fašismus, nacismus a komunismus systematicky podněcovaly davové síly v občanech zemí, kde vládly.

„Změna charakteru, k níž po vpádu kolektivních sil dojde je udivující. Mírná, rozumná bytost se může proměnit v zuřivce nebo v divé zvíře. Člověk má vždy sklon přikládat vinu vnějším okolnostem, ale nemůže v nás explodovat nic, co by v nás nebylo už dřív. Žijeme vskutku neustále na sopce, a pokud víme, ochrana proti možnému výbuchu, který zničí všechny ve svém dosahu, není v lidské moci. Kázat o moudrosti a zdravém lidském rozumu je zajisté dobrá věc, co chcete ale dělat, máte-li oslovit blázinec nebo kolektivně uchvácenou masu? Není v tom valný rozdíl, neboť drtivé neosobní síly ovládají šílence stejně jako dav,“ jak poznamenal Carl Gustav Jung.

Současné dění v USA nám opět připomíná, jak jsou tato slova pravdivá. Je vidět, kolik lidí dokáže jeden sebestředný šílenec, v našem případě stále ještě současný prezident Donald Trump, zfanatizovat.

O společenství (aneb Kolektivita navýsost pozitivní)

Existuje, a o tom jsme v úvodu také již psali, ale i jiný typ kolektivity. Lidé, kteří se touto oblastí celý život zabývají, jako například lékař a psycholog doktor M. Scott Peck ji nazývají například „skutečné společenství“. Společenství je kolektivita navýsost pozitivní.

Právě tím se liší člověk, který se stal součástí davu, jak už jsme si připomněli na začátku od člověka, který je součástí skutečného společenství. Ten první „… klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň …“, tedy hloupne. Ten druhý znásobuje členstvím v kolektivu společenství svou inteligenci. Většina z nás se ve svém životě setkává jen s davem, proto si ani neuvědomuje, že něco takového jako společenství v hlubším slova smyslu vůbec existuje, nebo může existovat. Že může existovat typ kolektivity, která individualitu neredukuje, nýbrž umocňuje je dáno především tím, že vychází z toho, že jsme všichni nějakým způsobem tajemně propojeni.

„Nazvěme to kolektivním vědomím, týmovou synergií (součinností – poznámka autora), kolektivní inteligencí nebo skupinovou myslí – vzrůstající počet lidí prostřednictvím své vlastní zkušenosti objevuje, že celek je skutečně víc než souhrn jeho částí; že když se jednotlivci spojí dohromady se společně sdíleným záměrem v napomáhajícím prostředí, může vstoupit do bytí něco tajemného, se schopností a inteligencí, která do ní zahrnuté jednotlivce daleko přesahuje. V těchto skupinových zkušenostech mají lidé přístup k druhu poznání, který je větší než to, co spolu normálně navzájem prožívají,“ říká spisovatelka a vědkyně Carol Frenier.

„Zakoušíte přítomnost posvátného a uvědomujete si, že všichni ostatní ve skupině to vnímají také. Je to pocit otevřenosti a uvědomování si čehosi většího, než jste vy sami. Vaše schopnost komunikovat se zdá rozsáhlejší. To, co přitom lidi ohromuje je to, kolik tvořivosti se v takových setkáních vynořuje. Máte pocit, že celá skupina společně tvoří a vy zcela přesně nevíte jak,“ píše Craig Hamilton ve své knize „Dejme se dohromady“.

Společenství je prostě jedna z cest sebepoznání. Navíc je to cesta přiměřená schopnostem většiny lidí. Nevyžaduje žádné zvláštní nadání, jako některé jiné cesty. Jen pokoru a dobrou vůli. Kromě toho, způsobu, jak vytvářet společenství je možné se učit. Jde o schopnost otevřít se druhému. Je to cesta k Duchu (nebo jak by řekli nábožensky zaměření lidé k Duchu svatému) prostřednictvím druhých. Je třeba si uvědomit, že existuje několik podmínek, které musí být splněny. Obecně se dá říci, že společenství může vzniknout jedině zdola. Jestliže se pokusíme vytvořit ze skupiny, která se touží propracovat k společenství organizaci, nikdy ke svému cíli nedojde. A to vše nám také napovídá, že nový typ demokratického uspořádání vznikne až ve chvíli, kdy se bude moci opřít o skutečné společenství. Přesněji řečeno, ve chvíli, kdy budeme umět takovéto struktury bez velkých problémů tvořit. To však asi ještě nějakou chvíli potrvá.

Všimněte si, vážené čtenářky a vážení čtenáři, že jak Pierre Teilhard de Chardin, tak doktor M. Scott Peck zde mluví o stejném typu kolektivity, kterou v úžasu popisují jako ducha, který spojuje všechny, kteří se jeho působení otevřou. Jejich individuální možnosti nijak neusurpuje ani neuchvacuje, ale díky možnostem všech ostatních členů kolektivu ještě násobí. Uveďme alespoň několik příkladů:

„Ve skupině jsem zažila druh vědomí, které bylo téměř singularitou; podobalo se to opuštění osobnosti a spojení se dohromady s ostatními, kdy neexistoval žádný pocit konfliktu. Nikdo nebyl v opozici a všichni si pouze navzájem pomáhali. Stalo se zjevným, že vzájemně nereagujeme na své individuální osobnosti, ale že reagujeme na něco mnohem hlubšího, mnohem reálnějšího, co nám bylo společné, na něco, co námi bylo sdíleno – na stejnost, skutečně. Byl to obrovský pocit naslouchání a uvědomování si, který byl mnohem větší a mnohem rozsáhlejší než cokoliv, co jsem kdy prožila. A s touto zkušeností přišlo vědomí, že v prostoru existuje jen jedno tělo.“
Jan Metcalfe, Londýn

„Když někdo jiný promluvil, cítila jsem, jako bych mluvila já. A když jsem mluvila, bylo to téměř bez ega, jako bych to ve skutečnosti nebyla já. Bylo to jakoby něco většího než já, mluvilo skrze mě. Atmosféru v pokoji jsme pociťovali jako bychom byli v řece, jako kdyby se vzduch stal hustější. A v tomto prostoru jsme začali tvořit. Začali jsme říkat věci, o nichž jsme nikdy dřív neuvažovali a začali jsme se nechávat ovlivňovat způsoby a uvažovat způsoby, jimiž jsme nikdy dřív nepřemýšleli. A když někdo promluvil, bylo to téměř, jako by bylo něco osvětleno, jako by něco bylo odhaleno, co otvíralo něco dalšího, co má být odhaleno.“
Beth Jandernoa, Essen, M.

„Toho večera se ve druhém kole konverzace odehrála pozoruhodná věc. Byl to téměř nepopsatelný pocit – jako by v pokoji byla jiná bytost ... Mám tušení, že bychom to mohli nazvat kolektivem, ale to není ten pravý popis. Bylo to téměř fyzickým způsobem hmatatelné. Mohl jsem cítit jeho energii a mohl jsem pociťovat své odevzdání se tomu – druh lásky vůči tomu. Lidé to vnímali a nahlas o tom mluvili. Jeden člověk tuto ´bytost´ popisoval jako klíh. Řekl ´Je to to, co nás spojuje dohromady – je to větší celek, o němž jsme vždy věděli, že je tady, ale nikdy jsme ho skutečně neocenili.“
Emmet Miller, M.D. Nevada City, CA

O podobné zkušenosti vypovídají již některé staré alchymistické texty, jak o tom svědčí například citát slavného švýcarského psychiatra a psychoterapeuta Carla Gustava Junga z díla proslulého alchymisty a lékaře Paracelsa:
„Abychom však popsali původ vnitřního člověka nebo těla, píše Paracelsus, pamatujme si tedy, že všechna vnitřní těla jsou jedním tělem a jednou jedinou věcí ve všech lidech, ale rozdělenou. A když se setkají, jsou jen jedním světlem, jen jedním rozumem …“

Jak už jsme psali výše, přistoupit na tuto možnost je ale pro většinu z nás krok mimořádně obtížný, o tom nemusíme vůbec pochybovat. Už proto, že ke skutečnému společenství se pouze dějinným samopohybem nedopracujeme. Něco takového vyžaduje uvědomělou snahou překonávat vzájemné psychické bariéry, a to je něco, co nám zatím příliš dobře nejde.

Naše představy jsou ale poněkud naivní. Jsme přesvědčeni, že bez práce nás čekají v budoucnosti ty nejsladší a nejlepší koláče. Stále jsme přesvědčeni, že nějaké technické implantáty (pokud možno levné), které nám někdo nainstaluje do našeho nedokonalého mozku to vyřeší za nás. Co my bychom se namáhali s nějakým úsilím o vnitřní sebe proměnu? A potom vždyť již zanedlouho budeme jistě téměř dokonalí. Naši učenci propojí naše nedokonalé mozky celosvětovou sítí internet. Tím ale nemůže vzniknout nic jiného než dav obřích, celosvětových rozměrů. Cokoli jiného může vzniknout jen na základě individuální vnitřní sebe proměny všech, kteří se něčeho takového účastní a té se vyhýbáme jako čert kříži.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy