Sokoli létají vysoko. Mají velký nadhled. Něco podobného vždy platilo i pro Jana Sokola, a to dávno před tím, než se stal profesorem Janem Sokolem. Jestliže budeme rozvíjet naši analogii, Sokol stěhovavý má také vynikající zrak. I když létá ve velkých výškách, jeho bystrý zrak je pověstný. A to bylo právě pro Jana Sokola vždy typické. Kombinace velkého nadhledu a bystrého postřehu, který byl pro něj tak charakteristický vedl k tomu, že i složité věci dovedl vyložit srozumitelně. Ze svého nadhledu a svým bystrým zrakem dovedl vystihnout podstatné souvislosti toho, o čem právě mluvil. Tuto dovednost tiše obdivovala většina jeho akademických kolegů. A to byl také jeden z důvodů, proč ho studenti tak milovali.

Dalším důvodem bylo, že si nikdy na nic nehrál. Dokázal být druhému úžasným partnerem. Dokázal druhým neobyčejně pozorně naslouchat, a to je vlastnost, která je mimořádně vzácná. Poznal jsem ve svém životě jen dva lidi, kteří byli něčeho takového schopni. Jedním z nich byl právě Jan Sokol. Díky své vzdělanosti a jazykové výbavě byl po roce 1989 zván k přednáškové činnosti na přední světové university. A i když vím, že se říká, že každý je na tomto světě nahraditelný, osobně jsem již dlouhou dobu přesvědčen, že někteří lidé nahraditelní nejsou. A právě mezi takové patřil tento fascinující člověk.

Jan Sokol byl skutečným požehnáním pro ten to národ. Byl z těch, kteří ztělesňují v sobě to, čemu se říká jeho spiritualita. Proč se ale zabývat něčím takovým, jako je „spiritualita“, která je možná většinou z nás vnímána jako něco nebesky vzdáleného od našeho běžného života, prostě jako něco, co s obyčejnými pozemskými bytostmi vůbec nesouvisí? Je to dobré tak pro potrhlé intelektuály, kteří na to mají, a navíc nejsou zatíženi obyčejnými životními starostmi jako my ostatní.

Ale najednou se objeví lidé, často se jim stává, že jsou stíháni osudem více než ostatní, kteří jsou schopni a ochotni řídit se svým svědomím. Jak říkali staří: „Jsou schopni vydat svědectví Pravdě.“ Život v pravdě je pro ně zcela zásadním a prvotním požadavkem. A je tomu tak proto, že jsou si vědomi toho, že Universum, jehož jsou součástí, není k jejich životu lhostejné. Vědí, že jejich životem, a tedy i myšlením se mění. Oni totiž prožívají tak hluboce sebe sama, a tedy i celou skutečnost, že si jsou jisti, že kdyby jednali jinak, poškodili by tím vesmír, ve kterém žijí. Vědí, že celým svým myšlením i jednáním spoluodpovídají za to, jaký bude svět, ve kterém žijeme.

Vědí, že člověk souvisí s celou ostatní skutečností a ostatní svět jako takový není k člověku lhostejný. Lidská přítomnost mění svět. Tato zdánlivě samozřejmá věta platí ale v nejhlubším možném smyslu. Platí i pro činy, o kterých nemusí nikdo vědět, stejně jako platí pro myšlenky, které jsou jiným utajeny. Tak je možné slovy stručně a neobratně formulovat tisíciletou zkušenost moudrých mužů i žen napříč všemi duchovními tradicemi.

Takováto hlubší zkušenost je sice něco, co náš obvyklý životní obzor nebetyčně přesahuje, současně ale tvoří základ mimořádně praktického životního postoje a jistoty. Jak již připomínal Tomáš G. Masaryk, český národ touží po hlubším spirituálním zakotvení. To je základní problém české kultury. Klasické formy duchovní tradice již na tuto potřebu neodpovídají, ale v životě takových lidí jako byl Tomáš G. Masaryk, Václav Havel, Zdeněk Neubauer, Jan Sokol, nebo třeba doktor Eduard Tomáš našlo takovéto hlubší spirituální zakotvení svůj moderní, praktický a chcete-li, zcela sekulární (tj. světský) výraz. Vnitřní souzvuk (tj. rezonance), která se v naší zemi šíří díky lidem tohoto typu, má právě toto tajemné pozadí. Kéž by jich bylo mezi námi více. Na něco podobného český národ již dlouho čekal. A právě to je tak výrazný rys životního odkazu i Jana Sokola, že vše ostatní je až na druhém místě.