Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy stejně jako učitelská veřejnost si stále více uvědomují, že žáci na základních školách, ba i na středních jsou přetěžováni zbytečnými vědomostmi a poté již nezbývá čas na vědomosti a dovednosti potřebné, natož na jejich důkladné zvládnutí. Ve snaze tuto nectnost překonat vznikl na MŠMT (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) již před lety projekt Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+.

Autoři dokumentu si uvědomují, že škola nepředkládá znalosti a vědomosti v souvislostech. Učitelé takové texty prostě nedovedou napsat. A už vůbec ne učitelky, jejichž životní zájem leží spíše v rodině než v profesi. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo. Kdo se o tuto problematiku hlouběji zajímá, stačí, když si pozorně pročte učebnice, které mají současní žáci základních a také středních škol k dispozici a je mu na první pohled jasné, že o nějaké předkládání znalostí (natožpak z nich vyplývajících dovedností) v souvislostech nemůže být ani řeči. Jedná se spíše o nakupení vědomostí předkládaných studentstvu a žákům bez jakéhokoli ladu a skladu. Je to prostě hromada vzájemně nesouvisejících útržků. V dokumentu se však píše:

Vzdělávací systém poskytne spravedlivé šance na přístup ke kvalitnímu vzdělání všem žákům. Nadále budeme usilovat o společné prostředí a zajištění vzdělávacích potřeb všech žáků bez ohledu na jejich osobnostní charakteristiky či socioekonomické podmínky, ve kterých žijí.
A dále:

Ve školách budeme cíleně individualizovat výuku a zavedeme didaktické postupy umožňující vzdělávání různorodých kolektivů.

Kdyby se autorům Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ podařilo důsledně naplnit pouze tyto dva požadavky, vzdělávací koncepce českého školství by se zásadním způsobem proměnila k lepšímu. Proč? Oba požadavky se totiž podstatným způsobem překrývají. Poskytnout spravedlivé šance na přístup ke kvalitnímu vzdělání všem žákům bez ohledu na jejich osobní charakteristiky či socioekonomické podmínky, ve kterých žijí je vlastně totéž jako cíleně individualizovat výuku.

Obávám se ale, že na něco takového není především česká učitelská veřejnost vůbec připravena. Učitelé, ale i učitelky mají rády úspěšné žáky a studenty. Ti neúspěšní je spíše obtěžují. Místo, aby pro ně vymýšleli různé individuální přístupy, spíše se jich snaží zbavit. A potom: individualizovaná výuka by vyžadovala zapojení daleko většího počtu kvalifikovaných pomocných učitelů a důkladnou přípravu hlavních učitelů.

Ve školách však převažují učitelky (ať už pomocné nebo hlavní). Jejich hlavní zájem je rodina, nikoli škola a spěchají co nejdříve domů. Jak by se jim mohla zamlouvat jakákoli individualizace? To by jich muselo být dvakrát více. Aby mi laskavý čtenář rozuměl: nekritizuji české učitelky, že když musí volit mezi touto náročnou profesí a rodinou dávají přednost rodině. Naopak, tento postup schvaluji. Kdyby jednaly jinak, jednaly by proti své přirozenosti. Jen konstatuji, že s takto nedostatečným personálním zabezpečením budou české školy individualizovanou výuku jen těžko realizovat.

Problémy spojené s českou školou řešitelné zcela určitě jsou, ale nemá smysl o nich pojednávat v jediném článku. Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ vidí vše docela přesně. Všechno ale záleží jen a jen na lidech. V tomto případě na učitelích. U nás většinou na učitelkách. Když nebudou na školách podmínky pro jakoukoli změnu, nestane se vůbec nic, i když Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+ ví docela přesně, co je třeba změnit a jak na to. Tak už to u nás chodí.