I když nejsem příznivec hromadných sportů a zvláště ne fotbalu a hokeje, musím uznat, že čas od času se i v těchto oblastech společenského života stane něco, co by nemělo veřejnosti ujít. Snad právě proto, že se jedná o hromadné sporty, nastavuje dění v této oblasti české společnosti zrcadlo lépe, než v oblastech jiných.

Podle sportovního tisku se nedávno odehrálo přibližně toto: záložník fotbalistů z Příbrami Hušbauer se při zápase rozhodčímu přiznal, že míč do autu kopl on, a ne soupeř. Načež Příbram dostala gól. Na pravdomluvného Hušbauera se však sesypali jeho spoluhráči spolu s trenérem a Hušbauer vzápětí uznal, že udělal hloupou chybu a slíbil, že se mu to už nikdy nestane. Pokud má sportovní tisk pravdu, což ale nemusí mít, byl prý poučen, že ve fotbale vyhrává vždy ten nejvychytralejší.

Opět byl tedy poctivě jednající člověk obviněn z naivity a naprosto nerealistického vnímání světa. Po kolikáté již! Přesně v tom duchu, v jakém normalizační komunisté přesvědčovali zastánce myšlenky společenské spravedlnosti, že jsou naivními snílky. Pravé, tedy reálně uskutečnitelné myšlenky spravedlnosti přece vždy vyžadují násilí, koncentrační tábory pro ty nesprávně myslící a vše ostatní je prostě naivní a nereálné.

Stejně tak v současné době zastánci reálného kapitalismu přesvědčili velké množství občanů této země, že korupce a tzv. tunelování (tj. vzájemné okrádání jednoho podnikatele druhým) je objektivní daností. Nelze s tím prostě nic dělat. Musíme se s touto skutečností smířit a hotovo. A nejen to. Jestliže jsme realisté, musíme se reálně na této společenské praxi podílet, protože jen naivní člověk si může myslet, že se s tím dá něco dělat.

My realisté přece dávno víme, že v realitě není možné nic krásného hledat, natož třeba Pravdu a Lásku. A my ji tam také nehledáme, natož abychom ji tam vnášeli. Nemohlo by se nám přece stát nic horšího, než kdybychom ji tam (nedej Bože) přece jen náhodou našli.

Přesto všechno nadešla chvíle položit si základní otázku, která asi trápí mnoho důsledněji myslících lidí. Ta otázka zní: „Jak se to vlastně s tím naší světem má, vyplácí se poctivé a slušné jednání, nebo nevyplácí?“

Myslím, že pozoruji tento svět již dosti dlouhou dobu, abych se mohl pokusit o jednoznačnou a zcela nedvojsmyslnou odpověď. Odpověď zní: „Z dlouhodobého hlediska se poctivé a slušné jednání jednoznačně vyplácí, a to po všech stránkách. Tedy i finančně.“

Zbývá tedy blíže objasnit, co to znamená „z dlouhodobého hlediska“ a právě to není vůbec jednoduché. Někdy se jedná o hledisko pouhých několika let, jindy alespoň deseti, nebo dvaceti let (to je už období jedné generace), někdy ovšem třeba poloviny průměrného lidského života, nebo i celého lidského života. Jsou ale případy (a není jich tak málo), že ani to nestačí a je třeba vzít v úvahu období několika, ba i mnoha lidských životů. To záleží na povaze a typu problému, o který se jedná.

Je to podobné, jako kdybychom chtěli zkoumat vzhled nějakého tvaru na obraze z příliš velké blízkosti, například pod mikroskopem. Zkoumaný úsek se nám rozpadne do jednotlivých bodů a nebude zřejmé, co je vlastně navzájem spojuje. Nebude to prostě dávat žádný smysl. Teprve z většího odstupu je možné zahlédnout skutečný tvar a tedy smysl toho, na co hledíme. A právě tak je to i se smyslem všech životních a dějinných pochodů.

Snad proto je pro nás tak těžké nahlédnout smysluplnost poctivého a slušného jednání, snad proto má tolik lidí pocit, že na takové jednání neustále doplácí, zatímco o těch, kteří se neštítí ničeho panuje přesvědčení, že díky tomu mají v životě úspěch. Zvláště mladí lidé, kteří nejsou na světě dlouho jen obtížně prohlédnou onu skutečně ďábelskou životní lest. Nepoctivé jednání, například podvod, vede (podle jejich názoru) velmi rychle a téměř vždy k cíli. Že se takové jednání s neodvratnou jistotou musí v dlouhodobé perspektivě obrátit vždy proti svým strůjcům (a to i tehdy, když je nikdo nechytí při činu), to nám většinou zcela uniká.

Jsou proto přesvědčeni, že je takové jednání nejjistější cestou k životnímu úspěchu. Ale nejedná se jen o nedostatek chybujícího mládí. Děti často tento zvyk odkoukaly od svých rodičů, kteří mají pocit, že se jim takové jednání vyplácelo v minulosti, přesně řečeno v minulém režimu. A protože se myšlení velké části obyvatel této země od té doby téměř nezměnilo, mají pravděpodobně pocit, že se jim vyplácí i nadále.

Ale protože v současné době máme tak rádi příklady z finanční oblasti a teprve když se nám vyplatí něco finančně máme pocit, že je to ten pravý, tedy skutečný (neboli reálný) zisk, uveďme i některé příklady z této oblasti.

Vynikající americký producent českého původu Norbert Auerbach, který jako jediný Čech řídil velké Hollywoodské studio (United Artists Corporation) a jehož otec Josef Auerbach založil a vlastnil nejvýznamnější české filmové společnosti první Československé republiky Elektafilm a Slaviafilm mi před časem vyprávěl, že jeho otec se svými partnery uzavíral smlouvy v kavárně nebo na ulici podáním ruky. Písemné smlouvy byly uzavírány také, ale někdy i daleko později, než vznikly tímto způsobem. A nešlo o žádné malé částky, jak by se snad mohlo zdát. Norbert tvrdil, že se jeho otci ani jednou nestalo, aby někdo ústně sjednanou dohodu porušil. Ve Spojených státech amerických se tímto způsobem sjednávají smlouvy dodnes.

Vážení čtenáři, umí si někdo z vás představit tento postup dnes u nás? U nás, kde různé firmy nelitují finančních prostředků, aby zaplatily prohnané právníky, kteří zajistí, že nebudou muset dodržovat ani smlouvy, které uzavřely písemně? A dovedete si představit, o kolik chudší je každý člen této společnosti už jenom proto, že musí vynakládat daleko větší množství peněz na to, aby ho ostatní neokradli? Tento příklad, který dokazuje, že nepoctivost ochuzuje jednotlivce i společnost také finančně není sice jediný, ale měl rozumným hlavám jako příklad stačit.

Uveďme ale další. Nedávno byl na serveru Aktuálně.cz uveřejněn rozhovor vynikající české publicistky paní Lídy Rakušanové s profesorem ekonomie a bývalým prezidentským kandidátem Janem Švejnarem, nazvaný „Korupce je naše Achillova pata“. Na otázku: „Jak hodnotíte etické podmínky zdejšího podnikání?“ Odpovídá profesor Jan Švejnar: „To je naše Achillova pata, že jsme nebyli schopni snížit míru korupce a zlepšit funkčnost právního systému. To je něco, na co se musíme zaměřit. Když se bavíte se zahraničními investory, tak zjistíte, že to je velmi tíží.“

To je tedy další výsledek přesvědčení, že v životě vítězí ti nejvychytralejší, tj. ti, kteří chtějí získat výhody pro sebe na úkor druhých. V dlouhodobé perspektivě se však od nich všichni se znechucením odvrátí. Proč by si měli nechat takovýmito partnery znepříjemňovat život, když jim jinde nabízí lepší podmínky? My pak můžeme klidně sledovat statistiky, které zobrazují, jak nezaměstnanost (také díky tomu, že investoři odcházejí jinam) stále neklesá. A že jim skutečně dochází trpělivost naznačuje antikorupční aktivita Americké obchodní komory v České republice.

Jako třetí příklad uvedu nadšení mnoha našich spoluobčanů, kteří byli přímo uneseni tím, jak jeden z nich, bývalý ředitel televize Nova, Vladimír Železný vyzrál na své partnery z americké společnosti CME a připravil je o deset miliard korun. Odměnili ho za to tím, že ho zvolili do Evropského parlamentu. To ale ještě netušili, že nebude trvat dlouho a zaplatí to všichni občané této země (včetně obdivovatelů Vladimíra Železného), protože americká firma se bránila u mezinárodních soudů a žalovala český stát, že neochránil její investici. A protože fascinace mnoha našich spoluobčanů vychytralým českým Vladimírem již u mezinárodního soudu nehraje žádnou roli, byl výrok soudu zcela jednoznačný. Je třeba uvádět ještě další příklady, že se poctivé a slušné jednání z dlouhodobého hlediska vyplácí i finančně?

A když jsme se vypořádali s finanční stránkou věci, kterou mnozí z nás vnímají jako tu nejreálnější stránku světa, zbývá nám na závěr upozornit na jednu mimořádně důležitou věc. I když má poctivé a slušné jednání tak závažné důsledky, včetně finančních, není možné si poctivost a slušnost koupit, i kdybychom měli jakkoli velké množství peněz (a není tedy také možné je jakkoli velkým množstvím peněz vyvážit). Tyto schopnosti se získávají úplně jinými kanály, než nákupem a prodejem.

A i když peníze zmohou na tomto světě mnohé a mohou nás odstínit od různých nepříjemných stránek lidského života, nezmohou nic, jestliže si tyto nepříjemnosti přivodíme vlastním myšlením a jednáním a právě to nám stále více hrozí, přesto, že poctivost a slušnost patří k onomu typu bohatství, které je dostupné i nemajetným.