Proč nemůžeš být doma prorokem? Kdo a jak ti pak pomůže? Jak si Frank oblíbil Vlada a co si o tom myslel šéf u investora?

Měl jsem relativní výhodu v tom, že jsem už od roku 1981 pracoval v Rotterdamu jako veřejně právní obecní developer a měl jsem zkušenosti s mnoha výběrovými řízeními architektů pro více než dvacet projektů městské obnovy v jediné zachovalé Rotterdamské historické čtvrti – Delfshaven. Znal jsem tedy mnoho známých a zkušených architektů osobně. Tato zkušenost mě vedla k tomu požádat Sjoerda Soeterse, zda by měl zájem spolupracovat s Vladem na naší lokaci. Rotterdam tenkrát začal vést city-marketingem inspirovanou politiku ve výběru slavných zahraničních architektů pro jisté projekty na velmi exponovaných místech. Sám jsem spolupracoval se Jeanem Nouvelem. Položil jsem mu stejnou otázku. Dalším slavným jménem na světovém kolbišti architektury byl Christian de Portzemparc. Jemu jsem také poslal dopis. Moje žena Saskia, která svůj talent později projevila, vedle stavby muzea vědy a techniky v Lyonu, také už dlouho před tím v Praze v De Gaullově a Terronské ulici, v těch dobách obdivovala Franka Gehryho. Ukázala mi jeho práce a doporučovala mi, abych jej požádat o spolupráci s Vladem. Když mně Nouvel odpověděl, že mu v Praze práce na Smíchovském urbanistickém plánu zatím stačí, zeptal jsem se ho na Franka Gehryho a oznámil mu, že ho Saskia vřele doporučuje. Nouvel mi potvrdil, že to pravděpodobně je velmi dobrý nápad. Je zapotřebí se ho zeptat.

Tato čtveřice architektů, které jsem oslovil, v minulosti jasně prokázala, jak se umí vypořádat s otázkou vložení soudobé architektury do historicky významné stávající městské zástavby. V následujících dnech a týdnech jsem se snažil oživit kontakty s těmito potenciálními design architekty a budoucími eventuálními partnery Vlada. Někteří mi odpověděli, že si nepřejí pracovat s exekutivním architektem kterého si nevybrali sami. Jiní mi, přes opakované telefonáty, neodpověděli vůbec a v podstatě jediný který byl ochoten se s námi sejít byl Frank Gehry.

Po několika faxech, tenkrát maily ještě moc nefungovaly, se vyskytla příležitost Franka potkat v Ženevě. Předsedal tam porotě soutěže pro Semitskou architekturu, kterou zorganizoval Agha Chán.
Domluvili jsme se tedy že se sejdeme v Ženevě, kde se Frank bude moci seznámit s Vladem Milunićem, a bude schopen se rozhodnout, zdali se s ním chce pustit do práce a vypracovat architektonický návrh pro naší lokaci.

Letěl jsem do Ženevy včas, abych připravil vhodné místo pro toto setkání, které by nabídlo příjemné a inspirující prostředí pro tento neobvyklý seznamovací rozhovor. Hledal jsem něco, co by nabízelo skvělou gastronomii, ale bylo zakořeněno do útulného prostředí, které Švýcaři tak dobře ovládají ve svých horských chalupách v Engadinu nebo v Gstaadu. Něco s příjemnou diskrétní obsluhou. Bylo pro mě velmi důležité, aby věci proběhly konstruktivně, protože v opačném případě bych byl konfrontován s riskantní situací, kdy bychom vlastnili lokaci v Praze, na kterou nejsme schopni zařídit potřebná administrativní povolení, a kde se moje první aktivity ve službách NN v Československu projeví finanční ztrátou. To by evidentně nepomohlo vytvořit konstruktivní vztah s mými nadřízenými v Holandsku tak, aby byli schopni do mě vložit svoji důvěru a tím mi umožnit moji práci v ČR dělat dobře, kvalitně a pro mě uspokojivě. Stručně řečeno, stres!

Opravdu pěkné místo se mi podařilo nalézt díky našemu švýcarskému partnerovi ve společnosti pro rozvoj Smíchova (SRS), o které se zmíním později. Byla to úžasná, velmi elegantní restaurace, s nádherným rozhledem na Ženevské jezero, která přes svoji gastronomickou výjimečnost afišovala jakousi domáckou pohodu, tak jak si jí umíme představit ve švýcarských horách.

Pak už jen nastaly nervy, zda se Gehry dostaví, zda Vladovo letadlo, na které jsme mu zaplatili letenky přiletí včas a zda Vlado bude schopen najít adresu. Vše nakonec dopadlo dobře. Místo setkání, a hlavně úžasná večeře s „diskrétní obsluha“ navodily veselou a přátelskou atmosféru, ve které proběhla čtyřhodinová diskuse o lokaci, a jak na ní. Jak strukturovat spolupráci a jak se vůbec v těch dnech vyvíjí architektura v globalizujícím se světě.



Když Gehry viděl lokaci na mapě Prahy, načrtl na ubrousek architektonický objem a zdůrazňoval, že když na tak malou parcelu umístí všechny potřebné vertikální šachty, že skoro nezbude prostor pro pronajímatelné čtvereční metry pro potřebné funkce. Vlado strávil potřebný čas tím, že barvitě Gehrymu vysvětlil, jak na svém návrhu domu pracoval s Havlem, když vlastně oba byli sousedé této prázdné parcely. Vysvětlil mu také proč se jeho dům symbolicky a trochu provokativně vyklání k Hradu, tenkrát sídlu prezidenta Husáka. Diskuse se pomalu rozvíjela ke konstruktivnímu závěru a nálada byla tak veselá, že oba pánové rozhodli, že půjdou po večeři ještě navštívit noční kluby v Ženevě. Popřál jsem jim dobrý večer, zaplatil účet a šel spát, protože brzo ráno jsem musel letět do Amsterdamu oznámit svému řediteli, jak to vše dopadlo.

Mezi tím se vyvíjela nová struktura vedení naší firmy a vedle jednoho ředitele byli jmenováni 2 další. Vznikl tedy triumvirát vedení firmy. Jeden z nich měl na starost rozvoj nových projektů. Měl jsem tedy nového přímého nadřízeného Hermana van den Berga. To je poměrně relevantní detail pro další průběh projektu.

Nové vedení schválilo námi navržený postup, takže po návratu do Prahy jsme začali obcházet stejné instituce jako před několika měsíci ale teď s návrhem nového přístupu k realizaci stavby. Navrhovali jsme Franka Gehryho jako design architekta a Vlado Miluniće jako jeho českého partnera, člena ČKA a tudíž, na rozdíl od Franka, zmocněného obdržet jak ÚR, tak SP. První reakce všech tázaných úředníků nebyly negativní. Většina chtěla vědět proč Frank Gehry a my jsme tedy všem dodali veškeré informace které jsme měli a dodatečně od Franka, ale hlavně od jeho tehdejší pravé ruky, Jima Glympha, dostali. Tehdejší relevantní pražské úřady nám potom více méně dali zelenou abychom se pustili do práce, a hlavně čekaly na první návrhy.

Další důležitá práce se věnovala smlouvám mezi námi, investorem, a mezi dvěma architekty. Podobný právní vztah zatím v republice, pokud vím, nebyl zpracován. Takže jsme za pochodu museli vynalézat kolo. Díky velké flexibilitě a kreativitě Vladimírovy kanceláře se vše zdařilo.

Velmi zajímavý byl také jev způsobený rozvojem nových komunikačních technologií, kdy zpočátku díky faxům a posléze díky e-mailům, Vladova kancelář v podstatě s kanceláří Franka Gehryho mohla kontinuálně komunikovat, jak říkali tehdy naši americký kolegové 24/7. Časový rozdíl mezi Los Angeles a Prahou byl 9 hodin. Když Frank končil s prací na návrhu, často až v 10 až 12 hodin večer a své črty zaslal do Prahy, my jsme v 9–10 hodin ráno už mohli reagovat.

Vzpomínám si, že první velmi rychlé črty Franka byly spíš inspirovány jeho soudobou prací v Los Angeles na návrzích v Seattle pro muzeum Jimmyho Hendrixe a na návrzích v Barceloně pro obrovskou rybu na promenádě u moře. To, co jsme dostali mailem nestačilo na to abychom si udělali srozumitelnou představu o návrhu, která by se dala prezentovat našim šéfům. Poprosil jsem tedy aby nám poslal poštou to, co uzná za vhodné pro prezentaci našemu ředitelství, které poměrně netrpělivě čekalo na první výsledky návrhářského procesu.

Jednoho dne, brzo ráno, když jsem přišel do práce, k mému překvapení těsně po mně dorazil Herman van den Berg a než jsem si stačil prohlédnout schránku s mojí poštou, Herman z ní vzal do rukou velkou A3 obálku, evidentně z USA. Otevřel jí, vyndal z ní skicy, prohlédl si je a velmi rozzlobeně a hlasitě prohlásil: Over my dead body! A odešel. Rychle mně došlo, že se zřejmě jedná o první črty Franka Gehryho pro naší lokaci na Rašínově nábřeží. Bylo pozdě. Nedalo se to už umlčet, a tak jsme museli, spolu s kolegy, vymýšlet další postup v návrhářském procesu abychom tento špatný první dojem uměli zmírnit a vyřešit.
Když se mi o pár hodin později, když už se trochu uklidnil, zdařilo s Hermanem si na toto téma promluvit, kvalifikoval svůj dojem z těchto prvních skic: „…jako kdyby římský žoldnéř přišel do místnosti, svlékl si všechnu zbroj a brnění a hodil je do kouta světnice.“ Nemůžu jinak než mu dát za pravdu. Během jednoho dne bylo jasné, že práce Los Angeleského architekta ve „stověžaté Praze“ nepůjde přímočaře a snadno. Hodně byla z prvních črt cítit práce na projektu v Seattle. Jak se situace vyvíjela popíšu v následujícím dílu tohoto seriálu.