Jde o jeden z nejneočekávanějších počinů za rok a půl Obamovy vlády. V zemi, kde se politici reprezentující vládu a opozici nejsou schopni dohodnout málem ani na tom, jaký byl včera den (a kdo za to může), se pozvolna dopracovali ke konsensu v klíčových otázkách národní bezpečnosti, honosněji řečeno, války a míru.

Definitivní a symbolický důkaz přináší tento týden.

Projev, kterým americký prezident Barack Obama v úterý politicky a rétoricky orámuje konec bojových operací v Iráku a pokusí se ještě jednou (a zřejmě naposledy) přesunout pozornost a podporu Američanů k válce v Afghánistánu, bude okamžikem, kdy se obě bojová tažení, zděděná po předchůdci, stanou „válkami Bushe a Obamy“.

K „přivlastnění si“ afghánské války přistoupil Obama již nejpozději před tři čtvrtě rokem.

Tehdy oznámil novou strategii pro její vedení provázenou vysláním 30 tisíc nových posil (od nástupu do úřadu prezidenta Obama americkou vojenskou účast v Afghánistánu celkově takřka ztrojnásobil). Alternativních možností neměl mnoho, potřeba soustředit se na afghánské tažení byla hlavním zahraničně politickým slibem prezidentského kandidáta Obamy.

Irácká válka je složitější příběh a cesta k tomu, aby se i ona stala „Obamovou“, byla logicky delší.

Obama získal nominaci za Demokratickou stranu do prezidentských voleb zejména díky ostré kritice, kterou irácké tažení George Bushe podroboval – k vítězství v primárkách ho vynesla podpora aktivizované a protiválečnicky naladěné levicové základny. Samotné rozhodnutí vpadnout do země s cílem sesadit diktátora Saddáma Husajna považoval za strategický omyl, fatálně škodlivé odvrácení pozornosti od důležitějšího boje v Afghánistánu.

Obama ostře odmítl i Bushův pokus z přelomu let 2006-2007 o úpravu do té doby neúspěšné válečné strategie. Vyslání posil přirovnával k hašení ohně přiléváním oleje, což neváhal verbalizovat i při senátních slyšeních, tváří v tvář tehdy novému veliteli jednotek v Iráku Davidu Petraeusovi.

Poté, co nastoupil do úřadu, nepatrně, ale přesto klíčovým způsobem upravil své předvolební plány. Stažení bojových sil odložil o čtvrt roku, přičemž počet jednotek, které v zemi zůstanou v záloze a kvůli výcviku iráckých vojáků, stanovil na 50 tisíc. Pro srovnání: je to téměř dvojnásobek síly, na niž v závěru svého funkčního období spoléhal George Bush při vedení celé afghánské války.

V jakési paradoxní historické hříčce osudu se pak letos v létě rozhodl při záchraně rozkolísané afghánské mise vsadit vše na Bushova iráckého spasitele, generála Petraeuse, jehož snaze o pacifikaci Iráku se jen o tři roky dříve s výmluvností sobě vlastní vysmál.

Díky racionálně zdrženlivému (Irák) a zodpovědně odvážnému (Afghánistán) Obamovu postoji se dnes americká politická scéna dopracovala konsensu ve věcech, které byly za předchozího prezidenta hlavní štěpnou linií mezi demokraty a republikány. Obama oznamuje ukončení bojových operací v Iráku a zvyšuje sázky v Afghánistánu, obojí však činí způsobem, že má podporu opoziční strany, o níž se Bushovi mohlo jen zdát.

Byla to právě ambiciózní zahraniční politika George Bushe, která ve Spojených státech nebezpečně rozklížila politické elity i veřejnost, a to ve věci, která víc než jiné vyžaduje konsensus. Obama i jeho republikánští oponenti, střílející na sebe ve všech dalších klíčových otázkách - reformou zdravotnictví počínaje a energetickou politikou konče - zpoza barikád, zaslouží absolutorium, že se vrací k dobré a důležité tradici.

Bude teď na politickém umu Obamy, aby udržel na uzdě levicové křídlo své strany, které ho obviňuje z napodobování válečníka Bushe a čím dál usilovněji se vzpírá podpoře jeho afghánské politiky.

Jsou to ale paradoxy. Decentně mlčící Bush, čekající při finálních korekturách pamětí v domovském Texasu na historické vykoupení, se musí lehce potutelně usmívat. Těžko mohl čekat, že přijde tak rychle a bude mít Obamovu tvář.