Je sladké býti novinářskou celebritou, rozuměj ocitnout se v situaci, kdy si o vás politici myslí, že jste pan Nepominutelný mezi žurnalisty. V jejich (bláhové?) kalkulaci jim totiž vychází, že je lepší jít s vámi na parket, když je vyzvete k tanci, a šeptat vám do ucha okatě manipulativní tajemství, než zůstat stát stranou a třást se strachy, co šeptají ostatní.

I tak když se novinář Bob Woodward rozhodl sepsat knihu ze zákulisí Obamova Bílého domu, dostal zcela bezprecedentní přístup ke všem klíčovým poradcům prezidenta, kteří hovořili tak ochotně, až se hory na pacifickém pobřeží zelenaly.

Vzniklo z toho další Woodwardovo zákulisní dílo nazvané tentokrát Obamovy války, které jde v pondělí oficiálně do prodeje a už teď – po dotisku vynuceném masivními objednávkami – má s více než 600 tisíci exemplářů status bestselleru.

Co si od něj pět týdnů před klíčovými kongresovými volbami slibují Obamovi poradci, není pochyb. Ostatně už v týdnu, kdy se v novinách objevily první ukázky z knihy, to dali jasně najevo.

Prezident podle nich z Woodwardova pojednání vychází jako přemýšlivý, uvážlivý, ale zároveň rozhodný vůdce, který se – navzdory tomu, že mu chybí jakákoli vojenská zkušenost – nenechá zmanipulovat armádním velením a prosadí svou, odpovědnou strategii pro afghánskou válku.

Skutečně, celou knihou se jako hlavní motiv táhne přetahovaná části politického vedení a Obamových poradců s vojáky o to, kdo prosadí svou.

Čtěte zprávu, publikovanou na Aktuálně.cz - Kniha plná odhalení: Plán pro válku si Obama sepsal sám

Na jedné straně stojí jako nejtěžší váha viceprezident Joe Biden, podporovaný penzionovanými generály v Bílém domě či na ambasádě v Kábulu, na straně druhé kompletní aktivní velení ozbrojených sil podpořené ministrem obrany Gatesem a do značné míry též ministryní zahraničí Clintonovou.

Spor o to, zda válku dál neeskalovat (názor prvních), či naopak vyzkoušet protipovstaleckou strategii úspěšnou v Iráku (stanovisko druhých) nakonec rozsoudí jako deus ex machina prezident Obama sám, když na klíčovou schůzku v Bílém domě přinese několikastránkový náčrt vlastního válečného plánu, snažícího se jít kudysi středem.

Částečná potíž s knihou je ta, že v této základní dějové linii neodhaluje zcela novou interpretaci událostí, reportovaných novináři obdobným způsobem už loni na podzim. Přináší řadu dosud neznámých, i nečekaných okolností a množství autentických, často překapujících citátů, které vyplývají z exkluzivního zacházení, jakého se Woodwardovi dostalo.

Hlavní důvod, proč jsou Obamovi poradci přespříliš optimističtí, pokud si myslí, že kniha může pohnout s pohledem veřejnosti na prezidenta, je však jiný. Američané už si názor na afghánskou válku, která je nyní nevyhnutelně a oprávněně „tou Obamovou“, udělali. Je negativní a změnit ho je v krátkodobém i střednědobém výhledu fakticky nemožné.

George Bush, jehož strategická otočka zkraje roku 2007 zklidnila situaci v Iráku, by mohl vyprávět: přízeň voličů si v této věci zpět už nezískal. Že by se to povedlo Obamovi, zvlášť když pozitivních zpráv z Afghánistánu se v poslední době nedostává a zřejmě ještě nějakou dobu nedostávat bude, je téměř vyloučené.

Co hůř, některé z jednotlivostí a konkrétních citátů, které Woodwardova kniha obsahuje, navrtávají několik nebezpečných děr do onoho obecně pozitivního vyznění tlačeného Bílým domem, jak mladý nezkušený prezident tlaku armádních velitelů odolal.

Předně, je pochybné, zda jsa prezentován dvěma protichůdnými doporučeními, je nejlepším rozhodnutím nakreslit cestu vprostřed mezi nimi a po ní se vydat.

Fakt, že Obama - bez podstatnějších zkušeností se zahraniční politikou či vojenskou strategií – si prosadí vlastní koncept válečného postupu, svědčí rovněž kromě odvahy o jeho sklonu k intelektuálnímu povýšenectví. V průběhu své nedlouhé politické kariéry ho ukázal několikrát a nelze říct, že by mu vždy prospělo.

Na třetí vážný kaz poukázal sloupkař Washington Post a bývalý autor Bushových projevů Michael Gerson (s názory exprezidenta i republikánů se v posledních letech v řadě věcí rozešel). Upozorňuje na citát z knihy, v němž Obama své afghánské rozhodnutí v rozhovoru s republikánským senátorem Lindsey Grahamem vysvětluje obavou z toho, že by ztratil veškerou podporu ve své Demokratické straně.

Američanům se nelíbí válka v Afghánistánu, ještě méně se jim však bude líbit prezident, který své rozhodování o válce, již sám označil za nejdůležitější boj pro svou zemi, podřizuje vnitrostranickým kalkulacím.

Prezidentovi poradci učinili správně, když se rozhodli s Woodwardem na knize spolupracovat. Jejich předpoklad, že v souboji s ním vyhráli, je však mylný. Tím, kdo se směje, je novinář. Woodward potvrdil své postavení novinářské celebrity a k tomu navíc slušně vydělá.

Prezidentovi a jeho poradcům nezbývá než doufat ve skromnější verzi vítězství schovanou v budoucnosti. Přijde, pokud ještě za rok připadnou Woodwardovi natolik zajímaví, aby je znovu vyzval na taneční parket a v předzvěsti nového knižního díla poslouchal to, co mu budou zištně šeptat do ucha.

Diskutujte se mnou na Facebooku, sledujte mě na Twitteru

(Pokud byste si chtěli knihu objednat, můžete třeba zde na Amazonu.)