Pokud zkušenost posledních pár týdnů i obecných zákonitostí důležitých summitů může být jen trochu spolehlivým vodítkem, musíme se v souvislosti s pražským podpisem rusko-americké odzbrojovací smlouvy připravit na příval velkoústých slov, svou mohutností spíše v kategorii vodopádů Iguacu než těch na Niagaře.

Zacpeme-li si však na malý moment uši a pokusíme se to, co americký a ruský prezident v Praze podepíší, zasadit do širšího kontextu Obamovy zahraničně-politické strategie, vyloupne se nám nová smlouva START jako drobek, který je třeba vydávat za úspěch proto, že pořádný krajíc se za necelých 15 měsíců Obamovi ukrojit nepodařilo.

Obama se po osmi letech Bushovy angažované a často konfrontační politiky rozhodl vsadit na vyjednávání, a to především s těmi, kdo patřili dlouhodobě k americkým protivníkům či se této kategorii vývojem událostí posledních let přiblížili.

Šlo o logickou reakci na zahraniční politiku předchozí administrativy, která Spojené státy vyčerpala vojensky i ekonomicky a zcela unavila americké veřejné mínění, neochotné – především v podmínkách vážné ekonomické krize doma – dál „sponzorovat“ světovou ambicióznost, zvláště když způsobila historický propad obliby USA.

Čeho můj předchůdce nebyl schopen dosáhnout ukazováním svalů a nálepkováním nepohodlných aktérů na mezinárodní scéně, zkusím docílit podanou rukou a nabídkou otevřených rozhovorů, zněla Obamova (již předvolební) premisa.

Natažená ruka a velké NIC zato

Nejvážnější problém, který se s ní v roce 2008 a na začátku roku loňského spojoval, byl otazník, jak efektivní může tato strategie být. Problém dnešní spočívá v tom, že výměnou za nataženou ruku a ochotu seriózně jednat nezískal Obama nic.

Tedy skoro nic. Čehož dokladem je i nová odzbrojovací smlouva s Ruskem.

Americká administrativa ji na stůl „restartovacích“ rozhovorů s Moskvou hodila proto, že mělo jít o jejich hladké zahřívací kolo, něco na způsob otázky za 100 korun ve Chcete být milionářem. Byli to Rusové, kdo o novou smlouvu stáli víc, neboť potřebovali „zobchodovat“ redukci rezivějícího jaderného arzenálu, na jehož údržbu jim chybějí prostředky.

To, že se smlouvu podařilo dojednat s takřka půlročním zpožděním oproti nejzazšímu termínu v původním plánu, dokládá, jak si Rusové americké dary v podobě resetovacích tlačítek vyložili. Nikoli jako příležitost posunout se dál ve věcech společného zájmu, ale jako šanci otestovat si mezinárodně nezkušeného prezidenta.

Končíme, hrozil úspěšně Obama

Jedním z hlavních důvodů průtahů ve vyjednávání byly opakované pokusy Rusů propašovat do smlouvy formulace, které by Američanům svázaly ruce při budování protiraketového systému. Slouží Obamovi ke cti, že – také s ohledem na potřebu získat pro ratifikaci dohody hlasy republikánských senátorů – takovou věc nepřipustil a byl dokonce připraven jednání krátce před jejich koncem odpískat.

S trochou zdravé neuctivosti by se o ročním americko-ruském přetahování dalo říct, že dvě hory porodily myš. Z toho, co je dosud známo, by nový strop na počet rozmístěných jaderných hlavic měl činit 1550 kusů na každé straně. Ačkoli oficiálně je toto číslo vydáváno za třicetiprocentní pokles oproti dosavadnímu stavu, experti už varovali, že ve skutečnosti může ubýt jen mezi sto až dvěma sty hlavicemi.

Neambicióznost dohodnutého limitu ještě více vynikne při srovnání s odhadem velení amerických vzdušných sil, podle něhož by USA postačilo pro udržení dostatečné odstrašující síly jen něco málo přes tři stovky nukleárních zbraní. Na tento počet by přitom Spojené státy mohly jít jednostranně, bez dohody s ostatními jadernými mocnostmi.

Poměřováno Obamovými ambicemi, je dojednání nové rusko-americké odzbrojovací smlouvy úspěchem jen v uvozovkách.

Íránské fiasko

Ještě nanicovatější bilanci má však Obamova politika natažené ruky ve vztahu k Íránu. Obama zašel ve vstřícných gestech k teheránskému režimu daleko: nahrával vzkazy pro Íránce, posílal depeše nejvyššímu duchovnímu vůdci, podpořil vstřícný návrh světových mocností na dočasné vyřešení jaderného hlavolamu.

Vše marné, s íránským režimem to nehnulo. Přicházejí tedy ke slovu sankce.

Obamova administrativa po celou dobu „nadbíhání“ dávala neoficiálně najevo, že jeho sekundárním smyslem je získat na klíčové mocnosti páku, až přijde čas na potrestání Teheránu. Tím, že ukáže dobrou vůli k jednání, které Írán odmítne, bude snáze přesvědčovat partnery, že jedinou cestou jsou sankce, zněl předpoklad.

Další z řady těch, které nevyšly… Schválení sankcí v Radě bezpečnosti má vůči původním americkým představám několikaměsíční zpoždění. Obama sice minulý týden předpovídal, že hlasování o nich už je na spadnutí, vše však nasvědčuje tomu, že souhlas či aspoň toleranci Číny se podaří získat jen za cenu značného „naředění“ sankcí.

Tvrdost trestu bude kdesi poblíž bezzubosti dvou sankčních rezolucí, které se podařilo prosadit předchozí administrativě George Bushe. Američanům tak nezbude, než se uchýlit k jednostranným či s Evropany ad hoc koordinovaným krokům.

O něco méně křiklavá, nicméně obdobně bezvýsledná byla nabídka vstřícného přístupu ve vztahu k Číně (Obamova cesta tam byla co do efektivnosti jedním z jeho vůbec největších nezdarů), Severní Koreji (režim Kim Čong-ila si dělá dál, co chce), Kubě (po počátečním tání vše při starém) i Venezuele a spřáteleným jihoamerickým zemím (žádný posun).

Úspěšně ve stopách Bushe

Může to být chápáno jako historický paradox, ale dvě nejúspěšnější položky Obamovy zahraniční politiky jsou ty, které podědil po Bushovi: Irák a Afghánistán.

V prvním případě Obama pozdržel své předvolební sliby stran stahování amerických jednotek a pokud se povolební situace v Iráku dramaticky nezkomplikuje, je na dobré cestě k zodpovědnému a klidnému vycouvání z vojenského angažmá.

Afghánistán si Obama po několikaměsíčním podzimním váhání plně „přivlastnil“ jako svoji válku. Na cti mu naprosto netratí, že tak učinil pomocí strategie vyslání vojenských posil, která nápadně připomíná tu, již v roce 2007 uplatnil v Iráku George Bush.

Skutečnost, že dvě války rozpoutané neurvalým republikánským „jestřábem“ Bushem úspěšně dokončí „holubičí“ demokrat Obama je darem, v nějž americká politika snad ani nemohla doufat. Na poli zahraniční politiky se v USA vyrýsoval konsensus, o němž si ve vnitřní politice rozbouřené především schválenou zdravotní reformou může nechat Amerika jen zdát.