Když koncem ledna Barack Obama podal oběma komorám Kongresu svou zprávu o stavu unie, vkrádala se při čtení a poslechu jednotlivých pasáží projevu do hlavy neodbytně vzpomínka na jednoho z jeho předchůdců, který sice v čase prezidentského úřadování zastával jiné stranické barvy, současný nájemník v Bílém domě se však k němu několikrát nápadně přihlásil.

Části Obamovy řeči byly jako by vystřižené z proslovů Ronalda Reagana, prezidenta, jehož stoleté výročí narození si Spojené státy o tomto víkendu spontánně a intenzivně připomínají.

Barack Obama vzbudil zmínkou o Reaganovi rozruch už v době své kampaně za zvolení prezidentem. Republikánskou ikonu tehdy jmenoval jako vzorový případ politika, který dokázal zásadním způsobem pootočit děním ve své zemi (tento výrok byl dlouho pumpou posílající zlou krev do Obamova vztahu s Billem Clintonem, jehož zásluhy postavil Obama do nelichotivého srovnání s Reaganem).

Obama měl při nástupu do prezidentského úřadu reaganovské ambice: finanční a hospodářskou krizi, do níž USA spadly, chtěl využít k rozsáhlým reformám, které měly – minimálně v Obamových očích – učinit ze Spojených států spravedlivější společnost. A jako vedlejší produkt demontovat části politického dědictví Reagana.

Devítisetmiliardový balíček na podporu ekonomiky, reforma zdravotnictví i přísnější regulace finančního sektoru se staly nejdůležitějšími triumfy jeho legislativního „blitzkriegu“, které se však zrodily v nevábných vnitrostranických půtkách mezi Obamovými demokraty a navzdory halasnému odporu Republikánské strany i částí veřejnosti.

Prezidenta navíc stály mimořádnou politickou cenu vyčíslenou v historické porážce v podzimních kongresových volbách.

Obama se tak, z podstatného dílu přinucen politickými okolnostmi, odhodlal k jinému napodobení Reagana. Po rychlé a pragmatické dohodě s republikány na zachování daňových slev z dob Bushovy vlády vsadil na optimistický apel probouzející v Američanech víru v to, že nemožné není nic. Odkazy na Reaganův úsvit v Americe byl projev o stavu unie prošpikován s důsledností Obamovi vlastní.

Sázka na optimistu Reagana je od současného prezidenta logická a inteligentní. Reaganův nástup do Bílého domu spadl do období, kdy byla víra Ameriky v sebe sama kriticky podryta recesí doma, postupem Sovětského svazu ve světě a ponížením v Íránu.

Obamovo prezidentské období spadá obdobně do času, kdy Američané přišli o něco, co je tradičně charakterizuje: víru ve vlastní jedinečnost a schopnost poradit si s protivenstvími všeho druhu. Do jakých chmurů společnost upadla, dokládají výsledky průzkumu veřejného mínění, podle něhož si velká část Američanů myslí, že ekonomickým lídrem světa už se stala Čína.

Změnit tuto neamerickou náladu Ameriky je pro Obamu klíčovým úkolem. Má totiž přímé a praktické dopady na ekonomické chování obyvatel USA a tím i výkon tamní ekonomiky. A bude mít přímý a praktický dopad na Obamovy naděje na znovuzvolení za rok a tři čtvrtě.

Vzpomínka na Reagana při příležitosti stoletého výročí jeho narození tak přichází Americe vhod a povzbuzuje šířící se „reaganostalgii“. Je vzpomenutím na časy, kdy se Spojeným státům podařilo narovnat páteř a nastartovat dvě a půl dekády prosperity.

Ekonomové se dnes neshodnou v tom, zda Reaganovo období hodnotit výhradně pozitivně. Řada z nich poukazuje na to, že to byla jeho vláda, která uvrhla federální pokladnu do rozsáhlých deficitů a že za jeho administrativy odstartovalo dlouhé a dosud trvající období, kdy životní úroveň střední třídy fakticky stagnovala, zatímco rostlo bohatství těch nejmajetnějších vrstev.

Co lze jen těžko zpochybnit, je úspěch Reagana jako politika a státníka.

Když Gallupův úřad v prosinci loňského roku zjišťoval názory Američanů na devět prezidentů, kteří zemi vládli v posledních padesáti letech, obsadil Ronald Reagan druhé místo za ikonickým J. F. Kennedym. Pozitivně ho hodnotí 74 procent obyvatel USA.

Mezi těmi, kteří něco znamenají v Republikánské straně, nenajdete politika, jenž by se k Reaganovi nehlásil jako ke svému vzoru.

Říkejme tomu Reaganův republikánský paradox současnosti: politik, který chce ve straně uspět nebo dokonce získat její prezidentskou nominaci, se musí upsat boji za nízké či ještě nižší daně. A zároveň se hlasitě přihlásit k Reaganovi, který ale jako prezident podepsal šest rozpočtů znamenajících v té či oné míře růst daní.

Reagan stál v čele nejdůslednější ideově-politické revoluce v Americe za řadu desetiletí, dokázal vrátit USA ztracené sebevědomí, byl však zároveň politickým pragmatikem, který se nebál uzavírat rozsáhlé politické kompromisy s opoziční Demokratickou stranou.

Obama může po dvou letech svého prezidentství zapomenout na to, že by se Reaganovi dokázal vyrovnat v prvním: jeho touha po posílení role federální vlády u veřejnosti narazila (a Obama to po porážce v podzimních volbách řadou politických i personálních rozhodnutí uznal). Narazila proto, že Reaganova revoluce rétoricky zvítězila a návrat před ni není navzdory troufalému Obamovu pokusu možný.

Zatímco boj na poli politické ideologie Obama s Reaganem vzdal, dvě další bitvy o napodobení už odstartoval a hodlá je v následujícím roce a půl neúnavně vést. Už před koncem loňského roku prokázal, že je připraven navzdory remcání vlastní strany uzavírat dohody s republikány, projevem o stavu unie pak načal soustředěné úsilí o přivlastnění si Reaganova zářícího optimismu.

V republikánech, tedy logických nositelích Reaganova dědictví, našel překvapivě ochotné nahrávače. Republikánská odpověď na jeho projev o stavu unie (díky agilnímu zapojení Tea Party dokonce dvojí) byla plná zlověstných varování a černých scénářů.

Je to paradox v politicky polarizované Americe stěží očekávatelný, ale může to být demokratický prezident Obama, který se pro Ameriku toužící se vrátit do časů, kdy jí Reagan vrátil víru v sebe sama, stane jeho pokračovatelem.

Že pochopil, jakou šanci mu čím dál zářivější odlesk Reaganova kouzla skýtá, svědčí přesná slova, která Obama napsal ve vlastním komentáři pro deník USA Today.

„Důležitější než jakýkoli jednotlivý úspěch byl pocit sebevědomí a optimismu, který prezident Reagan Američanům za všech okolností dodával. Byl to duch, jenž přemostil i ty nejzostřenější politické hádky a který nás všechny měl k tomu, abychom uvěřili, že zítřek bude lepší než dnešek. V čase, kdy země procházela mimořádně těžkým obdobím, čelila ekonomickým problémům doma a vážným hrozbám v zahraničí, to byl právě tento pozitivní pohled a pocit hrdosti, které Američané potřebovali víc než cokoli jiného.“