Ta otázka z politicko-korektního hlediska opravdu mimořádně zapáchá, v souvislosti s rýsujícím se volebním bojem o post amerického prezidenta se však už nyní stala velmi místnou.

Dva z vážných uchazečů o republikánskou nominaci a tím i post vyzyvatele Baracka Obamy, takto prvního černošského prezidenta Spojených států, jsou mormoni. Pravděpodobnost, že jeden z nich (buď bývalý massachusettský guvernér Mitt Romney, nebo bývalý utažský guvernér Jon Huntsman) se skutečně stane republikánským kandidátem, je podle respektovaného analytika veřejného mínění Natea Silvera téměř padesát procent.

Američané tak mohou v listopadu příštího roku stát před volbou, která je po čtyřech letech opětovně vyzve k tomu, aby – pokud budou chtít – odhodili další politické „nikdy“ a spolu s ním zbývající předsudky.

Nebyl to před posledním prezidentským kláním zdaleka ojedinělý názor, že Amerika si do svého čela černocha nikdy nezvolí. Občané USA se ukázali být občansky vyspělejšími než jejich četní pozorovatelé a Baracka Obamu si do Bílého domu vybrali nikoli navzdory jeho původu a barvě pleti, ale proto, že ho v dané chvíli seznali kompetentnějším vykonávat prezidentskou funkci.

Zda se tak zachovají i v případě kandidáta mormonského vyznání, zatím není jisté. Ba naopak, dosavadní průzkumy veřejného mínění ukazují, že něco mezi pětinou a čtvrtinou amerických voličů by pro muže či ženu mormonského vyznání nehlasovali, a to právě čistě s ohledem na jeho či její víru. (Podle posledního šetření Gallupova úřadu je to přesně 22%.)

Co je na tomto čísle pozoruhodné, je to, že se za více než čtyřicet let nijak nezměnilo. Zatímco počet Američanů odmítajících černošského prezidenta rapidně klesl (z „mormonských“ dvaadvaceti procent na počátku 70. let na současných pět), v případě toho mormonského se odmítání drží na stejné úrovni.

Kde hledat příčiny tohoto fenoménu?

Především, náboženství hraje v životě americké společnosti, včetně toho politického, velmi důležitou roli (důkaz skýtá samotný Gallupův průzkum: ateistu odmítá volit rovnou polovina Američanů).

Ačkoli otcové zakladatelé Spojených států výslovně stanovili, že země nemá a nebude mít žádné státní náboženství, křesťanské zásady jsou v ustavujících dokumentech i běžném životě společnosti silné (slavnostní slib amerického prezidenta dodnes končí větou "K tomu mi dopomáhej Bůh“).

Politická korektnost sice v poslední době z části vytěsnila z veřejného diskursu křesťanské odkazy (zřejmě nejznámějším a také nejidiotštějším příkladem budiž přání k svátkům, nikoli Vánocům), to však vyvolalo poměrně silný zpětný proud, nejen v politice, ale i odborných kruzích. (Pravděpodobně nejznámější politolog 20. století Samuel Huntington věnoval své poslední dílo varování, že pokud se Amerika vzdá svých kořenů, mezi nimi těch protestantských, zanikne.)

Diskuse, jakého vyznání může či má být prezident, není v USA nijak nová. Nejproslulejším příkladem z minulosti je kandidatura J. F. Kennedyho, který se stal prvním katolickým prezidentem země, v průběhu své kampaně za zvolení však musel opakovaně ujišťovat, že nebude poslouchat žádné instrukce z Vatikánu.

Pro republikány je nepříjemností, že to nejsou pouze voliči demokratů, kteří mormona v Bílém domě odmítají. Hlasovat pro něj nehodlá ani 18 procent republikánských sympatizatnů.

Pokud by dodrželi své slovo a republikánským kandidátem byl skutečně buď mormon Romney, nebo mormon Huntsman, je jisté, že další čtyři roky povládne Američanům Barack Obama, protože porazit ho a nemít přitom hlasy skoro pětiny republikánských voličů, je pro kandidáta Republikánské strany nemožné.

Jak pravděpodobné však skutečně je, že dnes deklarovaná nechuť mormona volit se v listopadu příštího roku potvrdí u samotného hlasování?

Existují minimálně tři důvody, proč je to spíš ta méně pravděpodobná alternativa.

První, zřejmě nejslabší, neboť založený na historickém precedentu, v řadě ohledů odlišném, nabízí sám Gallupův ústav. Rok před tím, než byl J. F. Kennedy zvolen prezidentem, prohlásila celá čtvrtina Američanů, že pro katolíka odmítá hlasovat.

Druhý, silnější skýtají současné politické reálie v USA. Barack Obama je mezi republikánskými voliči natolik neoblíben, že naprosto převažující motivací pro ně příští rok bude touha dostat ho z Bílého domu. Fakt, že jejich kandidátem by byl mormon, může být pro část z nich nepříjemnost, pravděpodobně ne však taková, aby kvůli tomu k volbám nešli a nechali Obamu vládnout dál.

Třetí, nejpřesvědčivější argument představuje současná ekonomická situace v USA. Vzhledem k neklesající nezaměstnanosti, zoufalému stavu na realitním trhu a celkové hospodářské nejistotě je zřejmé, že tím, podle čeho se voliči rozhodnou, bude ekonomika. Jakou víru ten který kandidát vyznává, bude otázka podřadné důležitosti, Američané budou hlasovat pro toho, komu uvěří, že má plán, jak je z ekonomických obtíží dostat.

Před necelými třemi lety byl pro většinu Američanů takovým kandidátem Obama, a jeho černá pleť v tom nehrála důležitou roli. Mitt Romney a Jon Huntsman zřejmě budou muset během šestnácti měsíců zbývajících do voleb mnohokrát vysvětlovat, jak se to má s různými aspekty jejich víry, považované v USA stále za něco mimo hlavní náboženský proud. Pro jejich úspěch či neúspěch však bude rozhodující, jak věrohodný hospodářský plán předloží.

Stran náboženství pro ně nakonec může být nejlepší radou průzkum ukazující pětinový odpor voličů ignorovat a ke své víře se dál, přirozeně hlásit. Kromě toho, že Američané tradičně volí ty, které považují za kompetentní, vybírají si zároveň politiky působící na ně autentickým dojmem, takové, jimž podvědomě mohou věřit.

Prezidentský kandidát, jenž by před nimi pro politický kalkul upozaďoval či zlehčoval svou víru, takovým testem nemůže projít.