Není obvykle radno uchylovat se při politické analýze k psychologizování či dokonce existencialismu. V případě amerického prezidenta Baracka Obamy, který se právě dožívá 50 let, je však opodstatněné učinit výjimku.

Muž, jehož do nejmocnějšího politického úřadu světa vyneslo hnutí upomínající svou intenzitou na třicet let starou cestu Ronalda Reagana do Bílého domu, má jeden hlavní problém. Američané ani po dvou a půl letech Obamova prezidentského úřadování nevědí, kdo jim v jeho osobě vládne a o co mu ve funkci jde.

Obamova nepopsanost vedla před volbami v roce 2008 zcela přirozeně k tomu, že si velká část obyvatel Spojených států, především těch s ne zcela ukotveným politickým přesvědčením, promítla do tehdejšího demokratického senátora z Illinois své tužby a naděje. Velmi obecný a vznešenými slovy popsaný příslib změny nebyl neupřímnou vábničkou na voliče, byl věrným odrazem krátké a opatrně obhospodařované politické kariéry.

Co skvěle zafungovalo na předvolebním plakátu je za polovinou funkčního období zásadní problém, který spolu s nelepšící se hospodářskou situací v USA nejvážněji ohrožuje Obamovy šance na opětovné zvolení.

Ještě doutnající boj o zvýšení limitu pro zadlužení federální vlády budiž posledním příkladem.

Pouze několik dní před tím, než Obama přistoupil na dohodu s republikány, jež neobsahuje jediný dolar zvyšující vládní příjmy, zdůrazňoval, že kývne pouze na takový kompromis, který zkombinuje jak osekání výdajů, tak navýšení příjmů.

Problém není v tom, že prezident nakonec v zájmu vyhnutí se vládní insolventnosti překročil, co ještě krátce před tím označoval za nepřekročitelné, potíž spočívá v tom, že dopředu jasně neřekl, co je jeho konkrétní představa o dohodě. Když pak porušil o co obecnější, o to striktněji vymezené zásady, nevysvětlil Američanům, proč ustoupil a co za svůj ústupek v rámci své širší strategie získal.

Nestalo se to zdaleka poprvé.

Když se v dubnu republikáni přetahovali s demokraty o podobu rozpočtu a vládě hrozilo, že bude muset zavřít státní úřady, Obama si opět nechal pro sebe, jak by dle jeho názoru měl kompromis vedoucí k dohodě vypadat a pouze varoval před vážnými důsledky, pokud k němu nedojde.

Od Obamy nejenže ani v jednom případě neležela na stole konkrétní představa o řešení. Nikdo od něj veřejně neslyšel ani zásadní stanovisko, kam až by měla za současné fiskální situace ve Spojených státech sahat působnost federální vlády, jaké všechny pravomoci a odpovědnost by si dle jeho představy měla ponechat, a jakých se vzdát.

Prezident si v prvních dvou letech v úřadě počínal jako reformátor, jehož cílem bylo rozšířit působnost federální vlády (při záchraně ekonomiky, kontrole finančního systému, regulaci zdravotnictví). Ve všech třech jmenovaných případech to však nebyl on, kdo stanovoval podmínky. Naopak, podobu reforem nechal vyjednat demokratické zákonodárce v Kongresu.

Ani v případě nejtroufalejší z reforem, té zdravotnické, však neřekl jasně, proč by se Američané měli zaktivizovat a ve snaze o její prosazení ho podpořit (Kvůli dlouhodobě neudržitelnému financování zdravotní péče? Kvůli rozšíření počtu pojištěných? Kvůli omezení zisku farmaceutických firem či právníků parazitujících na pacientech a lékařich?).

Podobně v rámci skončeného boje o vládní dluh dokázal Obama občany zmobilizovat prostřednictvím sociálních sítí pouze výzvou, aby obměkčili republikány, nikoli ve snaze získat je pro svou věc.

Když po prohraných kongresových volbách loni na podzim Obama ostře zabočil a ze stoupence rozšiřování vládního pole působnosti, byť velmi vágního a svým způsobem chladného, se změnil ve spojence republikánů při omezování moci státu, opět chybělo vysvětlení.

Že šlo o taktický manévr s výhledem na blížící se prezidentské volby, bylo možné vytušit. Obama však neposkytl žádné zdůvodnění.

Jestliže dělal obdobnou otočku vprostřed prvního funkčního období v 90. letech Bill Clinton, šlo o věrohodný úkrok přesvědčeného politického „bezpáteřníka“. Dělal-li dalekosáhlé kompromisy o desetiletí dříve Ronald Reagan, bylo zřejmé, že tak činí proto, že jeho neoliberálně-konzervativní revoluce není bez hranic, o jeho politickém přesvědčení však nebylo pochyb.

Od Obamy víme, že o zdravotnickou reformu usiloval, protože se domníval, že ji Amerika potřebuje. Kompromis s republikány nad státním zadlužením hledal, jelikož bankrotu se bylo třeba vyhnout. Důkladnější ospravedlnění, pro něž by bylo možné se za Obamu postavit, nepadlo.

Obamovo bloudění se neomezuje pouze na domácí politiku. Ilustrovat se stejně spolehlivě dá na jeho přístupu k libyjskému konfliktu.

Dohnán světovým veřejným míněním i vnitropolitickým tlakem, rozhodl se podpořit vojenský zásah proti režimu Muammara Kaddáfího, aby zabránil masakru civilního obyvatelstva. Poté, co se podařilo tohoto cíle dosáhnout, nedokázal stanovit, čeho by pokračující operace měla dál docílit a americkou účastí / neúčastí v ní mate nejen domácí veřejnost, ale i spojence.

Barack Obama se na první pohled jeví jako dokonalé zosobnění postmoderního politika nezatíženého obstarožní ideologií a hledajícího ten nejlepší kompromis. Potíž s ním je však hlubší. Až příliš často není z jeho jednání a hovoru patrné, o jaký kompromis že to usiluje a co je jeho smyslem.

Z kandidáta, který sliboval změnit politiku ve Spojených státech k lepšímu, se stal prezident, který rok a kus před volbami zůstává jedinou šancí nekonzervativně smýšlejících Američanů na zastavení stoupající pravicové vlny. Pozitivní náboj s ním spojený vymizel bez náhrady.

Padesátku slavící Obama zůstává osobností vzbuzující sympatie. Jako bloudící politický lídr však vyvolává beznaděj a soucit.