Zastíní Hillary senilní Bill?
Premiér, či alespoň pokusů o ně, zažívají Američané v souvislosti s probíhající předvolební kampaní k prezidentským volbám zhruba tolik, co psával Jaroslav Dietl dílů do svých seriálů.
A aniž by bylo radno podceňovat úklady, jimž čelí třeba první žena či první mormon kandidující na prezidenta, v nepochybně nejprekérnější roli se ocitl muž, jenž už z Bílého domu Spojeným státům vládl a nyní by se do něj měl vrátit jako pouhý choť.
Bill Clinton si musí do značné míry připadat jako Nerudův slamník.
Jeho žena, newyorská senátorka Hillary Clintonová, jistě nechce opakovat chybu, které se před sedmi lety dopustil tehdejší viceprezident a kandidát na prezidenta Al Gore. Ve snaze dokázat, že on je víc než Clintonův stín, svého nadřízeného v kampani ostentativně ignoroval (a nakonec volby prohrál).
Jakkoli pochopitelné to bylo, prozíravosti byste se v této strategii nedořezali. Clinton měl v době odchodu z úřadu na své straně zhruba dvě třetiny Američanů a pokud jde o přesvědčovací schopnosti tváří v tvář jednotlivcům i početnému davu, neobjevil se za poslední čtvrtstoletí na politické scéně nikdo, kdo by se mu vyrovnal.
Patříte mezi ty, kteří Clintona z různých důvodů nemusí? A z důvodů podobných (či úplně jiných) jste nepřišli na chuť ani jeho ženě coby političce? Pak si pusťte tento klip, který na podporu prezidentské kandidatury své ženy Clinton natočil.
Message from President Clinton
Přistihnete se, že při jeho sledování začínají vaši původní představu o pragmatické, chladně kalkulující ženě jdoucí tvrdě za svým velmi osobním cílem obepínat pochybnosti. Není ona skutečně spíš tou ustaranou osobou, která od mládí neměla na mysli nic jiného než blaho druhých a společnosti jako celku?
Clinton je tak vemlouvavý, že té druhé představě skoro uvěříte. A právě tato jeho schopnost je zároveň pastí, které se Clintonová potřebuje vyhnout. Na jedné straně nechce a nemůže svého muže během kampaně někam schovat, na straně druhé riskuje, že se „její“ kampaň plíživě, zato spolehlivě stane kampaní „jeho“.
Aneb jak nedávno napsal deník New York Times: Na to, aby Bill Clinton svou ženu na pódiu zastínil, stačí, když začne dýchat.
Riziko, kterému Clintonová čelí, však nemá jen „jevovou“ stránku, ale týká se i podstaty blížících se voleb.
Když před pár týdny exprezident Clinton vystoupil na předvolebním mítinku po boku své ženy, vytáhl hned na úvod fór: „Možná vám při pohledu na nás připadá, že sledujete včerejší zprávy.“
Až do tohoto momentu bezchybné. „Faktem však je, že ty včerejší zprávy nebyly vůbec špatné,“ dodal Clinton, čímž prozradil, že vlastně nešlo o vtip.
Hillary Clintonová se dosud podle průzkumů veřejného mínění jeví nepřemožitelná. Mezi demokraty má nyní bezmála padesátiprocentní podporu a v kampani se takřka nedopouští chyb.
Postavit však hlavní sdělení kampaně na tom, že včerejší zprávy byly dobré zprávy – k čemuž automaticky dopomáhá osobní přítomnost jejího manžela exprezidenta – je omyl.
Velká část Američanů sice skutečně nostalgicky vzpomíná na časy, kdy on sídlil v Bílém domě, že by si však nechali touto staromilskou emocí nechat vést ruku ve volebních místnostech 4. listopadu přístího roku, je naivní předpoklad.
Pokud by se potvrdilo, že sám Clinton tomuto předpokladu uvěřil, půjde o důkaz, že jakkoli s věkem neztratil nic ze svého šarmu a výřečnosti, dostavila se u něj spolu s vráskami zároveň také senilita.
A aniž by bylo radno podceňovat úklady, jimž čelí třeba první žena či první mormon kandidující na prezidenta, v nepochybně nejprekérnější roli se ocitl muž, jenž už z Bílého domu Spojeným státům vládl a nyní by se do něj měl vrátit jako pouhý choť.
Bill Clinton si musí do značné míry připadat jako Nerudův slamník.
Jeho žena, newyorská senátorka Hillary Clintonová, jistě nechce opakovat chybu, které se před sedmi lety dopustil tehdejší viceprezident a kandidát na prezidenta Al Gore. Ve snaze dokázat, že on je víc než Clintonův stín, svého nadřízeného v kampani ostentativně ignoroval (a nakonec volby prohrál).
Jakkoli pochopitelné to bylo, prozíravosti byste se v této strategii nedořezali. Clinton měl v době odchodu z úřadu na své straně zhruba dvě třetiny Američanů a pokud jde o přesvědčovací schopnosti tváří v tvář jednotlivcům i početnému davu, neobjevil se za poslední čtvrtstoletí na politické scéně nikdo, kdo by se mu vyrovnal.
Patříte mezi ty, kteří Clintona z různých důvodů nemusí? A z důvodů podobných (či úplně jiných) jste nepřišli na chuť ani jeho ženě coby političce? Pak si pusťte tento klip, který na podporu prezidentské kandidatury své ženy Clinton natočil.
Message from President Clinton
Přistihnete se, že při jeho sledování začínají vaši původní představu o pragmatické, chladně kalkulující ženě jdoucí tvrdě za svým velmi osobním cílem obepínat pochybnosti. Není ona skutečně spíš tou ustaranou osobou, která od mládí neměla na mysli nic jiného než blaho druhých a společnosti jako celku?
Clinton je tak vemlouvavý, že té druhé představě skoro uvěříte. A právě tato jeho schopnost je zároveň pastí, které se Clintonová potřebuje vyhnout. Na jedné straně nechce a nemůže svého muže během kampaně někam schovat, na straně druhé riskuje, že se „její“ kampaň plíživě, zato spolehlivě stane kampaní „jeho“.
Aneb jak nedávno napsal deník New York Times: Na to, aby Bill Clinton svou ženu na pódiu zastínil, stačí, když začne dýchat.
Riziko, kterému Clintonová čelí, však nemá jen „jevovou“ stránku, ale týká se i podstaty blížících se voleb.
Když před pár týdny exprezident Clinton vystoupil na předvolebním mítinku po boku své ženy, vytáhl hned na úvod fór: „Možná vám při pohledu na nás připadá, že sledujete včerejší zprávy.“
Až do tohoto momentu bezchybné. „Faktem však je, že ty včerejší zprávy nebyly vůbec špatné,“ dodal Clinton, čímž prozradil, že vlastně nešlo o vtip.
Hillary Clintonová se dosud podle průzkumů veřejného mínění jeví nepřemožitelná. Mezi demokraty má nyní bezmála padesátiprocentní podporu a v kampani se takřka nedopouští chyb.
Postavit však hlavní sdělení kampaně na tom, že včerejší zprávy byly dobré zprávy – k čemuž automaticky dopomáhá osobní přítomnost jejího manžela exprezidenta – je omyl.
Velká část Američanů sice skutečně nostalgicky vzpomíná na časy, kdy on sídlil v Bílém domě, že by si však nechali touto staromilskou emocí nechat vést ruku ve volebních místnostech 4. listopadu přístího roku, je naivní předpoklad.
Pokud by se potvrdilo, že sám Clinton tomuto předpokladu uvěřil, půjde o důkaz, že jakkoli s věkem neztratil nic ze svého šarmu a výřečnosti, dostavila se u něj spolu s vráskami zároveň také senilita.