Přesně do měsíce a do dne budou odevzdány první hlasy prezidentských voleb 2008 ve Spojených státech.

Nejvyšší čas přestat věnovat pozornost USA jako jedné zemi.

V Americe nevolí prezidenta v jedněch celostátních volbách, ale v padesáti dílčích hlasováních na úrovni jednotlivých států. Nerozhoduje to, kolik procent získá který kandidát amerických hlasů, ale kolik severokarolinských, michiganských či novomexických.

V případě primárních voleb, startujících třetího ledna příštího roku stranickými schůzemi v Iowě, je to ještě bizarnější.

Záleží především na tom, kolik kdo získá přízně ve dvou – po mnoha stránkách málo významných a ze sociodemografického pohledu naprosto netypických (protože takřka výhradně bílých) „malostátech“ – Iowě a New Hampshire.

Tyto dva státy mají z tradice, která se zdá nezlomitelná, ve volebním procesu při výběru stranických kandidát vždy první slovo.

A kdo vyhraje v nich, získává pověst vítěze a na základě principu sněhové koule nabírá síly, která má potenciál přivést ho k triumfům ve státech volících později.

Větší a důležitjěší státy jako Florida či Kalifornie se letos pokusily toto zvýhodnění Iowy a New Hampshire „umáznout“ přesunutím svých primárek až o několik měsíců dopředu, konkrétně na počátek února.

Dosáhly však paradoxně pravého opaku.

Tím, že zúžily časový prostor pro vedení kampaně na své půdě, docílily toho, že všichni kandidáti touto dobou brázdí Iowou a New Hamshire a utrácí peníze za propagaci především v nich. (Času na smazání porážky v Iowě a New Hampshire bude méně než v minulých volbách, dobrý výsledek v nich je tudíž důležitější.)

Že tento jejich pokus fatálně nevyšel, dokazuje nejlépe příklad republikánského kandidáta a exstarosty New Yorku Rudyho Giulianiho.

Ten se snažil nového volebního kalendáře využít a dlouho Iowu i New Hampshire v kampani ignoroval. V naději, že zaboduje v tzv. volebním superúterý na počátku února, kdy volí jemu nakloněné státy jako New York, Florida či Kalifornie a spolu s nimi téměř půlka USA.

Poslední dva tři týdny tiše (zato nepřehlédnutelně) otočil a s velkou vehemencí se pustil do boje o hlasy v Iowě a především New Hampshire. Jeho stratégové došli k závěru, že zaostat výrazně v těchto dvou státech hlasujících hned na úvod by taky mohlo jeho šance na celkový triumf poslat k ledu.

Zapomenout na to, že hlasují jedny Spojené státy, znamená zapomenout taky na to, co ukazují celonárodní průzkumy veřejného mínění.

Zafixovali jste si, že demokratka Hillary Clintonová vede o tři koňské délky před ostatními stranickými konkurenty a také Rudy Giuliani si drží solidní náskok? Zapomeňte na to.

Čerstvé průzkumy z Iowy hovoří naprosto jinak. Mezi demokraty tady v tuto chvíli a vůbec poprvé vede černošský senátor Barack Obama s 28 procenty, Clintonová za ním o tři procenta zaostává.

U republikánů se premiérově vyšvihl do čela bývalý arkansaský guvernér Mike Huckabee s 29 procenty, celonárodní lídr Giuliani má chudých 13 procent.

O čem to svědčí?

Hlavně o tom, že Iowa (stejně jako New Hamshire) jsou velmi svébytná a specifická území se sklony ke svéhlavosti.

Většina voličů se navíc ještě ani zdaleka nerozhodla zakotvit v táboře konkrétního kandidáta. Navzdory proinvestovaným desítkám milionů dolarů a desítkám hodin prodebatovaných před televizními kamerami teprve teď začínají běžní lidé věnovat kandidátům pozornost a utvářejí si na ně svůj názor.

Pro Hillary Clintonovou a Rudyho Giulianiho to vzhledem k jejich „pestré“ minulosti nemusí být dobrá zpráva.

Jásat ale nemohou ani čerství iowští lídři Obama a Huckabee, kterým v současnosti jistojistě vane svěží vítr do plachet.

Před čtyřmi lety touto dobou byl na demokratické straně v Iowě daleko vepředu Howard Dean. Lednové stranické schůze pak s přehledem ovládl John Kerry, později celkový vítěz primárek.

Jak to bude tři dny po letošním Silvestru? Too close to call, říkají v Americe.