Žádná jiná výzva se v diskusích pod mými blogy neobjevila tak často. Přání, abych napsal něco o republikánském kandidátovi Ronu Paulovi, mělo podobu zdvořilých proseb i drobných obhroublostí typu: jen kokot může napsat o amerických volbách a nevěnovat se přitom Ronu Paulovi.

Inu, týden před prvním hlasováním v Iowě je nejvyšší čas tuto chybu napravit.

A chyba to je.

Ne proto, že by Ron Paul měl reálnou šanci v primárních volbách Republikánské strany uspět a stát se jejím kandidátem na prezidenta (pokud se tak stane a můj odhad se ukáže jako chybný, uzavřu pro naprostou nekompetenci tento blog), ale proto, že na jeho dosavadním nevídaném úspěchu se dá dobře ukázat řada věcí charakterizujících a předurčujících probíhající předvolební boj v USA.

Ron Paul plní v jeho rámci velmi zdatně roli otevřeného okna v místnosti, kde se již pořádně dlouho nevětralo.

Hlásá názory, které jsou velmi daleko od toho, co v americké politice představuje široký střední proud a co symbolizují všichni hlavní kandidáti obou politických stran.

Že mu navzdory tomu v některých státech, které budou volit už v první lednové vlně, vyjadřuje podle průzkumů podporu přes deset procent lidí, svědčí o tom, jak „naštvaná“ v současnosti americká společnost na svou politickou reprezentaci je.

Na tradiční otázku v tamních sondážích, zda se vývoj v zemi dle názoru respondentů ubírá správným směrem, odpovídá poslední dobou kladně pouze kolem dvaceti procent lidí. Je to zoufale nízké číslo a je proto logické, že někdo jdoucí proti politickému establishmentu, jedno zda reprezentovanému demokraty či republikány, „hýbe“ předvolební kampaní.

Ron Paul přitom hlásá zásady, které mají historicky v USA silné „domovské právo“, jakkoli momentálně nepatří k tomu, co by oficiální Washington nosil připnuté na klopě.

Je pro důsledně omezenou moc centrální vlády, což se odráží nejen v obhajobě nízkých daní, ale například i v návrhu na zrušení Federálního rezervního systému plnícího v USA roli cedulové banky.

V zahraniční politice je principiálně proti intervencionismu a vnucování amerického pohledu světu. Z tohoto postoje v konkrétní rovině odvozuje svou naprostou opozici vůči válce v Iráku a pokračujícímu americkému angažmá v zemi.

Zásadovost v této věci ho přivádí k výrokům, které si žádný z vážných prezidentských kandidátů na republikánské či demokratické straně netroufne vypustit z úst.

V rozhovoru pro internetové vydání deníku Washington Post například prohlásil, že si neumí představit jakoukoli příčinu, která by ho – coby prezidenta – přiměla k vojenskému zásahu či rozpoutání války. Podle něj se Spojené státy v posledních letech změnily v toho, kdo svět zastrašuje a neexistuje důvod, aby dál dávaly na odiv svou sílu. Na obranu země stačí pár dobrých ponorek, řekl doslova.

V zemi, která je unavena angažmá ve válečných konfliktech ve dvou vzdálených zemích, padá tato argumentace na úrodnou půdu.

A ještě něco navíc.

Ronu Paulovi se na podzim během jednoho jediného dne podařilo od svých stoupenců vybrat na kampaň čtyři miliony dolarů.

Nikdy by to nemohl dokázat, kdyby neexistoval internet – jako zdroj příjmů na předvolební boj i jako místo, kde se odehrává. Tento bezprecedentní výkon je důkazem, jak klíčovou roli v těchto volbách web sehrává.

Internetová komunita je pro své světonázorové zaměření a socio-demografickou strukturu přirozeným Paulovým klientem a nebýt jí, jeho kandidatura už by dávno spala. Paralelní život blogosféry Paulovi umožňuje snadno překonat relativní mlčení, které jeho snažení věnují tradiční média.

Ron Paul navzdory zázrakům, které už dokázal, v primárních volbách Republikánské strany neprorazí. Své straně i celému politickému establishmentu se však přesto ještě může efektivně pomstít. Pokud se rozhodne pro účast v prezidentských volbách jako třetí, na velkých stranách nezávislý kandidát.

Docela jistě v nich ani v takové roli nezvítězí, se stejnou jistotou se však dá předpovědět, že se fakticky stane tím, kdo svým vstupem do voleb souboj o Bílý dům rozhodne.