Zručnost, rozvaha a zároveň odvaha, s jakou Barack Obama skládá až dosud svůj vládní tým, zasluhuje obdiv a i z historického srovnání s daleko zkušenějšími předchůdci vychází nastupující prezident jako mimořádný politik (o sestavování Obamova kabinetu si blíže můžete přečíst v předchozím blogu - Obama měsíc poté? Zapomeňte na změnu).

Výše uvedená chvála se nevztahuje na jmenování nové ministryně zahraničí. Volba Hillary Clintonové je od Baracka Obamy omyl, který může – nejen jeho – výrazně mrzet.

Obama si novou šéfdiplomatku vybral správně pouze v tom případě, byl-li při svém rozhodování veden vnitropolitickými zájmy (sám o sobě je tento fakt v souvislosti s ministerstvem zahraničí pro Obamu diskvalifikující).

Nástupce George Bushe se jmenováním Clintonové efektně a efektivně zbavuje nejvýznamnějšího potenciálního konkurenta uvnitř Demokratické strany. Přijetí funkce ministryně zahraničí fakticky znemožňuje, aby se dosavadní newyorská senátorka jakkoli angažovala ve vnitorstranických záležitostech.

Ve všech ostatních důležitých ohledech představuje Clintonová jako ministryně zahraničí problém.

Ano, má jméno, které ve světové politice znamená respektovanou značku. Má inteligenci i píli, aby úkoly spojené s novou funkcí zvládla. Zastává postoje, které jsou bezpečně vprostřed hlavního proudu amerického uvažování o světě a roli Spojených států v něm.

Ani jedna z těchto kvalit však nedělí ministry zahraničí USA na úspěšné a neúspěšné.

I kdyby člověk uvěřil, že Hillary Clintonová se přijetím ministerského postu rozloučila s ambicemi ve vnitřní americké politice (úkon vyžadující hodně vyvinutou představivost), vytáhnout si do této funkce politika s vlastní mocenskou základnou, není moudrý nápad.

Šéf diplomacie v americkém ústavním systému není tím, kdo zahraniční politiku utváří. Je ústy a často také mozkem strategie určené prezidentem. Politik mající miliony oddaných příznivců, kteří si do něj projektují své vlastní naděje a přání, se pro takový úkol nehodí.

Když americký ministr zahraničí jedná s představitelem cizí země, nesmí ve svém protějšku vzbudit dojem, že prezentuje svůj politický pohled. Partner si musí být jist, že hovoří výhradně za svého šéfa v Bílém domě a nesleduje jiný cíl než ten prezidentův.

Je toto u politika s tak vyhraněnými politickými postoji, jaké Hillary Clintonová během své kariéry v Senátu a následného boje v prezidentských volbách zaujímala, myslitelné?

Historie Spojených států nepochybně zná „pouhé“ ministry, u nichž nikdo nepochyboval, že oni (nikoli prezident) byli skutečnými tvůrci tehdejší zahraniční politiky země (jmenujme za všechny Henryho Kissingera). Důvod, proč se jim takto zadařilo, však nespočíval v milionech hlasů odevzdaných pro ně ve volbách, ale v úzkém, stoprocentní vzájemnou důvěrou vybetonovaném vztahu s prezidentem.

Historicky nejnovějším dokladem, o jak klíčový faktor se jedná, je srovnání mezi dvěma ministry zahraničí v Bushově administrativě. Condoleezza Riceová byla na diplomatickém poli úspěšnější než Colin Powell nikoli proto, že by byla pro danou funkci lépe vybavena (těžko by se v Americe našel člověk s lepšími předpoklady než Powell), ale díky tomu, že na rozdíl od něj měla blízko k prezidentu Bushovi.

Zahraniční partneři si mohli být jisti, že pokud zrovna v rozhovoru s nimi neprezentuje jeho názory, má na něj dostatečný vliv, aby ho o nich následně přesvědčila.

Je zřejmé, že Obamovi s Clintonovou už se podařilo zapomenout na hořké a do značné míry dehonestující půtky ze vzájemného souboje v demokratických primárkách. Je však značně nepravděpodobné, že spolu jako byvší političtí soupeři dokáží někdy navázat tak důvěrný vztah, jaký je mezi šéfem diplomacie a jeho prezidentem pro úspěch obou třeba.

Clintonová má s Powellem společnou ještě jednu past, kterou jí Obama sestavením svého národně bezpečnostního „dream teamu“ nastražil. Powell byl za dlouhou dobu ministrem zahraničí s nejméně procestovanými kilometry. Ve Washingtonu se zdržoval proto, aby mohl být u všech bitev, v nichž s Donaldem Rumsfeldem, Dickem Cheneym či právě Condoleezzou Riceovou bojoval o získání vlivu na rozhodování prezidenta (Riceová oproti tomu lámala cestovatelské rekordy, strachovat se o ztrátu vlivu na Bushe bylo u ní bezpředmětné).

Také Clintonová bude mít s kým bojovat. Jak ministr obrany Gates, tak národně bezpečnostní poradce Jones, stejně jako viceprezident Biden jsou osobnostmi s velmi vyhraněnými názory na zahraniční politiku, často odlišnými od pohledu Clintonové. Aby mohla být nová ministryně v zahraničí zmíněným hlasem Obamy, bude muset často pobývat ve Washingtonu.

Zatímco všechny předchozí výtky jsou zatím jen předpoklady, Clintonová už jako zamýšlená šéfka diplomacie stihla svým počínáním poskytnout důkaz, že její funkční období může být pochodem po minovém poli.

Jednou z podmínek, které pro přijetí nabídky Obamovi dala, byl jeho příslib, že si bude moci zcela sama vybrat své zástupce na ministerstvu. Takovou podmínku si dává člověk, který se obává toho, že mu budou šéfem dosazeni do týmu lidé, jimž by nemohl zcela důvěřovat. A také ten, kdo hodlá svůj úřad potenciálně využít jako vlastní mocenské centrum.

Nezbývá než Baracku Obamovi popřát s Hillary Clintonovou ve funkci ministryně zahraničí hodně štěstí. Bude ho potřebovat.