Barack Obama během předvolební kampaně i v týdnech bezprostředně před nástupem do funkce prezidenta slíbil, že změní politické způsoby, jež dlouhá léta panovaly ve Washingtonu.

Po téměř čtyřech týdnech zkušeností s jeho vládnutím je možné prohlásit, že sliboval něco, co neumí - a s velkou pravděpodobností ani nebude umět - splnit.

Je spravedlivé hned na úvod poznamenat, že opoziční republikáni s jen lehce skrývanou škodolibostí, zato však usilovně, zatápějí pod kotlem, do něhož se Obama svým nesplnitelným slibem nechal shodit a teď se v něm vaří.

Je to spravedlivé, při hodnocení Obamy však jen málo podstatné. Opoziční strana není zodpovědná za sliby, které dal voličům on. Prezident ale především čistě o své vůli přihazoval pod vlastní kotel polena.

Největší omyl, jehož se až dosud dopustil, bylo přenechání odpovědnosti za dojednání konkrétní podoby balíčku na stimulaci ekonomiky demokratickým lídrům v Kongresu. Tím nový prezident nejen ztratil kontrolu nad klíčovou iniciativou své vlády, do hlavní role navíc obsadil politiky, kteří byli čelními představiteli „éry hašteřivosti“, již slíbil ukončit.

Podzimní volby vynesly do Kongresu řadu umírněných demokratů, kteří – jelikož zvoleni v tradičně republikánských volebních obvodech – ovládají politiku kompromisu. Tito lidé si však ještě budou muset počkat, než se dostanou do vedoucích funkcí v Kongresu. Vyjednávání zákona se tak ujali politici jako Nancy Pelosiová či Harry Reid, lidé sbírající ostruhy ve vybojovaných bitvách Clintonových a Bushových let.

Zákon v podstatné, jakkoli menšinové části, připomíná strom splněných přání po moci lačných demokratických zákonodárců. Obama a jeho lidé zdůrazňují, že tyto „malé domů“ tvoří jen jeho zlomek. Mění se tak v prodavače těšínských jablíček, neboť prezidentův předvolební slib spočíval v ukončení těchto praktik.

Obama sice v okamžiku, kdy se jeho představy začaly bortit, vyslal do jednání šéfa své kanceláře Rahma Emanuela, šlo však již jen o pozdní hašení požáru.

Pro skoro osmisetmiliardový záchranný plán nehlasoval jediný republikánský kongresman a ke schválení v Senátu dopomohli tři republikánští přeběhlíci. Mocenská základna Obamy tak necelý měsíc po nástupu do funkce připomíná tu, s níž v Česku vládne premiér Topolánek.

Obama přitom disponuje politickým kapitálem, který se k tomu Topolánkovu má asi jako Eiffelovka k Petřínské rozhledně.

V listopadových volbách získal mandát napříč všemi vrstvami americké společnosti. Podle průzkumů se těší důvěře dvou třetin Američanů.

Panovala očekávání, že republikánská opozice se této síle minimálně v úvodu Obamova funkčního období podvolí a bude s ním spolupracovat. Že neshledala riskantním přesně opačný postup, je nejlepším důkazem toho, jak špatně prezident se svým politickým kapitálem naložil.

Obama se uprostřed boje o ekonomický balíček rozhoupal a na radu svého hlavního poradce vyrazil po mítincích napříč Spojenými státy. Situaci tím nepomohl.

Vyvolal dojem, že dvouletá předvolební kampaň listopadovým hlasováním neskončila a pokračuje dál. Nechtěně tak přispěl k přímému popření svého slibu: byla to právě permanentní kampaň zaměřená na vlastní stoupence, která patřila k důležitým definičním znakům Bushova způsobu vládnutí.

Prezident v prvních dnech své administrativy přijal opatření plnící klíčové prvky slibované změny poměrů. Aby je vzápětí popřel.

Obama podepsal výnos zásadním způsobem omezující vliv lobbistů na federální vládu. Současně však do klíčových funkcí navrhl lidi, kteří si touto prací v posledních letech vydělávali. Největším hříchem designovaného ministra zdravotnictví Toma Daschla nebylo 130 tisíc dolarů nezaplacených na daních. Byly to miliony, které si po odchodu z politiky vydělal lobbováním pro farmaceutické firmy a které s Obamou ani nehnuly.

Není to jen Obamův styl vládnutí, jenž budí od počátku pochyby. Ty obestírají také podstatu jeho politiky: právě schválený plán na záchranu americké ekonomiky.

Na tom, že na 800 miliard odklepnutých Kongresem hospodářství efektivně nepomůže, se shodnou ekonomové jak ideologicky stranící Obamovi (jako například sloupkař New York Times a loňský držitel Nobelovy ceny za ekonomiku Paul Krugman), tak ti na opačné straně spektra (jako bývalý ekonomický šéfporadce prezidenta Reagana Martin Feldstein).

Rodící se konsensus říká, že s ekonomickou krizí se nepodaří pohnout, dokud vláda nevyčistí bankovní sektor a nepřiměje tak finanční ústavy, aby začaly znovu půjčovat peníze na podnikání.

Obama zřejmě namířil své primární úsilí v prvních týdnech vládnutí špatným směrem. Největším fiaskem uplynulého týdne bylo vystoupení ministra financí Tima Geithnera, v němž představoval svůj plán na ozdravení bank. Jeho vágnost vyděsila všechny zainteresované.

To nejmenší, co se o čtyřech týdnech s Obamou dá říct, je, že se novému americkému prezidentovi – přihlédnuto k nadějím, které vyvolal - nepovedly.