Ekonomika Spojených států procházela před rokem hlubokou recesí, o 12 měsíců později se jí podařilo obnovit mírný růst.

Bankovní systém USA balancoval krátce před nástupem Baracka Obamy do prezidentského úřadu na pokraji kolapsu, dnes je v situaci, kdy skoro všechny velké banky byly schopny splatit miliardovou státní pomoc.

Přes půl století se převážně demokratičtí politici pokoušeli marně o zásadní reformu zdravotnického systému. Rok po inauguraci stojí Barack Obama už jen jeden poslední krok od jejího schválení.

Proč přes všechny tyto nesporné úspěchy Obamovi nikdo netleská, jeho podpora mezi Američany klesla podle průzkumů veřejného mínění o desítky procent a hovoří se o dramatických ztrátách jeho Demokratické strany v podzimních volbách?

Především: každý ze zmíněných úspěchů má jedno velmi významné „Ale“.

Hospodářství USA se sice vrátilo k růstu, nezaměstnanost v zemi je však neustále na úrovni 10 procent, tedy o dvě procenta výše, než Obama slíbil, že bude, pokud projde jeho stimulační balíček (schválen byl krátce po příchodu Obamy do Bílého domu).

Od začátku recese na začátku roku 2008 přišla doteď americká ekonomika o zhruba osm milionů pracovních míst, z toho přibližně polovina se ztratila za Obamovy vlády. Jen aby se udržela míra zaměstnanosti, potřebuje hospodářství USA vytvořit každý měsíc 125 tisíc nových pracovních míst. Minulý měsíc jich přitom ubylo 80 tisíc.

Konjunktura, která nezkracuje řady nezaměstnaných Američanů, znamená nezvratnou a permanentní politickou ztrátu pro Obamu.

Rekonvalescence finančního sektoru má hned dvě hlavní vady na kráse.

Řada špičkových ekonomů varuje, že ačkoli velkým bankám nehrozí bezprostřední riziko bankrotu, bankovnictví neprošlo systémovou změnou, která byla pro další hladké fungování ekonomiky nezbytná. Jedním z průvodních jevů tohoto stavu je skutečnost, že banky stále neposkytují podnikatelům v dostatečné míře úvěry.

Z bezprostřední politické perspektivy „tady a teď“ je pro Obamu ještě problematičtější návrat praxe, kdy si šéfové finančních korporací vyplácejí tučné odměny. A to jen necelý rok poté, co stáli s nataženou rukou před vládou, respektive daňovými poplatníky, kteří museli hasit jejich mnohaleté eskamotérství.

Jak je možné, že tito lidé, s jejichž zásadním přispěním jsme se dostali do nejtěžší ekonomické krize za půlstoletí, si vyplácejí milionové bonusy, zatímco já nejsem schopen zavadit o práci? ptá se běžný Američan a je velmi těžké dát mu uspokojivou odpověď. (Barack Obama se tuto hnisající ránu jal léčit hned po Novém roce, když jako první velkou vnitropolitickou iniciativu navrhl novou bankovní daň.)

Když ještě jako prezidentský kandidát hovořil Barack Obama o potřebě zdravotnické reformy, zdůrazňoval, vedle rozšíření počtu pojištěných, jako její hlavní benefit úsporu peněz. Jen málokdo dnes v Americe věří, že právě ji reforma přinese.

K této pochybnosti se navíc mezi miliony především starších Američanů přidává obava, že kvůli reformě bude omezena péče, již jim až dosud garantoval vládní program Medicare (část peněz, která dosud putovala do něj, by měla být použita na rozšíření řady pojištěných).

Personální šéf Bílého domu a dle všeho po prezidentovi hned druhý nejmocnější muž administrativy Rahm Emanuel se ještě před Obamovou inaugurací nechal slyšet, že ekonomická krize je příležitost pro přetvoření Ameriky, kterou si vláda nového prezidenta nesmí nechat uniknout mezi prsty.

Reforma zdravotnictví, nejrozsáhlejší zásah do sociálního systému od zákonů prosazených v rámci programu Velké společnosti prezidentem Johnsonem v 60. letech, je první brázdou na poli Obamovy „přestavby“ Ameriky.

V tuto chvíli se zároveň jeví být jeho dosud největším omylem.

Většina odborníků se shoduje na tom, že ve střednědobém horizontu je nereformované zdravotnictví, ukrajující čím dál tím větší díl z hrubého domácího produktu země, problémem, který potáhne americkou ekonomiku ke dnu.

Většina Američanů však nechápe, proč v roce, kdy nejpalčivější starostí celé společnosti je dostat hospodářství do takové kondice, kdy bude znovu vytvářet pracovní místa, tráví prezident polovinu svého času řešením tohoto střednědobého problému.

Tvrdohlavá snaha Obamy reformu zdravotnictví prosadit je ale součástí ještě širšího omylu.

Obama získal prezidentský mandát díky dvěma základním skupinám voličům. Mladým, obecněji však především progresivně zaměřeným Američanům, kteří přišli v dříve neobvyklém počtu odevzdat mu hlas v naději, že nastolí novou, liberální politiku. Ve stejné míře však také díky středovým, neideologicky smýšlejícím Američanům, kteří v něm – ve srovnání s těkajícím Johnem McCainem – uviděli pragmatického a rozvážného politika, schopného vyvést zemi z ekonomické krize.

Obama vyhrál předloňské volby pod praporem změny. Změna, pro niž tato druhá, klíčová skupina voličů hlasovala, ale byla především odmítnutím do té doby vládnoucí administrativy George Bushe a přitakáním Obamově příslibu konsensuální, stranicky nevyhrocené politiky.

Nebyl to hlas pro gruntovní přeměnu Ameriky (protlačenou hlasy zákonodárců za jednu stranu), ono využití krize, již si není možno nechat jako příležitost utéct, jak se vyjádřila Obamova pravá ruka Rahm Emanuel. (Obamovu politiku po roce schvaluje jen 49 procent nezávislých voličů, což je v tomto období vůbec nejméně ve srovnání s jeho předchůdci.)

Průzkumy veřejného mínění ukazují po celý první rok Obamovy vlády klesající podporu pro rozsáhlé zásahy vlády do ekonomiky a života Američanů obecně. Podle nejčerstvější sondáže pro Washington Post a televizi ABC preferují Američané malou vládu poskytující jen omezené služby v poměru 58 ku 38 procentům.

Obama stojí na prahu druhého roku své vlády podlomen nesplněním dvou velkých slibů. Američané stále ve svých životech nepocítili důsledky odražení se ekonomiky od krizového dna. Politika ve Washingtonu je stejně hašteřivá a bez vůle ke kompromisu jako před Obamovým nastěhováním se do Bílého domu.

Může to znít jako paradox, ale to nejlepší, co by mohlo Obamu v druhém roce jeho vlády potkat, je pořádný výprask v klíčových kongresových volbách na podzim. (Teoreticky se může takový budíček dostavit s desetiměsíčním předstihem, pokud už v úterních mimořádných volbách demokraté přijdou o senátorské křeslo v Massachusetts, v němž skoro půlstoletí zasedal vloni zesnulý Edward Kennedy.)

Ovládnutí jedné z komor opozičními republikány by ho mělo vrátit zpátky na zem a přivést zpět k jeho klíčovému slibu, na němž postavil svou washingtonskou kariéru: hledat napříč politickým spektrem praktická, neideologická řešení problémů, jimž Spojené státy čelí.