Může to působit jako nadsázka způsobená nedočkavostí novináře coby snaživého prvního zapisovatele historie, přesto to je pravda: Barack Obama stojí tři roky před koncem volebního období v bodě zlomu.

Těžko říct, zda to americkému prezidentovi zvyklému psát historii zní uklidňujícím dojmem, ale jeho současné (vachrlaté) postavení má řadu historických předobrazů.

Klíčová domácí iniciativa ve stadiu klinické smrti. Ekonomika v potížích a miliony lidí bez práce. Podpora v průzkumech veřejného mínění nápadně nízko. Opozice nabuzená pachovou stopou prezidentovy krve, vlastní strana vyděšená z toho, že vykrvácí spolu s ním.

Hned dvě jména nedávných Obamových předchůdců tanou na mysli: Ronald Reagan a Bill Clinton. Nejen jako prezidentů, kteří se ocitli v obdobných nesnázích, ale zejména jako příkladů dvou cest úspěšně vyšlapaných z podobné bryndy.

Bill Clinton, neschopný prosadit svou verzi zdravotní reformy a připravený nevídanou republikánskou vlnou o většinu v Kongresu, se vydal na cestu k vlastní spáse zavelením na ústup. Vyhlásil oficiální konec velké, utrácející vládě, odpískal zásadní reformy a soustředil se na drobečkovou politiku malých, neideologických, na praktický život zaměřených změn.

S přispěním svého charismatu, s ním spojené osobní popularity a zvedán vzmáhajícím se hospodářstvím dokráčel k bezproblémovému znovuzvolení.

Reagan na těžkou prohru v kongresových volbách a preference ještě o 10 procent nižší, než jakými nyní disponuje Obama, zareagoval tím, že odmítl slevit. Dál křižoval Ameriku se svým vzkazem, že vláda je prapříčinou problémů země, a jedinou cestou vpřed je jím prosazovaná politika radikálně snížené daně z příjmu.

Rázné probuzení ekonomiky z recese během třetího roku jeho vlády, spolu s tím, že země toužila rozumět jeho optimismu, Reagana zachránilo a přivedlo ke zdrcujícímu volebnímu triumfu v roce 1984.

Clinton, nebo Reagan? Které lano pro vyšplhání se zpět vzhůru Obama využije?

Jeho první projev o stavu Unie potvrdil to, co Obama s větší či menší zdrženlivostí dával najevo už od časů své prezidentské kampaně: když přijde řeč na jeho vzory, je mu bližší Reagan než Clinton.

Obama se pokusil se sebejistotou, jaké jen byl vzhledem k okolnostem schopen, sdělit, že se nevzdá svého plánu na velké reformy a že se – byť napodruhé – zasadí o změnu způsobu, jakým politika ve Washingtonu funguje.

Nebude to snadné a je nejisté, že se mu to podaří: Prvních dvanáct měsíců jeho vlády ukázalo, že do Clintona i Reagana mu leccos chybí.

Clintonova cesta se vyznačovala chladnou, vypočítavou kalkulací a bezprecedentní schopností přikládat ucho ke šveholení společnosti a následně se jím řídit.

Reaganova vyhroceně ideologická a zároveň sympaticky idealistická rétorika plnila hned dvojí roli. Umožnila mu uzavírat s konkurenčními demokraty disponujícími většinou v Kongresu pragmatické dohody (Reagan později svolil k hned několikerému navýšení daní), současně měla za následek to, že běžní Američané chápali, odkud kam směřuje a byli ochotni ho následovat.

Obama až dosud prokázal poměrně neobvyklou netečnost ke vzkazům, které mu posílají voliči. Do handlování se pustil jen s kolegy z vlastní Demokratické strany, a to aniž pro něj poskytl nějaké širší (jedno zda ideové či ideologické) zdůvodnění.

Projev o stavu unie v sobě v tomto smyslu obsahoval kus Clintona i Reagana.

Absolutní důraz na ekonomické problémy a především pak tvorbu pracovních míst byl clintonovským přitákáním tomu, že foukat opačným směrem, než kudy vane veřejný vítr, není životaschopná strategie. Obama si tady zároveň zaslouží pochvalu, že se vyhnul vyostřeně populistickým postojům.

Zřejmě nejpůsobivější částí projevu byla ta závěrečná, kdy se pokusil oživit ústřední téma své kampaně, příslib změny, která překračuje stranické rozdělení na demokraty a republikány. Šlo o místo, kde si Obama nejnápadněji navlékl Reaganův kabát odkazem na běžného Američana a optimistickou víru, že v USA není nic nemožné.

Obamův projev obsahoval několik rétorických výzev republikánům ke spolupráci. Co je ještě důležitější, měl v sobě i věcné návrhy vycházející vstříc opozičním názorům a kormidlujícím jeho administrativu k politickému středu, například návrh na zmrazení vládních výdajů jako součást boje s deficitem či důraz na pomoc malým podnikatelům jako součást boje s nezaměstnaností.

Politická kariéra Baracka Obamy je lemována milníky v podobě klíčových řečí. I jeho prvnímu projevu o stavu unie je máloco vytknout. Obamův přednes byl bezchybný, obvyklý sklon k profesorskému podání tentokrát oslabila snaha o procítění, nechyběl vtip.

Rok zkušenosti s Obamovým vládnutím přesto přivolává pochybnost, zda to může být opět řeč, která jej dostane z problémů. Pokud se do okamžiku, kdy za rok znovu předstoupí před Kongres, nebude schopen prokázat miliony nově vytvořených pracovních míst (ne miliony těch, které nebýt jeho mohly být ztraceny, jak kulantně tvrdil dnes v noci), bude hovořit k tak nazlobené Americe, že bude takřka jedno, co říká.