Petr Havel

24. 01.

Zemědělské dotace z EU a podpora produkce

Petr Havel Přečteno 2767 krát

Jednou z často vyslovovaných obav spojených se změnou nastavení dotací ve „Strategickém plánu SZP“ je riziko „těžby dotací“ bez jakékoli další zemědělské produkce na pozemcích, kam bude prostřednictvím zvýšené platby na prvních 150 hektarů směřovat více dotačních peněz. Ze zemědělské veřejnosti, ale také od části politiků proto zaznívají návrhy, aby byla s vyšší podporou prostřednictvím zvýšené platby na plochu svázána také zemědělská produkce. To je však teze, která je už dlouho v naprostém rozporu se zásadami Společné zemědělské politiky EU (SZP).

Jednou ze základních zásad SZP je totiž filozofie „oddělení plateb od produkce“, což v praxi znamená, že zemědělskou produkci nelze z peněz EU přímo podporovat. Pokud by tak někdo činil, o dotace by přišel. Ačkoli jde o skutečně základní princip SZP, je na místě z připomenout jej právě v současné době, neboť se o něm v našem zemědělství, které je i po úpravách Strategického plánu SZP nastaveno stále ve prospěch zemědělské produkce, prakticky nemluví. I proto mohou zástupci Agrární komory ČR a Zemědělského svazu ČR poukazovat na „těžbu dotací“ bez jakékoli produkce, neboť z obecného hlediska mají v zásadě pravdu.

Aby to ale nebylo tak snadné, SZP určitou podporu produkce umožňuje, a dokonce je na tyto účely v přímých platbách (tedy ve stejném balíku, do kterého spadá i redistribuce – zvýšená platba na prvních 150 hektarů) vyčleněno 15 procent z celkové částky plateb na plochu. V budoucím programovém období od roku 2023 to v praxi představuje objem něco přes 3 miliardy korun ročně, přičemž tyto peníze si rozdělí producenti takzvaných citlivých komodit, například chmele, ovoce, zeleniny, cukrovky nebo chovatelé ovcí, koz či masného a dojného skotu. Ani v současné době nejde o zanedbatelnou podporu – ta činí (zhruba) na hektar chmelnic přes 15 000 korun, ovoce 8 až 11 000 korun, zeleniny 3 až 10 000 korun a například na masné tele téměř 8 000 korun, a v příštím programovém období od roku 2023 by se neměly tyto sazby od současnosti příliš lišit. EU přitom umožňuje uplatnit tento typ dotací jako možnost podpory komodit specifických pro jednotlivé země, která tím zároveň odráží nějaký národní veřejný či strategický záměr. Čerpání těchto podpor není povinné, a proto se také nazývají „dobrovolné podpory vázané na produkci“, označované jako VCS. K tomu je nutné dodat, že v rámci EU proběhla velmi široká diskuse, zdali tyto dotace a v jaké míře do budoucnosti vůbec zachovat, přičemž řada zemí požadovala snížení dnes platných 15 procent na 10 nebo ještě méně procent, jiná skupina zemí, včetně ČR, požadovala naopak zvýšení až na 25 procent. Konečných 15 procent je tak také kompromis, a to na úrovni EU, a jde v zásadě o jedinou výjimku, kterou lze považovat za přímou podporu produkce.

Další přímá podpora není možná, což platí mimo jiné také v případě vepřového, kdy (nejen ČR) aktuálně požaduje po EU nějaké dotace za situace, kdy se zásadně snížily ceny placené zemědělcům za jatečná zvířata. EU sice může dočasně nějaký podpůrný program spustit, v minulosti ale šlo v případě vepřového pouze o dotace na uskladnění vepřového masa, a tedy stažení části nabídky z trhu, což mělo vést k oživení cen. V praxi jde ale o pouhé odkládání problému, protože uskladněné vepřové nakonec na trhu skončí, a navíc často v horší kvalitě.

Zemědělskou produkci ale lze i podle zásad EU podporovat nepřímo, například vazbou dotací na zlepšení životních podmínek zvířat (animal welfare), na zlepšení stavu životního prostředí nebo na propagaci zemědělské produkce a její zpracování přímo na farmách. Jinými slovy, dotace musí mít vždy nějaký veřejně prospěšný přesah, neboť EU chce prostřednictvím dotací podporovat veřejný zájem. Takovým směrem se musí (jiná cesta není) ubírat i naše zemědělství, což nemusí být zcela v rozporu s podporou produkce – jde ale o to, jakými prostředky.

Na závěr ještě krátce k již deklarovanému úmyslu Ministerstva zemědělství snížit plochu zemědělských monokultur na silně erozí ohrožených pozemcích (tzv. SEO) ze stávajících 30 hektarů na 10 hektarů. To je samozřejmě teoreticky správný úmysl, problém ovšem je a hlavně bude, jak se zemědělci k jednotkovým plochám o 10 hektarech dostanou. Aby to bylo možné, musela by na řadě míst vzniknout nová síť polních cest, což patrně nebude, i s ohledem na vlastníky příslušných pozemků, v praxi všude možné, byť by hustší síť přístupových cest k zemědělským pozemkům dále rozčlenila krajinu, což je žádoucí. Pravda je, že pozemky v SEO nepředstavují celkově příliš velké procento zemědělské půdy, přesto by bylo žádoucí uvažovat o minimálně ještě jiné alternativě v podmínkách hospodaření na SEO pozemcích (v drtivé většině jde o svažité pozemky), například v podobě aplikace půdoochranných technologií. Plošně zaváděná opatření jsou ve velmi variabilním životním prostředí obvykle kontraproduktivní, a je tak vhodné mít k řešení problémů v krajině k dispozici více alternativ. Že není ani v rámci SZP plošné prakticky vůbec nic, dokazuje ostatně i možnost omezené podpory zemědělské produkce v situaci, kdy jednou z priorit EU je naopak zmiňované oddělení plateb od produkce.

Petr Havel

12. 01.

Změny v dotacích pro zemědělství jsou dobrým kompromisem

Petr Havel Přečteno 1558 krát

Přestože je zřejmé, že zejména zástupci velkých průmyslových zemědělských podniků spokojeni se změnami, které plánuje koalice udělat ve „Strategickém plánu SZP“ spokojeni nebudou, jeví se změny dojednané v úterý 11. ledna jako velmi dobrý kompromis.

Nejvyšší emoce vzbuzuje a jistě ještě vzbuzovat bude zvýšení platby na prvních 150 hektarů z původně plánovaných 10 procent vyčleněných na tyto účely z plateb na plochu (přímých plateb) na 23 procent. To představuje skutečně výraznou podporu pro „malé a střední zemědělce“, je však třeba říci, že tento krok zvýší dotace podnikům obhospodařující výměru zhruba do 1 500 hektarů, což zdaleka nejsou ani malé, ani střední, ale naopak i velké zemědělské podniky, které mimo jiné také zastupuje proti tomuto kroku protestující Agrární komora ČR (AK ČR) a Zemědělský svaz ČR (ZS ČR). Koalice navíc vyšla vstříc AK ČR a ZS ČR tím, že nebude uplatňovat zastropování (krácení dotací největším zemědělským podnikům), přičemž obojí v praxi znamená, že avizované změny budou znamenat vyšší dotace pro skutečně drtivou většinu zemědělců hospodařících v naší zemi.

Všichni zemědělci napříč názorovým spektrem také požadovali výši spolufinancování evropských peněz v budoucích Programech rozvoje venkova (takzvaný Pilíř II) z národních zdrojů ve výši 65 procent, což schválila ještě předchozí vláda. Ta nová tento úmysl potvrdila, přestože v koaliční dohodě je formulace „nejméně 35 procent“, a i tento verdikt lze tak považovat za kompromis vstřícný k požadavkům zemědělců bez ohledu na jejich velikost. Kdokoli, kdo do struktury našeho zemědělství a dotačních programů alespoň trochu „vidí“, musí za dojednané základní změny ve Strategickém plánu SZP současnou koalici pochválit.

Ty sice naplňují spíše požadavky sedláků sdružených v Asociaci soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR), ale zdaleka ne všechny. ASZ mimo jiné požadovala zastropování přímých dotací, k nimž nedošlo, zvýšenou platbu na první hektary ve výši 30 procent (dohoda je na 23 procentech) či omezení investičních dotací na 5 milionů korun na jeden projekt (výsledkem jednání je hranice 30 milionů korun na projekt). Není to tedy tak, že by velké zemědělské podniky zásadně „ostrouhaly“, neboť ty úplně největší mohou přijít řádově o jednotky procent z původně plánovaných podpor. Zřejmě největším deficitem stávající koalice je tedy zejména skutečnost, že na této úrovni se zástupci AK ČR ani ZS ČR o plánovaných změnách oficiálně nejednala.

V souboji o evropské i tuzemské dotace do zemědělství by nicméně nemělo zapadnout ani vytvoření dostatečného finančního prostoru na opatření na ochranu přírody a krajiny, a to právě příslibem spolufinancování ve výši 65 procent. V této souvislosti je vhodné připomenout dvě skutečnosti – jednak, že jde o srovnatelnou míru kofinancování s okolními státy (tam se pohybuje mezi 60 až 80 procenty), což znamená, že by naši zemědělci neměli být znevýhodněni v porovnání se svou zahraniční konkurencí. Za druhé je pak třeba konstatovat, že spolufinancování se týká pouze již zmíněného Pilíře II, do něhož spadají jednak programy motivující zemědělce k přírodě šetrnějšímu hospodaření, jednak programy na podporu chovů hospodářských zvířat. To v praxi znamená, že ČR by měla mít dostatek peněz na zajištění veřejného zájmu při zlepšování stavu životního prostředí a adaptací na klimatickou změnu, což je v současné době zásadní požadavek evropské legislativy i nemalé části nezemědělské veřejnosti.

Právě větší zemědělské podniky nebo podniky specializované na živočišnou produkci, které nemají šanci pobírat dotace na zemědělskou půdu, mohou přitom využít k posílení svého podnikání peníze z Pilíře II, takže záležet bude především na tom, jak budou konkrétní programy konkrétně formulovány, přičemž v tomto smyslu je možné ještě nějaké úpravy očekávat. To samé se týká i možného zpřesnění podmínek dotací s cílem zlepšit stav naší krajiny, i tak je ale možné spravedlivě konstatovat, že se koaliční dohoda o změnách v zásadě povedla. Lze si tak jen přát, aby se napříč zemědělskou veřejností alespoň částečně zklidnily emoce, neboť i přes rozdílné a někdy nesmiřitelné postoje k reálné zemědělské politice ČR existuje také nemálo společných zájmů, mimo jiné při obhajobě konkurenceschopných podmínek k zemědělskému podnikání v postojích k plánovaným významným regulacím tohoto podnikání v rámci EU, a tedy i naší země.

Petr Havel

05. 01.

ČR by měla dojednat odklad konečné verze své zemědělské strategie

Petr Havel Přečteno 1765 krát

Apely našich zemědělců na současnou vládu požadující změny ve Strategickém plánu SZP (materiálu nastavující podmínky dotací a jejich výši) na straně jedné, a naopak zachování podoby tohoto dokumentu, která vznikla ještě za vlády předchozí na straně druhé, staví nejen stávající vedení resortu, ale i celý kabinet Petra Fialy do situace, kdy bude jakékoli rozhodnutí vnímáno jako špatné. Stanoviska tuzemských nevládních zemědělských organizací jsou totiž natolik neslučitelná, že bez nějakého aktualizovaného „dohodovacího řízení“ mezi nimi se léta budované příkopy v našem zemědělství ještě dále prohloubí, což v obecné rovině není v zájmu vůbec nikoho, ani zemědělců, ani politiků. Vůbec nejlepším strategickým rozhodnutím stávající vládní koalice by proto bylo vyjednat s Evropskou Komisí ne dvoutýdenní, ale alespoň dvouměsíční odklad pro zaslání finální podoby Strategického plánu SZP ze strany ČR do Bruselu, a takto získaný čas využít ke změnám uvedeného materiálu včetně konzultací se zemědělskými praktiky.

Jednou z významných neznámých, které s budoucím nastavením tuzemské zemědělské politiky souvisí, je přitom absence politického rozhodnutí o míře spolufinancování evropských peněz v takzvaném Pilíři II Společné zemědělské politiky EU (SZP), které bude mít na strukturu dotací zásadní vliv. Stávající koalice deklarovala minimální míru kofinancování ve výši 35 procent, předchozí kabinet ale schválil kofinancování ve výši 65 procent. Rozdíl mezi oběma čísly přitom v praxi znamená nemálo miliard korun ročně, které ale budou rozhodovat o takových „maličkostech“, jako je podpora ekologického zemědělství, zemědělství v takzvaných znevýhodněných oblastech (většinou horské a podhorské oblasti), nebo o míře investic do živočišné výroby, tedy chovů hospodářských zvířat. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jednotlivé finanční toky a podmínky dotací jsou v dokumentu mezi sebou poměrně složitě provázány, takže zásah do některé položky se projeví v položce jiné, i zdánlivě nesouvisející, a často ne v jediné. „Přešívání“ Strategického plánu SZP horkou jehlou se tak jeví jako hodně rizikové, což by snad mohli úředníci v Bruselu pochopit.

Je přitom zcela zřejmé, že snahy Agrární komory ČR (AK ČR) a Zemědělského svazu ČR zcela zachovat původní podobu uvedeného dokumentu nejsou reálné, nejen zemědělsky, ale také politicky. Stejně tak je ale třeba objektivně konstatovat, že ani veškeré návrhy Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) prosazující zásadní revizi dokumentu nebude možné v praxi splnit. Ustoupit tak musí ze všech požadavků všichni, což je ale alespoň do určité míry možné jen prostřednictvím dialogu v co nejkratší, ale ne nulové době. Základní obecnou linií by pak měla být taková rozhodnutí, kterou jsou žádoucí a přínosná pro naše zemědělství jako celek, neboť jedině tak lze skutečně naplnit tezi o „kyvadlu v rovnovážném stavu“.

Hned na začátku je pak vhodné konstatovat, že v tomto smyslu není ani náhodou prioritou mimořádně často konstatovaná „podpora precizního zemědělství“. Precizní zemědělství je totiž v praxi pouze jednou z mnoha technologií, jak snížit kontaminaci půd chemickými prostředky, zvýšit efektivitu při obdělávání polí či snížit riziko zhutnění pozemků, není ale aplikovatelná všude a navíc je třeba zdůraznit, že precizní zemědělství si žádá určité vstupní náklady a vyplatí se především při obdělávání větších zemědělských ploch. Tedy: Nic proti preciznímu zemědělství, ale priorita to prostě není.

Dalším z mýtů, se kterým se v ČR mediálně roky pracuje, je podpora malých a středních zemědělců prostřednictvím zastropování, tedy krácení dotací největším zemědělským podnikům. Vzhledem k tomu, že Evropský parlament schválil jako součást zastropování možnost odpočtu 100 procent mzdových nákladů na zaměstnance podniků, kterým by měly být dotace kráceny, ubere zastropování takovým podnikům jen několik procent dotací, což je jako nástroj pro zvýšení podpory všech ostatních zemědělských subjektů zcela nevýznamné. Pro stávající vládu patrně může být politicky obtížné se zastropování vzdát, pokud chce ale skutečně nejen malým a středním, ale i značné části větších podniků finančně pomoci, je daleko efektivnějším nástrojem zvýšená platba na prvních 150 hektarů, takzvaná redistribuce.

Pokud by se na redistribuci vyčlenilo 30 procent z přímých plateb na plochu (jde o veřejně prezentované výpočty Ústavu zemědělských a ekonomických informací – ÚZEI, který pro Ministerstvo zemědělství (MZE) zpracovává drtivou většinu dat, z nichž vychází Strategický plán SZP), zvýšily by se dotace pro zemědělce do 100 hektarů o 47 procent, pro zemědělce do 500 hektarů o 15 procent, pro zemědělce obhospodařující plochy od 500 do 1000 by se dotace snížily jen o 1 procento a pro všechny větší hospodáře nad 1000 hektarů o 6 procent. Připomenout lze přitom, že o velkorysé redistribuci mluvil už v době svého působení na MZE Marián Jurečka a zároveň je třeba konstatovat, že původní verze dokumentu počítala s vyčleněním jen 10 procent peněz na platbu na „první hektary“, což by zemědělcům do 100 hektarů zvýšilo dotace jen o 19 procent a největším zemědělským podnikům nad 1000 hektarů by se dotace zkrátily o pouhých 0,2 procenta. Zároveň je vhodné uvést, že výměry 500 až 1000 hektarů představují v praxi už dost velké zemědělské podniky, i v rámci ČR, kde je průměrná výměra na jeden podnik něco přes 130 hektarů, přičemž v rámci EU je to aktuálně zhruba 18 hektarů na podnik. Čísel je to hodně, ale docela dobře demonstrují širší souvislosti týkající se velikosti zemědělských podniků a hlavně zamýšlené struktury dotací a jejich dopadů.

Platby na plochu a z nich vyčleněné dotace na prvních 150 hektarů nejsou přitom zdaleka jediné finanční prostředky pro zemědělce, jde ale o nejjednodušší dotace, což vyhovuje skutečně spíš menším podnikům, které nemají čas a aparát žádat o dotace prostřednictvím projektů, což je princip podpor z již zmiňovaného Pilíře II. Pokud tedy největší podniky přijdou o část (maximálně 6 procent, a to není mnoho) dotací v rámci Pilíře I., což jsou obecně řečeno ony přímé platby na plochu včetně redistribuce, mohou si to vynahradit právě podobě projektů v Pilíři II, což ovšem souvisí s výší kofinancování, které bylo zmíněno v úvodu. Tak či tak by měla v případě redistribuce ustoupit ze svých požadavků AK ČR.

Právě Pilíř II by měl sloužit jako zdroj podpory chovů zvířat a živočišné produkce, neboť Pilíř I je v zásadě směrován do rostlinné výroby. Je přitom zřejmé, že podpora živočišné produkce, která je mimo jiné také velmi významná také pro produkci statkových hnojiv, by měla být nasměrována jednak do zlepšení životních podmínek zvířat (animal welfare), a do investic do nových technologií. Konstrukce podpory živočišné produkce ve Strategickém plánu SZP je ale neobratná, neboť animal welfare se týká jen prasat a drůbeže, a navíc se kvůli vyššímu objemu peněz na podporu takových chovů poměrně složitou konstrukcí vytváří uměle prostor na další podporu živočišné produkce, který je poměrně dost složitý na vysvětlování. Je ale zřejmé, že by na podporu živočišné produkce (prasat a drůbeže) neměla ČR rezignovat, zvláště když jde o dva druhy nejkonzumovanějšího masa v ČR. Zhruba 5 miliard korun, které by měly v souhrnu s dalšími typy dotací do příslušných podniků jít, se tak nejeví v kontextu s téměř 60 miliardami dotací do zemědělství ročně jako nějaká zásadní částka, a tady by měla naopak ze svých požadavků ustoupit ASZ ČR. Podpora živočišné produkce by ale měla být určitě sofistikovanější, třeba nějakým ohodnocením produkce statkových hnojiv nebo propracovanější podporou zpracování masa – pouhá výstavba či rekonstrukce kravínů, vepřínů nebo drůbežáren klesající živočišnou produkci v ČR nezachrání.

Nakonec ještě jeden příklad, o kterém se moc nemluví, má však nemalý strategický význam – totiž podpora mladých začínajících farmářů. Uvedený příklad je jedním z těch, které by mohly při změnách ve Strategickém plánu SZP sloužit jako modelové – tedy, kde lze z obou stran nějakým způsobem ustoupit, ale zachovat přitom program, který je z pohledu nastávající i žádoucí generační výměny v zemědělství v zájmu úplně všech zemědělců. Současná podoba Strategického plánu počítá s podporou mladých začínajících zemědělců ve výši 3 500 korun na hektar, ASZ ČR navrhuje platbu 6 600 korun a hektar na prvních 90 hektarů po dobu pěti let. Modelový kompromis by přitom mohl vypadat tak, že by činila výše takové platby podle ASZ ČR oněch 6 600 korun, ale počet takto podporovaných hektarů by mohl být nižší, například 50, ale třeba i méně hektarů – mnozí z dnes úspěšných zemědělců začínali na ještě menších výměrách.

Jak je ale celá situace, nejen u začínajících zemědělců komplikovaná, lze demonstrovat na absenci dalších nezbytných podmínek pro to, aby mohl nový zájemce o zemědělství začít v ČR hospodařit. Jednak není v naší zemi vůbec zavedeno specifické poradenství pro začínající podnikatele, což by při složitosti startu bylo velmi vhodné, jednak musí začínající zemědělec mít na čem hospodařit. Volná zemědělská půda není, koupit si jí znamená mnohamilionové investice, takže zbývá v praxi pronájem. V tom mohou sehrát zásadní roli obce, musí se však změnit legislativa při výběrových řízení, a navíc je třeba tuto změnu alespoň deklarovat (a samozřejmě jí následně dodržet), jinak moc začínajících zemědělců reálně nezačne. Problém je, že obce mají své vlastní zájmy a své vlastní nezemědělské organizace a spadají také pod jiné ministerstvo, než zemědělství, takže i tak fatální téma, jako je generační výměna, je nadresortní problém. Nejen výše zmiňované příklady jsou tak legitimním důvodem, aby se alespoň o pár týdnů finální podoba Strategického plánu SZP před odesláním do Bruselu odložila, když nám to Brusel povolí…

Petr Havel

Archiv článků: leden 2022

Zemědělské dotace z EU a podpora produkce

Změny v dotacích pro zemědělství jsou dobrým kompromisem

ČR by měla dojednat odklad konečné verze své zemědělské strategie

Blogeři abecedně