Nástupem náhradníka za Petra Nečase se do Česka vrátí primát země, která v Evropské unii nejčastěji mění premiéra.
Nečasův nástupce bude osmým premiérem po roce 2000. Znamenalo by to prvenství v celé Evropě, nebýt Bosny a Hercegoviny, kde vládne v novém století už devátý premiér.

Důvodem vysokého počtu českých premiérů je především tradičně nízká úroveň politické kultury. K jejich časté výměně přispívá také jeden nedomyšlený ústavní princip.


Čtyři Češi na jednoho Němce

Zeman, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Fischer, Nečas a brzy někdo další. Bohatý výčet je unikátem, i když Čechům na záda dýchají další nové demokracie na východě Evropy Lotyšsko, Srbsko a Bulharsko.

Vysoký počet premiérů je důkazem dosud nestabilních poměrů v postkomunistických státech. Tradiční demokracie nepotřebují hlavy států tak často měnit, například Lucemburčané vyšli po roce 2000 s jedním předsedou vlády, Švédové, Norové a Němci se dvěma.

Česká bilance se přitom významně liší od většiny ostatních východoevropských zemí. Velké politické krize, při kterých se rychleji střídají premiéři, si například Poláci, Litevci či Bulhaři odbyli už počátkem devadesátých let minulého století. Češi měli v devadesátých letech jen čtyři premiéry a vedle Maďarska byli nejstabilnější novou demokracií. Premiéři se začali rychleji střídat až po roce 2002.

Musíme se dohodnout

Malou stabilitu českých vlád připisuje nízké politické kultuře ústavní právník Ján Gronský. Připomíná, že za dvacet let první Československé republiky se vystřídalo devět premiérů. Omezená demokracie po druhé světové válce také nefungovala a skončila převzetím moci komunisty.

Obě demokratické epizody měly podle politologa Jacquese Rupnika jedno společné. O vytvoření vlády vždy rozhodoval kartel politických stran. V první republice stály všechny vlády na podpoře tzv. „Pětky“, kterou tvořili agrárníci, sociální demokraté, národní socialisté, lidovci a národní demokraté.

„Národní fronta v roce 1945 na tento systém navázala a ještě k němu přidala odstranění opozice,“ připomíná Rupnik v knize Dějiny KSČ, jak v původní pětce nahradili komunisté agrárníky a národní demokraty.

Rupnik tvrdí, že vlády založené na kartelech dlouho nevydrží a že se musí často obměňovat. O rozdělení moci se totiž vždy musí dohodnout všichni členové kartelu, protože při zákulisních jednání nejde použít demokratické hlasování jako při zasedání sněmovny nebo vlády. Pokud se strany nedohodnou, tak musí hledat vyšší autoritu, kterou je v českém modelu tradičně prezident. Ten pak stranám nabídne nový koaliční model. Zmíněný scénář se podle Rupnika uskutečnil také v únoru 1948 při převzetí moci komunisty.

Silný a křehký premiér

Politika založená na kartelech se do Česka vrátila opoziční smlouvou ČSSD a ODS, která měla stejnou funkci jako Pětka nebo Národní fronta, tedy udržet moc trvale pod kontrolou menšího počtu stran. Zákulisní dohody kartelu se etablovaly jako jednání známá pod šiframi K3, K6 nebo K9, při kterých je třeba uspokojit zájmy všech vládních stran.

Stejně jako v první republice přesto dochází k neřešitelným konfliktům, které vedou k častým pádům vlád. Proti Československu v období 1918-1938 se poměry přesto v jednom ohledu změnily. První republika vystřídala devět premiérů, kteří sestavili osmnáct vlád. K rekonstrukci vlády tedy nebylo třeba hned měnit premiéra. Po roce 2000 se však s vládou zpravidla mění i premiér, jedinou výjimkou je Mirek Topolánek, který řídil v období 2006-9 dva kabinety.

Důvodem je podle právníka Gronského paradoxně změna ústavy, která ve srovnání s první republikou posílila pozici premiéra proti prezidentovi. Prezidenti Masaryk a Beneš měli možnost odvolat nefunkční vládu a do příštích voleb jmenovat úřednický kabinet, který nepodléhal schválení sněmovnou. Prezidenti po roce 1993 takovou pravomoc nemají. „V podstatě jim nezbývá než jmenovat premiéra, který si zajistí podporu 101 hlasu ve sněmovně. Pro úřednickou vládu navíc potřebuje souhlas sněmovny,“ upozorňuje Gronský, že současné kartely jsou proti zásahu zvenčí lépe chráněny než Masarykových dobách.

Posílení pravomocí se přitom konkrétním premiérům nevyplácí. Pokud se rozpadne politický kartel a je třeba rekonstruovat vládu, tak je třeba nejdříve vždy svrhnout jejího předsedu. „Bez likvidace premiéra není možné nic změnit,“ potvrzuje ústavní právník, který doporučuje pravomoci prezidenta posílit po vzoru první republiky.