Ronald Reagan kdysi prohlásil, že svoboda není nikdy dále než jednu generaci od svého zániku. Platí to i pro nás?

Podle Reagana musí každá generace svobodu vybojovat, ochránit a předat svým potomkům, aby učinili to samé. Svobodu nemáme v krvi. Je nesmírně těžké ji nabýt a velmi snadné pozbýt — postupně a pokradmu, aniž by si to veřejnost plně uvědomovala, neboť svobody se nikdy neztrácí najednou.

Předchozí generace ve svém boji o svobodu uspěla. Padla řada totalitních režimů, zprůchodnily se hranice a internet odstranil veškeré bariéry v přístupu k informacím. Tím vším se uvolnil tvůrčí potenciál mnoha set miliónů lidí. Výsledkem byla nebývalá prosperita lidstva na přelomu tisíciletí.

Ve šťastném a svobodném období, které prožíváme, je pro nás nepředstavitelné, že bychom mohli o svobodu přijít. Většina z nás ji chápe jako samozřejmost, za kterou není nutné bojovat. Je to dáno i tím, že hrozby minulosti jsou zažehnány a ty nové dosud nebereme vážně.

Předvídat vzdálenější budoucnost je zhola nemožné. Vývoj civilizace vždy byl a bude zásadně ovlivněn jednak vědecko-technickým pokrokem, kdy každá technologická revoluce posunula lidstvo o mocný krok dále, a jednak černými labutěmi, nepředvídatelnými událostmi s velkým dopadem.

Navzdory nejistotě si však myslím, že téma svobody zůstane klíčové i pro naši generaci. Náš postoj ke svobodě bude mít určující vliv na budoucnost. My sami rozhodneme o tom, zdali bude náš svět za 20 let svobodný, bohatý a pestrý, nebo stísněný a zatlačený do kouta dějin.

Naše volba spočívá mezi svobodou a pohodlím. Západní svět, ke kterému dnes naštěstí opět patříme, se dostal nešťastnou monetární a sociální politikou do slepé uličky, ze které hledá obtížně cestu ven. Jsem toho názoru, že situace není tak vážná. Co mne skutečně děsí, jsou však nabízená řešení.

Dnes se totiž hovoří výhradně o posilování role státu a jeho angažovanosti v přerozdělování. Nenechme se mýlit. Politici jednají ruku v ruce se společenskou poptávkou po sociálních jistotách, důchodech, podporách, dotacích, levném a pohodlném životě.

Potíž je v nesmírné ceně onoho komfortu. Nejenže to již odnesly po uši zadlužené veřejné rozpočty, ale rozsáhlé přerozdělování také korumpuje a demoralizuje podnikavé a produktivní lidi. Konečně, problém s korupcí spočívá podle Rothbarda především v tom, že máme vůbec důvod kohosi korumpovat.

Jak to vidím já, naše generace má na výběr pouze ze dvou možností:

1. Buď si uvědomíme, že míra zadlužení a přerozdělování již začala vážně ohrožovat naši svobodu a převezmeme opět větší zodpovědnost za osud svůj i komunity, v níž žijeme,
   
   
2. nebo dáme přednost pohodlí a zaplatíme za to svobodou, zprvu pouze ekonomickou, ale později nevyhnutelně i jinou, protože ostatní svobody jsou s ní úzce svázány.

Stát, který chce provozovat rozsáhlé sociální a investiční projekty, je musí z něčeho platit. Vyššími daněmi i zpřísněním celkového dohledu se vytváří tlak, který demotivuje všechny schopné a podnikavé lidi. Mnozí z nich pak volí ekonomickou emigraci a přesouvají své podnikání či kapitál jinam bez ohledu na to, kde v globalizovaném světě fakticky žijí. Podobně uvažují mnozí mladí podnikatelé, které znám.

Před volbou svobody či pohodlí dnes stojí celý Západní svět. Výsledek však bude určující pro celou globální společnost. Země jako Čína, Indie či Brazílie rostou co do významu průmyslové produkce. Ale svobodné a bohaté země jsou i nadále původcem většiny klíčových inovací a myšlenek.

Přeji si, aby si má generace zvolila svobodu před pohodlím. Aby se byla schopna uskromnit, vzdát se neudržitelných jistot a politiky všudypřítomného přerozdělování hodnot. Věřím, že je to možné a v této historické chvíli stále ještě relativně snadné.

Dnešek vidím jako ekvilibrium, stav dočasné rovnováhy mezi dvěmi rovnocenně pravděpodobnými variantami budoucnosti. Obě strany, oba trendy mají na své straně mocné síly a zastánce, jejichž tlak narůstá. V takové situaci vyrovnání sil může i jednotlivec hodně změnit. Jaký chcete vy svět za 20 let?