Bombardování, noční útěk lesem do gruzínského Gori, další bombardování a další útěk směr hlavní město Tbilisi. Gruzínští uprchlíci z Jižní Osetie na nohou strávili desítky hodin, pronásledováni bandity. Teď už jsou v bezpečí – v provizorních uprchlických táborech v okolí Tbilisi. Podle koordinačního týmu pro rozdělování humanitární pomoci vedeného Organizací spojených národů do města každou hodinu přicházejí stovky dalších lidí. Všichni s podobným příběhem a se stejným osudem.
Do Gori jsme se dostali poprvé ve čtvrtek ráno. Provokativně vonící chleba z naši Nivy zřejmě přesvědčivě odpudil mladého ruského vojína z Burjatska, aby nás propustil dále. Tak jsme projížděli jeden checkpoint za druhým,až jsme dojeli do Gori - Stalinova města.
Kedysi to bola obyčajná turistická ubytovňa, akých mal bývalý Sovietsky zväz tisícky. Osamotená sa týčila nad hlavným mestom Gruzínska do chvíle, keď pred ňou začali stavať nové domy. Ako to už v Gruzínsku býva pri desiatkach nových obytných domov, ani tieto budovy nikto nedostaval.
Když jsem přemýšlel nad prvním příspěvkem do tohoto blogu, chtěl jsem začít rozborem konfliktu, popsat současnou situaci v Gruzii nebo napsat své zkušenosti s rozvozem humanitární pomoci. Nakonec jsem se však rozhodl, že místo toho uveřejním báseň, kterou jsem dostal od jednoho mladého uprchlíka v provizorním táboře v Tbilisi. Naškrábal ji na kousek papíru, který měl zmuchlaný v kapse. Chtěl jsem, aby mi ten papír dal, ale nemohl jsem ho za boha přesvědčit. Nakonec jsme se dohodli, že mi ji přepíše.