2006. Léto. Držím v ruce čerstvého bakaláře a pomalu se balím do Anglie. Plní se mi můj sen, budu studovat na Cambridge. Procházím fotky z doby asi tak před třinácti lety, kdy jsem Anglii navštívil poprvé. Stojím jako ucho ve směšném oblečení alá Kamarád do deště (číslo dva) na dvorku Pembroke College a nemám ani zdání, že se po tom samém dvorku budu jednou v budoucnu courat na večeře v potterovském hábitu. V předcestovní horečce ani nevnímám dozvuky parlamentních voleb.
Mohamed je bělovlasý pětašedesátník, a když mu vpadneme do jeho skromného papírnictví, vítá nás poklonkováním, které v kombinaci s jeho vysokou postavou a dobráckými kulatými tvářemi působí až úsměvně. Když ho poprosím, zda by si neudělal chvíli čas na několik otázek pro český blog, ihned odchvátá chodbou za svými zády, aby se záhy vrátil s dvěma židlemi, pro mě a Emíru, která mi pomáhá v tlumočení. Všímám si, že chodba, kterou Mohamed odešel pro židle, je současně bytovou chodbou a že lze z prodejny, která je v podstatě součástí bytu, vidět kus obýváku.