Zahraniční politika České republiky vůči Blízkému východu a severní Africe se dá charakterizovat dvěma slovy: pokrytectví a krátkozrakost. Mohli bychom sice tuto diagnózu zmírnit konstatováním, že mnoho ostatních zemí světa, včetně důležitých mocností, na tom je stejně, ale to by páchlo alibismem a fatalismem. Nač se pak snažit o změnu světa k lepšímu? K čemu je normativní politika? A i kdybychom se smířili s tím, že cynický, pragmatický a dvojaký machiavelismus je v mezinárodních vztazích nevyhnutelný, proč musí Česká republika často vybočovat i z tohoto šedého středu na temný okraj?
Konflikt na Ukrajině je velmi vážným ohrožením evropské bezpečnosti a světového míru. Není pochyb, že tzv. povstalce na východu Ukrajiny tvoří do značné míry profesionální ruské vojenské jednotky a dobrovolníci z Ruské federace a že jsou tito povstalci vyzbrojeni moderní ruskou vojenskou technikou a podléhají silnému vlivu, ne-li přímo rozkazům, ruského prezidenta. Tento konflikt lze považovat za neformální válku mezi Ukrajinou a Ruskou federací. Válku, která začala rozmístěním neoznačených ruských jednotek na Krymu, po kterém následovala jeho anexe.
Když mongolské vojsko dobylo v roce 1258 Bagdád, očití svědci vypověděli, že se řeka Tigris zbarvila černo-červeně. Černě kvůli inkoustu z tisíců rukopisů uchovávaných v Domu moudrosti, jedné z největších knihoven světa, které dobyvatelé hodili do řeky. Červeně pak krví učenců, jejichž těla rovněž skončila ve vodě. Obecně je toto datum považováno za konec zlatého věku islámské civilizace, jelikož Bagdád byl v té době světovou metropolí vědy a kultury, mnohonásobně větší a vyspělejší, než tehdejší Paříž nebo Londýn. Byl také sídlem posledního arabského chalífy. Dnes, po více než 750 letech, jsme svědky obdobné srdcervoucí destrukce, tentokrát ironicky na rozkaz samozvaného arabského chalífy, ostře odsouzené mimo jiné i organizací UNESCO, jehož členem je Mongolsko.