Nedělní půlnoc odbila konec izraelského desetiměsíčního moratoria na výstavbu osad na Západním břehu. Zmrazení výstavby židovských osad si jako podmínku pro zahájení mírových rozhovorů kladl palestinský prezident Mahmúd Abbás. Teď hrozí odchodem z jednání, pokud Izrael znovu začne s výstavbou. Nejnovější kolo mírových rozhovorů se tak může do historie izraelsko-palestinského konfliktu zapsat jako rekordně nejkratší. Ale nezapíše.

Požadavek na zmrazení výstavby židovských osad na Západním břehu Jordánu není palestinskou výmluvou sloužící k potopení mírového procesu, jak tvrdí izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman. Moratorium nebylo ani gestem dobré vůle ze strany Izraele vůči Palestincům, jak si ho Lieberman vykládá. Budování a rozšiřování židovských osad na Západním břehu je všemi státy světa, kromě Izraele, ale včetně Spojených států a Evropské unie, právně vnímáno jako kolonizace okupovaného území populací okupační mocnosti. A pro takový případ existují právně závazné mezinárodní konvence. Zmrazení výstavby bylo obsaženo už v dohodách z počátku devadesátých let a bylo i jedním ze základních požadavků tzv. Cestovní mapy z roku 2003 - mírového plánu navrženého administrativou amerického prezidenta George Bushe mladšího. Není to tedy nic nového. Rozdíl je jen v tom, že Izrael veškeré tlaky na zastavení výstavby ignoroval a Američané (kteří jediní jsou schopni, a to ještě jen omezeně, ovlivnit v tomto směru Izrael) se nenamáhali, až donedávna, zastavení výstavby osad vymoci.

Odhlédneme-li od mezinárodního práva, požadavek na zmrazení výstavby židovských osad má z pohledu Palestinců i celkem neprůstřelnou vnitřní logiku. Mírové rozhovory jsou v podstatě o vytvoření nezávislého, soběstačného a teritoriálně souvislého palestinského států. Ten má vzniknout především na území tzv. Západního břehu, jehož palestinská populace žije pod izraelskou vojenskou okupací od roku 1967. Počet židovských osadníků na Západním břehu (včetně východního Jeruzaléma) se od té doby vyšplhal z několika tisíc až k necelému půl milionu. Letmý pohled na mapu Západního břehu odhalí, že téměř celé jeho území je poseto tečkami znázorňujícími židovské osady. Tyto osady, společně s „bezpečnostní zdí“, vojenskými ochrannými pásmy a základnami a přidruženou dopravní infrastrukturou, která je Palestincům zapovězena, ve své podstatě parcelují území možného budoucího palestinského státu na množství enkláv a sami o sobě nejsou v souladu s primárním cílem mírových jednání, tedy dvoustátního řešení konfliktu.

Výstavba židovských osad na okupovaných územích probíhala jak pod taktovkou izraelské pravice tak levice a navíc největší intenzity dosahovala vždy v období, kdy se zdálo, že lze míru dosáhnout. Tedy právě během mírových jednání. A tak Izrael rok po roce měnil to, čemu se politickým eufemismem říká „facts on the ground“ (tedy rozložení reálné situace na daném teritoriu – např. demografické) a posiloval svoji pozici pro dobu, kdy se začne jednat o podobě hranic. Pokud ovšem mají izraelští politici vůbec zájem na tom, dostat se do takového okamžiku. Mnoho Palestinců soudí, že mírové procesy jsou tu jen od toho, aby ukolébaly světovou komunitu, otupily samotné Palestince a aby se pod jejich pláštíkem krok za krokem realizoval sionistický sen o větším (ne-li Velkém) Izraeli. Mnoho Palestinců si také uvědomuje, že byť musí být Arafatovi přiřčena všechna čest za to, že vrátil Palestince na mapu světa, v době, kdy se Golda Meierová pokoušel svět přesvědčit, že žádní Palestinci vlastně ani neexistují a za to, že vyrval palestinskou otázku ze znásilňujícího objetí okolních arabských států, jím vyjednané dohody z Osla, od kterých se odvíjí současná palestinská situace, byly nejspíše velkou chybou. Chybou, která dala Izraeli mnoho let relativního klidu a mezinárodního uznání, zatímco Palestincům postupnou ztrátu zbylého území, chudobu, život pod zdánlivě nekončící vojenskou okupací a kompletně zkorumpované vedení. Nespokojenost se současným stavem dali Palestinci najevo skrze poslední demokratické volby, které těsně vyhrál Hamás.

Mahmúd Abbás si proto dobře uvědomuje, že musí nutně Palestincům vykázat nějaký úspěch. Jeho vlastní prezidentský mandát dávno vypršel, stejně tak jako mandát jeho vlády. Pouhých třicet procent Palestinců považuje Abbáse a jeho vládu za legitimní. Navíc dobrá polovina Palestinců by podle průzkumů nepovažovala Abbásem vyjednané mírové dohody za legitimní. Abbás je tak v pasti. Odchodem z jednání by sice mohl poukázat na svou zásadovost, současně by ale přiznal, že pro Palestince nedosáhl vůbec ničeho. Kdyby zůstal, čelil by nařčení ze slabosti a kolaborace s Izraelem. Cestu ven poskytne Abbásovi s největší pravděpodobností schůze Ligy arabských států, která ho pověří v rozhovorech pokračovat a současně Američany narychlo upečený kompromis, který umožní osadníkům dále stavět, avšak v omezeném tempu.

Mírové rozhovory tak nejspíše pokračovat budou. Mají ale vůbec smysl? Průzkum veřejného mínění mezi Palestinci odhalil, že více než polovina je nakloněna ke kompromisu, včetně uznání Izraele jako „židovského státu“. Dvě třetiny Palestinců ale současně nevěří, že by mírová jednání mohla dopadnout jinak než krachem. Více než polovina volí jako alternativu nenásilné kroky: požádání Rady bezpečnosti OSN o uznání nezávislosti nebo její jednostranné vyhlášení, popř. nenásilný protest. Násilí ale číhá hned za dveřmi, o to víc, když se do dění vloží radikální skupiny.

Problém je v tom, že se Palestinci cítí uvězněni v situaci, ze které nevidí žádné východisko. Dobře si uvědomují, že jsou slabším partnerem, ale za současných ponižujících podmínek je pro ně těžké spolknout hořkou pilulku jimi vnímané historické nespravedlnosti a kývnout Izraeli na nabídku jakéhosi rozparcelovaného, okleštěného a kontrolovaného státu. Dobře si uvědomují, že ani násilná možnost nikam nevede. Bylo by to jen další gesto, na kterém by palestinská společnost ještě více vykrvácela. Poslední mírový proces ale není ani mírový (Palestinci i Izraelci umírají dál, ti první jako obvykle ve větším počtu; výstavba osad v omezené míře pokračovala i přes moratorium) ani proces (spíše série opakovaných zacyklených dějů).

Vývoj událostí se dá jen stěží odhadnout. George Friedman ve svém nedávném článku napsal, že „vzájemný strach je základem míru mezi nepřáteli…problém je ten, že ani Izraelci ani Palestinci nejsou dostatečně vyvedeni z klidu, aby mír uzavřeli“. Otázka je: může si Izrael dovolit další kolo blízkovýchodního konfliktu, tentokrát s možným zapojením Libanonu, Sýrie a Iránu, i když by z takového konfliktu vyšel vítězně?