Několikahodinové vyslýchání na téma, jak funguje internet a Facebook, tak popsal Al-Džazíře své zážitky jeden ze zatčených bahrajnských aktivistů. Hlubokou propast mezi režimem a mladou arabskou generací vzdělané střední třídy, která stála u zrodu arabských revolt, lze označit jako střet časovostí. Mládež žije v budoucnosti, zatímco diktátorská elita se v přítomnosti udržuje prostředky minulosti. Střet časovostí se ale často odráží i v české analýze událostí na Blízkém východě.

Stejně jako Mubárak nebo Bin Alí, ani typický český expert na arabský region z řad starší generace by nedokázal obstojně vysvětlit, co je Facebook. Takový člověk byl formován studenou válkou, pracoval v kontextu komunistického režimu, na arabském území pobýval před třiceti lety a udržuje přátelské vztahy s arabskými kolegy na výplatní pásce represivních režimů. Naprosto přirozeně se tedy stává, že ve své analýze vytěsní věci, kterým nerozumí, a zaměří se na věci, kterým rozumí. Na armádu, na pučisty, na konspirátory, na Írán, na islamisty, na kmeny a na sektářské rozdělení. Metodou pro vysvětlení revolučních událostí je hledání konspiračního centra, loutkáře, který tahá za nitky. A je pro něj obtížné, stejně jako pro vyšetřovatele onoho bahrajnského aktivisty, vstřebat realitu decentralizované, síťové a nehierarchální formy organizace současných protestů.

Obsese v hledání historických paralel je dalším znakem pro bezpečný útěk do dobře zmapovaných končin. Revoluční Írán, Libanon v občanské válce, Irák pod bezletovou zónou, Irák po invazi koaličních vojsk, kmenové Somálsko, koloniální Libye, krvavý Alžír. Dochází k internalizaci názorů arabských kontaktů, prorežimních i protirežimních, ale podobně odtržených od mladé generace. Možná i k promítnutí vlastních pocitů z československé „unesené“ revoluce. Výsledná analýza je o poznání cyničtější ve svých východiscích a skeptičtější ve svých předpovědích než úvahy mladších lidí zabývajících se stejným regionem. Ti druzí jsou proto často označeni za naivní idealisty, zatímco ti první se opírají o implicitní autoritu letitých zkušeností.

Samozřejmě že si je autor tohoto textu vědom zobecnění, kterého se dopouští generačním rozlišováním mezi českými komentátory a analytiky arabského světa. Nicméně se domnívá, že mladší generace obecně inklinuje k větší vnímavosti výsledků velkých sociálních, kulturních a ekonomických změn, které posledních několik let transformují arabskou společnost. Způsobené zejména procesem urbanizace, masového vzdělávání a globalizace, tyto změny vyústily v relativně větší individualizaci, emancipaci a radikalizaci (tváří v tvář tradičnímu sociálnímu řádu) mladé arabské generace. Netrpělivost, neochota ke kompromisu s represivní silou, drzá odvaha mluvit přímo a kriticky, nadbytek mobilizační energie a lehkomyslné riskování vlastního života pro stanovené ideály - to jsou charakteristiky mladé generace, platné pro každou společnost. A byla to právě tato mladá generace, která protesty vyvolala a vedla, významně podpořena moderními nástroji okamžitého sdílení emocí a surového zobrazení nahé pravdy.

Během pouhých několika týdnů se rebelující tuniské a egyptské mládeži podařilo vypudit diktátora, znemožnit dědičnost prezidentského úřadu, převrátit ústavní pořádek ve prospěch politické plurality a dosáhnout odstoupení loutkové vlády. Bezprecedentní historický úspěch jejich spontánního hnutí nezmenší ani role armády, odborů, zavedené politické opozice nebo zákulisního zahraničního tlaku, které na něm jistě měly svůj podíl. Jednoduše proto, že všichni jmenovaní měli co dělat, aby s událostmi udrželi krok a jejich aktivity byly čistě reakční.

Navzdory všemu cynismu a skepsi je jedna věc jistá. Egypt, zrcadlo arabského světa, už nikdy nebude stejný jako předtím. Hledání historických paralel je zbytečné. Generace z Tahríru, která osmnáct dní bok po boku demonstrovala, krvácela, spala, jedla, zpívala, tančila, vymýšlela vtipy, účastnila se svateb a modliteb, skládala básně, natáčela rapové videoklipy, ošetřovala raněné, oplakávala mrtvé, povzbuzovala zastrašené, neúnavně tweetovala do světa a nakonec zorganizovala velký úklid náměstí, vytvořila nesmírně silnou sdílenou zkušenost. Duch Tahríru, byť ten název není především pro Tunisany úplně férový, prostupuje a vyplňuje novou generaci Arabů a Arabek od Rabatu po Bagdád, od Damašku po Saná. Začíná nová hra, které se stará garda zoufale snaží vtisknout taková pravidla, aby jí to celé ještě dávalo smysl.

Psáno pro Lidové noviny