V sobotu 14. května oslaví Izrael šedesát tři let od svého vzniku. Pro izraelské Židy je to Den nezávislosti, pro Palestince je to Den katastrofy. Oba národy si činí nárok na stejné území. Oba národy se navzájem popírají. Izraelští Židé mluví o Palestincích jako o „Arabech“ nebo „izraelských Arabech“. Palestinci referují o izraelských Židech jako o „židech“ (náboženská, nikoli národnostní komunita) nebo „sionistech“. Jaká je palestinská perspektiva národnostní otázky ve vleklém konfliktu?

Známý politolog Benedikt Anderson definoval národ jako „imaginární společenství“, které je produktem sociální konstrukce. Jinými slovy, národ vzniká, když o sobě skupina lidí začne smýšlet jako o národu. Národ je subjektivní pojem a musí být vytvářen, protože neexistuje objektivně. Většinou se tak děje „shora“ malým počtem uvědomělých elit. Palestinci tento proces začali v druhé půli 19. století, když ještě žili pod nadvládou osmanských Turků. Téměř současně se v Evropě zformovalo hnutí za národní sebeurčení Židů, které židovství definovalo primárně politicky. Sionismus volal po vytvoření židovského státu, a když v tomto hnutí převládl názor, že by tento stát měl vzniknout na území tehdy označovaném jako Palestina, dostal se sionismus do přímého kontaktu s palestinským hnutím národního sebeurčení a značně ho urychlil.

Palestinci měli v té době nespornou výhodu „domácího“. Tvořili drtivou většinu obyvatel Palestiny (94% populace) a na území, které se mělo stát bojištěm dvou různých národních hnutí, už byli přítomni po staletí (Palestinci svůj původ datují do biblických časů, ještě před arabskou expanzi v sedmém století po Kristu). Sionisté se s touto nevýhodou museli vypořádat masivním přistěhovalectvím. Už na přelomu 19. a 20. století bylo sionistickým představitelům jasné, že se Palestinci budou vytvoření židovského státu bránit. „Pravda je, že politicky vzato, my jsme ti agresoři a oni se jen brání,“ prohlásil ve třicátých letech minulého století pozdější první izraelský předseda vlády David Ben Gurion. Palestinci skutečně vnímali židovské přistěhovalce jako evropské kolonisty. Politicky ale byli Palestinci bezzubí, neboť dovolávání se osmanským Turkům a později Velké Británii, která území de facto kolonizovala, bylo marné. Rozhodnutí Velké Británie pomoci židovským imigrantům vybudovat v Palestině vlastní domovinu vnímali Palestinci jako rozhodnutí evropské mocnosti o ne-evropském území bez jakéhokoli ohledu na přání většinového (a z perspektivy Palestinců původního) obyvatelstva. Desítky let se Palestinci bránili britskému kolonialismu a židovské imigraci jak politickým tak ozbrojeným způsobem. Rok 1948 tedy nebyl začátkem konfliktu, ale jeho vyvrcholením.

Důvody, proč pro Palestince skončil tento střet úplnou destrukcí jejich společnosti (al-Nakbou), mapuje ve své knize „Železná klec“ historik Rašíd Khalídi. Palestinci museli politicky operovat ve stísněných mezích vytyčených železnou klecí, ze které se nebyli schopni dostat. Mřížoví této klece bylo tvořené především spoluprací Britů a sionistů, díky němuž vznikly instituce budoucího židovského státu již více než dvacet let před jeho vyhlášením. Palestincům byl stejný stupeň organizace odepřen, i když tvořili 90% obyvatelstva. Na vině byli i oficiální představitelé Palestinců, kteří se nechali rozdělit, manipulovat a zlákat vidinou osobního prospěchu. A když se Palestina dělila v OSN na dvě části, bylo už pozdě. Pro Palestince představovalo takové dělení nepřípustný zásah vnějších mocností a dělení nedělitelného. Paradoxně považovali svoji domovinu za nedělitelnou i sionisté. Menachem Begin, pozdější izraelský premiér, označil rozdělení za nelegální. Ben Gurion ale radikální sionisty utěšoval tím, že jakmile bude židovský stát dostatečně silný, expanduje i do zbylého území Palestiny. V konečné bitvě sionisté skutečně obsadili 78% Palestiny a polepšili si tak o 17% nad rámec přiřknutý OSN.

Nyní jednají Palestinci o vytvoření svého vlastního státu ve zbývajících 22% bývalé Palestiny. Pro izraelské Židy je ale většina z těchto 22% bývalým historickým územím židovského království, které tam na relativně krátkou dobu (jako nezávislý státní útvar) vzniklo před třemi tisíci lety. Proto je tzv. Západní břeh, kde by měl vzniknout palestinský stát, protkán sítí židovských osad, vojenských základen a přidružené infrastruktury, kterou mohou používat pouze izraelští Židé. Palestinci považují podstoupení 78% území Palestiny Izraeli za svůj historický kompromis. K míru ale nedochází, naopak každým dnem ukrajují budované židovské osady více a více území ze zbývajících 22%.
Je zcela evidentní, že ani izraelští Židé ani Palestinci nerezignovali na myšlenku jednoho jediného státu mezi Jordánem a Středozemním mořem. Palestinci mluví o dvoustátním řešení jako o dočasném. Obě komunity si na sebe mají zvyknout, posílit vzájemnou důvěru a následně dát vzniknout nějaké formě jednoho státu, který by zaručoval rovná práva a bezpečnost všem občanům. Podle Palestinců ale izraelští Židé uvažují sice také v rovině jednoho státu, nicméně státu židovského. Palestinské obyvatelstvo by buď bylo transferováno (vyhnáno) do Jordánska (jak o tom mluví izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman) nebo by bylo koncentrováno v populačních ostrůvcích oddělených kontrolními stanovišti a bezpečnostními zdmi.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu skutečně podmínil mírovou dohodu uznáním Izraele jako židovského státu. Tento požadavek, byť by se jednalo o území dnešního Izraele, nikoli „Velkého Izraele“, je pro Palestince nejen politicky nepřípustný, ale také nesplnitelný. Museli by totiž popřít svoji vlastní identitu. Většina Palestinců se nepřestane dívat přes hranice na dnešní izraelská území jako na historicky svá a stejně tak nepřestane většina izraelských Židů považovat Západní břeh za Judeu a Samaří. Trvat na charakteru Izraele jako židovského státu je přípravou na uzákonění (už de facto) podřadného právního statusu izraelských Palestinců. To by jen potvrdilo palestinský argument, že sionismus je v zásadě ideologií o nadřazenosti jednoho etnika nad druhým, o umělém vytvoření etnické většiny na daném území bez ohledu na politická práva původní většiny.

Abychom se vyhnuli hře s nulovým součtem, tedy konceptu „buď my, nebo oni“, měli bychom začít debatovat možnost vzniku jednoho dvounárodního státu. Pokud taková vize izraelské Židy z demograficko-bezpečnostních důvodů děsí, měli bychom dát šanci dvoustátnímu řešení dříve než bude nerealizovatelné. V září budou Palestinci žádat státy OSN o uznání vlastního státu na 22% území bývalé Palestiny. Česká republika, která je vnímána jako jeden z největších spojenců Izraele, bude muset svůj hlas důkladně promyslet. Bylo by škoda, aby v dobré víře nakonec možnost míru na Blízkém východě nesnížila.

Publikováno 16.5. v Lidových novinách