Situace v Bahrajnu titulky už nedělá. Před dvěma měsíci ukončila místní revoluci intervence Saudské Arábie a dalších čtyř zemí zálivu, včetně Kataru, sídla jinak pro-revoluční al-Džazíry. Od té doby se pozornost médií stočila k Libyi a Sýrii. Bahrajn byl veřejnosti vysvětlen jako jakási anomálie v rámci arabských revolucí. Spíše než o demokratické reformy šlo údajně o íránskou konspiraci, jejíž potlačení je pro Západ v podstatě žádoucí. Smutné, ale nezbytné. Konec příběhu.

Příběh ale teprve začíná pro více než šest set Bahrajnců, které od té doby režim uvěznil, nechal zmizet nebo přímo zabít. Obrovská lidská tragédie se právě teď odvíjí na tomto malém ostrůvku uprostřed Perského zálivu a způsobí bahrajnské společnosti tak hluboké rány, že si jednou budeme náš nezájem možná vyčítat. Interpretace revolučních událostí jako konfliktu mezi sunity a šíity, kterou Západ tak ochotně akceptoval, totiž s velkou pravděpodobností paradoxně přeroste do skutečného sektářského konfliktu, i když tomu tak být nemuselo.

Protesty v Bahrajnu zorganizovala mladá generace aktivistů inspirovaná revolucemi v Tunisku a Egyptě. Tito mladí lidé vystoupili jak proti režimní politické diktatuře, tak proti impotenci tradiční opozice (šíitské a sunitské) s tím něco udělat. Sloganem demonstrujících bylo "Ne šíita, ne sunita, ale Bahrajnec!". Hnutí požadovalo demokratické reformy, konec korupce a konec diskriminace většinové populace. Protesty byly organizované zcela zřetelně a záměrně nenásilným způsobem a pod heslem národního dialogu. Režim odpověděl 17. února krvavým nočním útokem na stanové městečko opozice na Perlovém náměstí.

Od samého začátku protestů zaujala sunitská bahrajnská monarchie jednoznačný postoj - jedná se o povstání šíitů vyvolané a podporované Íránem. Podobně jako v Sýrii, tak i v Bahrajnu je to ale právě především režim, který sektářské napětí vyvolává. Jedná se o strategii, která má rozdělit opozici a ospravedlnit míru nedemokratičnosti režimu, která je ve 21. století ostudná. Navenek má tato strategie zajistit sjednocení jinak rozhádaných sunitských arabských států proti společnému nepříteli - Íránu, který ve své roli alternuje s Izraelem, podle toho, jak se to zrovna politicky hodí. Dalším efektem je zajištění podpory Západu, zvláště Spojených států, které jsou Íránem tradičně posedlí, od doby, kdy tato země přestala být jejich nejbližším spojencem. Že neexistují žádné důkazy o tom, že by Írán nepokoje vyvolal? Že bahrajnská opozice nesestává pouze s šíitů? Že demonstranti volají po národní jednotě? Na to se už nikdo neptá.

Od intervence států Zálivu zemřeli v policejní vazbě minimálně čtyři lidé. Údajně na onemocnění krve. Ve skutečnosti byli umučeni k smrti. Jeden z nich, Abdul Kareem al-Fakhrawi, zmizel poté, co šel na úřad podat stížnost na policejní zásah ve svém domě. Režim také tvrdě udeřil na doktory a zdravotní sestry, kteří pomáhali léčit zraněné demonstranty. Desítky z nich dnes stojí před vojenským soudem. Abdulhadi al-Khawaja, zakladatel Bahrajnského centra pro lidská práva, nedávno před tímto soudem stanul a jeho tvář nesla zcela jasně známky tvrdého mučení. Stejně tak stanul před soudem Ibrahim Šarif, vůdce sunitské opozice. Hlavní editor jediného opozičního deníku v zemi al-Wasat spolu s několika žurnalisty skončil také ve vazbě. Deník musel svoji činnost ukončit. Většina ze souzených aktivistů si vyslechla obžalobu z terorismu nebo rozpoutávání násilí. Velká část bahrajnské společnosti žije ve strachu. Maskovaní členové bezpečnostních složek (často nebahrajnské národnosti) pořádají v domech podezřelých aktivistů razie a lidé mizí bez jakéhokoli procesu nebo formálního obvinění. Pouze ti šťastnější se dočkají veřejného soudního přelíčení jako al-Khawaja nebo Šarif. Mezitím bahrajnská televize vysílá vymučená "přiznání" o íránské konspiraci.

Následky přehlížené brutalizace bahrajnského režimu budou ve finále pro Západ více škodlivé, než kdyby byla bývala bahrajnská monarchie donucena k podstatným reformám nebo úplně padla. Liberální mladá generace demonstrujících se bude cítit zrazená pokryteckým Západem. Opozice se více zradikalizuje. Když to nepůjde nenásilně, tak jediná cesta bude ta násilná. A třeba s pomocí Íránu. Taková je logika věci. Potlačení bahrajnského jara je ve skutečnosti další z proher v boji proti terorismu a radikalismu. Nejúčinnějším prostředkem je totiž svoboda a společenská spravedlnost. A té se i díky nám většina Bahrajnců hned tak nedočká.

Zkrácená verze vyšla v Lidových novinách