Před třemi týdny zveřejnil Charlie Skelton, novinář britského The Guardian, obsáhlý článek, ve kterém hlouběji rozebírá identitu západními médii často citovaných představitelů syrské opozice, obyčejných syrských občanů nebo nezávislých syrských lidsko-právních či expertních institucí. Dochází k závěru, že celá řada těchto osob se buď již dlouhá léta pohybují v horních patrech americké, britské nebo francouzské mezinárodní politiky a jsou těsně provázáni především s proválečně naladěnými jestřáby v daných zemích nebo se vydávají za obyčejné Syřany žijící v zahraničí a přitom prokazatelně „obyčejnými občany“ tak úplně nejsou.

Západní média podle Skeltona často nekriticky přejímají mnoho zpráv o situaci v Sýrii (včetně počtu obětí), které jsou filtrované právě těmito lidmi. Současně ale Skelton zdůrazňuje, že to nemusí nutně znamenat, že všechny tyto zprávy jsou nepravdivé nebo zavádějící nebo že by byl Assadův režim v právu.

Jeho článek nicméně poodhaluje nelítostnou bitvu, která se na mezinárodní úrovni vede o Sýrii, jak fyzicky tak skrze média. Bohužel pro obyčejné Syřany je jejich země jedním z naprosto klíčových políček šachového souboje, který vede hned několik hráčů. Pro Saúdskou Arábii a arabské státy Perského zálivu je syrská revoluce příležitostí znatelně oslabit iránské ambice v regionu. Pro Izrael a USA je oslabení Iránu stejně lákavé. Jako bonus se jeví vytlačení ruského vlivu a ukončení zpupnosti země, která se pasovala na poslední baštu arabského odporu vůči izraelské rozpínavosti. To poslední je ale s otazníkem, protože nový syrský režim může a pravděpodobně bude vůči Izraeli zastávat tvrdý postoj, minimálně dokud se nevyřeší otázka Izraelem okupovaných Golanských výšin. Existuje ale vysoká šance, že nový syrský režim bude muset napnout veškerou pozornost a sílu na stabilizaci země a na Izrael nebude mít vůbec myšlenky. Rusku a Číně jde především o otázky státní suverenity a nepříjemného precedentu humanitární intervence, který může být v blízké budoucnosti aplikován na jejich vlastní území. Kromě politického vlivu, vojenské námořní základny a investic nelze Rusku upřít obavy z destabilizace regionu, který není příliš vzdálen od jeho vlastních problematických pohraničních muslimských republik. Proti těmto obavám působí opačnou silou zájem Ruska a Činy podporovat zapletení USA do vysilujících válek na Blízkém východě, protože tím se redukuje pozornost a energie Američanů, které by se alternativně upnuly na tyto dvě země. Chce Rusko situaci v Sýrii přivést na co nejhorší úroveň, než zemi předá Američanům k intervenci?

Každopádně ať se na zájmy „mezinárodní komunity“ díváme z jakéhokoli úhlu, humanitární ohledy se jeví být až druhotné. Na to si nepřímo stěžoval i Kofi Annan ve svém rezignačním příspěvku pro Financial Times. Annan věřil, že jediná cesta, jak konflikt řešit tak, aby při něm zahynulo co nejméně Syřanů, je diplomacie a součinný tlak mezinárodní komunity na obě strany konfliktu, který by je přivedl k vyjednávacímu stolu. Tento tlak se odehrál na rétorické rovině, v té reálné se dostává oběma stranám morální podpory, technického vybavení a zbraní pro vedení války. Neústupnost a neprozíravost Bašára Assada a jeho věrných vyhlídky na rychlé řešení pohřbila. Assadův režim systematicky od začátku konfliktu proměnil zpočátku nenásilnou revoluci v ozbrojené povstání. Bylo jen otázkou času, kdy si syrští demonstranti začnou opatřovat zbraně v odpověď na masivní zatýkání, mučení a střelbu do davů. Tisíce příznivců nenásilného řešení skončili v lepším případě ve vězení nebo v exilu, často ale s kulkou v těle. Uvolněné místo vyplnili ozbrojení povstalci. Hra na sektářskou strunu se pro režim stala sebenaplňujícím proroctvím. Čím více Syřanů umírá, tím více do země proudí džihádisté s úplně jinou post-konfliktní agendou. Zatím jsou marginální, ale za další rok tomu už tak být nemusí.

Mezitím zuří mediální válka. Ruská, čínská a iránská média (samozřejmě včetně syrských státních médií) svalují každý masakr na syrskou opozici a nafukují finanční i vojenskou pomoc, které se dostává rebelům z Perského zálivu. Al-Džazíra promrhává pracně získanou reputaci tím, že zcela evidentně a nekriticky podporuje syrskou opozici, zejména syrské Muslimské bratrstvo. Západní tisk se zaměřuje na pomoc, které se syrskému režimu dostává z Ruska a Iránu. Volání po vojenské intervenci sílí.

Intervenovat se ale nikomu, kdo o tom může rozhodnout, příliš nechce. Na otázku, zda by vojenská intervence zlepšila humanitární situaci v Sýrii nebo v konečném důsledku ušetřila budoucí životy Syřanů, kteří by jinak padli v dlouholeté občanské válce, nemáme a možná ani nemůžeme mít odpověď. Jenže o humanitární ohledy jde až druhotně. Ale ani geostrategický pohled nepřináší jasné rozhodnutí. Vždyť intervence v Afghánistánu a Iráku nepřinesly z geostrategického pohledu Američanům/Evropě/mezinárodní komunitě vůbec nic. Máme tedy stát stranou a přihlížet, jak se Syřané navzájem zabíjejí? Máme si vybrat jednu stranu a dodávat ji peníze a zbraně a dívat se, jak se Sýrie propadá do temna občanské války? Máme doufat, že někdo Assada zradí, nebo že ho rebelové zabijí a vše skončí rychleji, než se obáváme? Máme doufat, že neorganizovaní, početně slabší a hůře vyzbrojení rebelové porazí syrskou armádu (nebo lépe řečeno alávitskou milici), která disponuje desetitisíci stále loajálních mužů, relativně moderní vojenskou technikou a zbraněmi hromadného ničení? Máme uplatnit libyjský scénář poloviční intervence ze vzduchu na syrské reálie? Má diplomatické řešení ještě naději?

Na tyto a další otázky má spousty lidí na světě svoji jasnou odpověď, další ji nemají nebo je to nezajímá. Ani Syřané nebudou a nemůžou být za jedno. Jisté je jen to, že to není naposledy, co mezinárodní komunita řeší podobná dilemata. Bylo by proto nanejvýš prozíravé dohodnout se na nějakých mezinárodních mechanismech časné reakce. Když vypukne ve městě rvačka, zasáhne policie a dohru řeší soud. Lze něco podobného zavést na mezinárodní úrovni, aniž by „policii“ ovládal partikulární stát nebo skupina států? Muselo by to nutně znamenat odzbrojení států? A co demokratický dohled?