První vojenský převrat v Egyptě upekli generálové v únoru loňského roku pod tlakem a s asistencí revolučních davů. Tehdy převrat vyústil v sesazení Husního Mubaraka a převzetí moci Nejvyšší radou ozbrojených sil (SCAF), na jejíž špičce vládli s podporou Američanů generálové Mohamed Tantáví a Sámí Anán. Až do nedávna.


V neděli 12. srpna totiž nedávno zvolený egyptský prezident Mohamed Mursí oznámil, že oba výše zmínění generálové odcházejí do důchodu, s nejvyššími poctami včetně vyznamenání. Kromě toho připravil Mursí zlatý padák pro šéfy námořnictva, letectva a letecké obrany. Ti byli již tradičně odejiti řídit velké státní podniky. Současně s personálními změnami v nejvyšším patře velení ozbrojených sil zrušil Mursí červnové ústavní dodatky, kterými ho SCAF těsně před uvedením do funkce prezidenta politicky vykastroval. Tím se Mohamed Mursí stává nejen plnohodnotným, ale bez existence ústavy a parlamentu dokonce i téměř všemocným prezidentem.

Slovo „téměř“ ve spojení s Mursího nově získanou mocí je opodstatněné. Těžko se dá totiž předpokládat, že by prezident dokázal zkrotit armádu a zbavit se jejích nejvyšších představitelů bez podpory „zevnitř“. Nulový odpor z řad ozbrojených sil a ticho ve Washingtonu poukazují na plánovanou akci. Nově uvolněná místa na špici egyptské vojenské hierarchie zaujali o generaci mladší vojáci (pozdní padesátníci), se kterými muselo být vše předem dohodnuto. Nově příchozí zaujímali klíčové posty pro úspěch celého plánu (rozvědka, výzbroj, armádní velení), někteří z nich (nový ministr obrany al-Sísí) mají údajně ideologicky blízko k Muslimskému bratrstvu, jiní zase dobré vztahy s USA (asistent ministra obrany al-Asár). Většina se ale rozhodla uspíšit kariérní růst a vyvarovat se hrozícího střetu s civilní složkou politické moci, do kterého mohl armádu zavléct nepopulární Tantáví.

Spouštěčem delší dobu připravovaného plánu zřejmě byly útoky neznámých ozbrojenců na egyptské vojáky na Sinaji poblíž hranice s Gazou předminulý týden. Ať už měl v útoku prsty kdokoli, zdálo se, že síly (v Egyptě označované jako kontra-revoluční) nepřátelské vůči Mursímu a Muslimskému bratrstvu těžily ze situace nejvíce. Objevily se výzvy k demonstracím proti prezidentovi a mluvilo se o chystaném převratu, který měl vést Tantáví spolu se zbytkem Mubarakova režimu. Mursí kontroval propuštěním šéfa tajných služeb a policie, dalších dvou klíčových postů pro úspěch následujícího tahu, jenž přišel o týden později. Přepočítal se Tantáví a nezaregistroval neloajalitu mladších generálů? Nebo Mursí plánoval vše od začátku včetně sinajských útoků? Nebo šlo jen o souhru náhod, která urychlila plány na obou stranách? Egyptská média a veřejnost budou o událostech posledních dvou týdnů spekulovat ještě velmi dlouho.

Ať už je pravda jakákoli, personální rošáda je spíše kontinuitou v rámci egyptské armády, ne revolučním otřesem. SCAF dále existuje a nelze očekávat, že by se nové nejvyšší velení, které se skládá z generálů sloužících desítky let pod Mubarakem a Tantávím, proměnilo v politický nástroj prezidenta nebo Muslimského bratrstva. Armáda zvolila dohodu před konfrontací a předala trochu opožděně moc prezidentovi s lidovým mandátem. Nestáhla se ale do ústraní. Jedná se sice o překvapivé a velké vítězství pro Mursího, zároveň ale prezident s velkou mocí získal i velkou odpovědnost, kterou v případě neúspěchu nebude moci svalit na politické okovy, kterému mu SCAF v červnu ukoval. Nyní bude více než kdy jindy na demokratické opozici a mezinárodní komunitě, aby se nově nalezená moc prezidenta nestala novou tyranií. Muslimské bratrstvo v Egyptě stojí na možná klíčové historické křižovatce, kde jedna cesta vede k nahrazení jedné tyranie druhou, zatímco druhá možnost otevírá dveře k demokratické a civilní vládě. Nejspíš ale bude Mursí po nějaký čas zkoušet střední, v tomto případě rozhodně ne zlatou, cestu.

Upravený článek vyšel v Hospodářských novinách 24. sprna, napsán byl 13. srpna.