Zástupci syrských opozičních skupin se sjednotili pod jednu zastřešující organizaci. Má zformování jednotně vystupující opozice reálný dopad na dění v Sýrii?

Skutečně jednotná zastřešující organizace, která by dostatečně reprezentovala hlavně vnitřní syrskou opozici, by měla pro dění v Sýrii klíčový dopad. Co se týče míry jednoty, stačí společný cíl, plán, harmonogram a shoda nad tím, co nastane po dosažení tohoto cíle. Co se týče reprezentativnosti, není nutné, aby byli v takové organizaci zastoupeni naprosto všichni, ale je nezbytné, aby v ní byla zastoupena většina relevantních aktérů uvnitř samotné Sýrie. Nově vzniklá „Syrská národní koalice pro opoziční a revoluční síly“ je asi poslední příležitostí, jak takovou organizaci vytvořit.


Zatím má tato koalice cíl, ale není úplně jasné, jak silná je shoda nad plánem jeho dosažení a na post-Assadovské transformaci. Koalice také udělala místo pro představitele všech syrských regionálních revolučních rad a pro další členy vnitřní opozice, včetně minorit. Její reálný dopad se bude právě odvíjet od toho, zda tam tito lidé zůstanou, zda budou spolupracovat a zda jejich nominace nebude významně zpochybněna jinými syrskými revolucionáři. Objevují se již náznaky disputace některých nominací, ale zatím dává větší část syrské vnitřní opozice nové organizaci šanci.

Proč Evropská unie „vítá“ vznik koalice, ale zatím otálí s tím, aby ji plně uznala?

Evropská unie zaujala tradiční vyčkávací postoj ze dvou důvodů. Zaprvé, EU se při stávajících mechanismech těžce dobírá rychlého konsenzu nad závažnějšími problémy. Zadruhé, nikdo se nechce příliš spálit – buď tak, že EU uzná organizaci, která se do měsíce rozpadne, nebo tím, že se EU dostane do problémů s vlastním zbrojním embargem v případě, že jí uznaná organizace začne dostávat a distribuovat zásilky zbraní.

Na co se tedy čeká?

Vyčkává se, aby se zjistilo, zda bude mít Syrská národní koalice dostatečnou podporu uvnitř Sýrie a dostatečnou kontrolu nad vojenskými skupinami a nestihl ji tak osud Syrské národní rady. Paradoxně je ale vnitřní syrská podpora této koalici závislá na tom, zda začnou místní revolucionáři dostávat moderní zbraně nebo ne. Je to trochu začarovaný kruh, ale dají se očekávat snahy o postup v obou oblastech (tzn. postupné mezinárodní uznání a přísliby podpory ozbrojené opozici výměnou za setrvání vnitřní opozice v Syrské národní koalici).

Jak si vykládáte uznání koalice ze strany Francie? Proč se právě Francouzi jako první mezi západními zeměmi k tomuto kroku odhodlali?

Je to právě ten pokus o posun ze situace bludného kruhu, kdy „přátelé Sýrie“ čekají na to, jak bude Syrská národní koalice přijata mezi syrskou opozicí a opozice čeká na to, jak bude Syrská národní koalice podpořena mezinárodně. Francouzi se ujali role vlaštovky, navíc jsou taková gesta v souladu s francouzskou zahraniční politikou, která přeci jen stále operuje ve stínu zaniklého impéria. Kromě toho byla Sýrie francouzským mandátem a Francie cítí, že může v Levantě obnovit svůj vliv, beztak nemá co ztratit.

Proč má vůbec „uznání za legitimního zástupce syrského lidu“ pro koalici význam? Jaké cesty se jí takovým uznáním ze strany Západu otevírají?

Pokud bude koalice takto uznaná, vytvoří ze svého středu revoluční vládu. V takové situaci bude mít Bašár Assad problémy oddalovat svůj odchod. Opoziční vláda by mohla mnohem snáze dosáhnout vytoužených dodávek moderních zbraní. Rusko, Čína nebo Irán by s takovou vládou dříve či později navázaly komunikaci a to by byl pro ně první krok k tichému hození Assada přes palubu. Zatím ale může jak prezident Assad tak jeho spojenci věřit v to, že situaci se z jejich pohledu podaří zvládnout.

Kromě diplomatické podpory – jakou další pomoc chce syrská opozice od Západu získat a proč?

Primárně jde větší části syrské opozice o zbraně, aby mohla efektivně čelit Assadově regulérní armádě. Ta část opozice, která ještě po roce a půl boje a represí ze strany režimu hájí nenásilný odpor a dialog je už marginální. Volání po mezinárodní intervenci zesiluje, ale je otázka, která opozici stále dělí.

Vzhledem k tomu, že je všem zúčastněným patrné, že k intervenci z různých důvodů nedojde, je teď hlavní strategií opozice fyzicky režim odstranit. Strategií je tedy zesílení intenzity ozbrojeného střetu a spolu s morální i vojenskou podporou mnoha zemí v zádech přesvědčit tyto kádry, že je čas opustit potápějící se loď. Pokud ale bude mít hodně lidí pocit, že když loď opustí, tak stejně utonou, budou bojovat do konce. I proto je pro koalici klíčové, aby se vypořádala s radikálními ozbrojenými skupinami, které ale v současné situaci patří k těm nejlépe organizovaným, vyzbrojeným a fanatickým válečníkům.

Měl by se podle Vašeho názoru Západ do konfliktu v Sýrii vůbec zapojit? Proč, případně jakým způsobem?

Historická zkušenost říká, že různé druhy přímých a nepřímých intervencí evropských mocností a USA na Blízkém východě a v severní Africe většinou skončily spektakulární katastrofou, popřípadě tragédií ve zpomaleném záběru.
Neexistují jasná kritéria, podle kterých rozhodnout, kdy intervenovat a kdy ne. Částečně proto, že nelze odhadnout důsledky takové intervence. Z principu si myslím, že intervence jakéhokoli druhu by měly dostat požehnání od nejvyššího možného orgánu, který reprezentuje mezinárodní komunitu, tedy od Organizace spojených národů.

OSN ale také zatím nereaguje zrovna "pružně"...

Pokud je tato organizace dysfunkční, je lepší nečinit a snažit se pod tíhou možné budoucí katastrofy o reformu globální správy? Nebo OSN obejít a riskovat, že morální ohledy můžou maskovat sobecké partikulární zájmy? Já odpovědi stále hledám. Jasné je jen to, že zatímco my o tom můžeme filozofovat, jednotlivé vlády konají a většinou sledují mix vlastních zájmů a určité normativní politiky. Příliš často ale to první převažuje to druhé.

Rozhovor pro ihned.cz ze dne 14. listopadu 2012