Říká se, že hloupost je dělat stále to samé pořád dokola a myslet si, že to přinese jiný výsledek. Pozemní operace v pásmu Gazy budou mít za následek stovky mrtvých palestinských civilistů a nové rekruty pro militantní ozbrojence z řad zoufalých pozůstalých i rozhněvaných příbuzných.

Tahle válka nezačala ve středu nebo ve čtvrtek odplatou za vystřelení raket na Izrael nebo za zabití jednoho z vůdců Hamásu. Tahle válka zuří už zhruba sto let. Z palestinské perspektivy mají Palestinci právo na obranu svých lidí a právo na obranu proti agresivní kolonizaci vlastní země stovkami tisíc evropských (a jiných) židovských přistěhovalců. Z izraelské perspektivy mají Izraelci právo na obranu svých lidí, kteří žijí pod hrozbou raketových i jiných útoků. Má smysl bavit se o tom, kdo oplácí komu a za co? Má smysl příst se o to, kdo má větší právo na sebeobranu?

Trend je jasný a nedobrý. Čím vice se oddaluje mírové řešení (konečné nenásilné teritoriální i duševní vypořádání, vznik samostatného palestinského státu a konec izraelské okupace) tím více bude přibývat zoufalých konfrontací.

Kdo mírovému řešení brání? Jsou to Palestinci, kteří budou vždycky toužit po osvobození celé Palestiny a nikdy nenechají židovský stát na pokoji? Jsou to Izraelci, kteří nikdy neopustí myšlenku svrchovanosti nad Samaří a Judeou (Západním břehem)? Tvrdit jedno nebo druhé znamená ponechání pouze dvou alternativy – nekonečné válce nebo konečné válce.

Podle průzkumů veřejných mínění i z hlediska prosté racionální úvahy si většina lidí na obou stranách nepřeje ani nekonečnou válku ani konečnou válku. Současně ale ta samá většina v současné době řešení nevidí. Není světla na konci tunelu. A za zvuku válečných bubnů se nakonec i odpůrci války přimknou ke svému vlastnímu kmeni, ke své vlastní krvi. Volání po nenásilném odporu z řad Palestinců přehlušuje zvuk raket vystřelených z Gazy i zvuk raket na Gazu dopadajících.

Může si Izrael v dlouhodobém výhledu dovolit, aby se mír stal rukojmím radikálů? Dává smysl podmiňovat mír stoprocentní bezpečností? Dává smysl obětovat možnost míru za rozšiřování osad, konfiskaci palestinské půdy, kolektivní trestání, věznění bez rozsudku a „precizní“ atentáty na nepřátele s kolaterálními civilními ztrátami? Skutečně nemá Izrael „žádné partnery pro vyjednávání“?

Na začátku 90. let uznala Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) v čele s Fatáhem v rámci mírového procesu právo státu Izrael na existenci. Výměnou za tento historický akt se Palestincům nedostalo od Izraelců uznání práva na samostatný stát. Izrael pouze uznal OOP jako legitimního představitele Palestinců. Byla to největší strategická chyba Palestinců, za kterou mohl Jásir Arafat a jeho touha vymanit se z izolace a stát se zase relevantním – prostě udržet si moc. Výsledkem bylo, že nově vytvořená Palestinská autorita sňala z izraelských beder morální i ekonomické břemeno okupace bez toho, že by tuto okupaci fakticky ukončila.

Je načase Palestinskou autoritu rozpustit a skončit trapnou hru na „palestinský stát“, který dává okolnímu světu dojem sporu dvou rovnocenných partnerů, států Izraele a Palestiny. Je načase ukončit korumpující a rozkladný efekt zahraniční finanční pomoci, která izraelskou okupaci pomáhá udržovat. Je načase svolat mezinárodní konferenci a donutit obě strany vyložit karty na stůl – buď dojde k vytvoření dvou států se všemi garancemi USA, EU, NATO a LAS pro bezpečnost Izraele, nebo Izrael zbylá palestinské území absorbuje se všemi důsledky. Jinak budeme donekonečna vydávat tiskové zprávy o tom, kdo má právo na sebeobranu a přihlížet, jak se v sebeobraně zničí nejen celý region, ale možná i zbytek přilehlého světa.