V roce 1947 rozhodla čerstvě založená Organizace spojených národů (OSN) o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. V té době židovská komunita v Palestině tvořila třetinu celkového obyvatelstva a vlastnila 6% celkové rozlohy území, přičemž drtivá většina Židů se v Palestině vůbec nenarodila. Přesto OSN židovským přistěhovalcům přiřkla 56% Palestiny. Palestinští Arabové odmítli rozdělení jako nelegitimní (v OSN bylo tehdy zastoupeno skoro čtyřikrát méně států než dnes, protože ještě nedošlo k dekolonizaci) a morálně nepřijatelné.

Nyní, po 65 letech přesně na den, se Palestinci obrací na stejnou organizaci s žádostí o znání alespoň pozorovatelského nečlenského statutu. Proč tak činí? Protože před více než 20 lety spolkli z jejich pohledu hořkou pilulku historické nespravedlnosti rozdělení vlastní země (kterou zapříčinily v prvé řadě imperiální zájmy Velké Británie) a uznali právo Izraele na existenci, jenže výměnou za tento ústupek se po dekádách tzv. mírového procesu nedočkali stejného uznání nezávislé Palestiny. Model přímých mírových vyjednávání mezi Izraelem a Palestinci totiž selhal minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé, Palestinci vyjednávali z pozice slabšího a zadruhé, Američané, kteří měli tuto slabost vyvažovat ve prospěch objektivní nestrannosti, přejímali vyjednávací pozici Izraele. Výsledkem tzv. mírových jednání je půl milionu židovských osadníků na území, kde měl původně vzniknout (navíc jen implicitně) samostatný palestinský stát. Kromě těchto osad je Západní břeh (tvořící 20% původní Palestiny) protkán vojenskými základnami a infrastrukturou, kterou smějí používat výlučně jen Židé (přesněji řečeno Izraelci, nicméně těžko najdeme mezi osadníky nežidovské občany Izraele). Většina vodních zdrojů je odkloněna ve prospěch židovských osad a ozbrojení osadníci terorizují jak Palestince, tak paradoxně často i izraelské vojáky, kteří mají za úkol dohlížet na okupační klid.

Palestinci se tedy rozhodli, že jedinou alternativou ozbrojeného odporu, o který se už mnohokrát bezúspěšně pokusili, není přímé vyjednávání se silnější okupační silou, ale zatažení mezinárodní komunity přímo do centra sporu a skrze ni donutit Izrael ke skutečnému vyjednávání, namísto taktického dlouhodobého záboru všeho, co má ještě na Západním břehu nějakou cenu.

Mahmůd Abbás, prezident Palestinské autority, potřebuje jakýkoli symbolický pokrok, aby demonstroval Palestincům užitečnost umírněného postoje a samozřejmě svoji vlastní užitečnost. Množí se totiž ti, kteří začínají pochybovat nad smyslem existence „Autority“, jejíž jedinou funkcí zdá se být udržování pokračující izraelské okupace a pomalého rozšiřování Izraele skrze osady. Hamás, který vládne v Gaze, sice Abbásovi tento krok posvětil, ale je stále odhodlaný celý mírový proces sabotovat, stejně tak, jako ho sabotují izraelští pravicoví jestřábi v čele s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Ten nedávno svoji stranu spojil se ultra-pravicovou stranou rodáka z Moldávie Avigdora Liebermana, jehož snem je násilně vystěhovat i zbytek překážejících Palestinců do sousedních států. Z celého tzv. mírového procesu se stalo čekání na katastrofu, která pohne mezinárodním společenstvím a oběma stranami k aktivnímu řešení vleklého problému.

Abbásova diplomatická iniciativa může být proto vnímána jako šance, jak katastrofě předejít. Šance pro mezinárodní komunitu nečekat, až se něco stane, ale jednat, dokud je ještě o čem. Paradoxně je to i v zájmu pro-mírových izraelských (a palestinských) politiků, kteří jsou si vědomi, že mír zahrnuje velmi bolestivé kompromisy, ke kterým sami odvahu nenajdou. Proto palestinskou iniciativu podpořil i bývalý izraelský premiér Ehud Olmert.

Jaké budou praktické dopady přijetí Palestiny do OSN jako nečlenského pozorovatele? Palestinci by se mohli ucházet o členství u Mezinárodního trestního soudu a kdyby uspěli, mohli by podat žalobu na nelegálnost izraelských politik na Západním břehu. Hysterická reakce izraelské vlády už nyní dává tušit, jaký verdikt by tento soud učinil například ve věci židovských osad. Přineslo by to ale řešení samotného konfliktu? Jistě ne, ale za určitých okolností by zvýšená palestinská aktivita v rámci systému OSN mohla galvanizovat mezinárodní zapojení do mírového procesu, posílit umírněné palestinské politiky a oslabit izraelské jestřáby, kteří v současné době nemají zájem jednat na základě principů, ke kterým se před několika lety dobrali Olmert s Abbásem (především co se týče principu omezeného práva na návrat palestinských uprchlíků a rozdělení Jeruzaléma).

Drtivá většina mezinárodní komunity, včetně států Evropské unie, si uvědomuje pozitivní aspekty, které může dnešní kladné hlasování přinést nejen Palestincům, ale i Izraelcům a celému regionu. Uvědomuje si to nejspíše i americký prezident, který má ale svázané ruce mobilizovaným pro-izraelským lobby, které se může opřít o nekritickou podporu amerického kongresu.

Česká republika se dnes s největší pravděpodobností svým negativním hlasem (pokud své hlasování na poslední chvíli nepřehodnotí) zařadí mezi světové i evropské solitéry. A i když nás o tom budou jistě někteří úředníci a politici přesvědčovat, Česká republika nevybočí z toho důvodu, že by byla osamoceným majákem morality, loajálnosti a moudrosti v morálně zkompromitované, zaprodané a nic nechápající Evropě.