Vojenský úder proti syrskému režimu diktátora Asada se odkládá, nastupuje pokus o diplomatické řešení. Jedním z důvodů je i nevelká ochota Západu podporovat v občanské válce ty, kdo bojují proti Asadovi. Máme se rebelů skutečně bát?

Před pár měsíci kolovalo po internetu video. Velitel skupiny rebelů Abu Sakkar na něm rozřízl hrudník mrtvého vojáka a vyňal z něj nějaký orgán. Pak se otočil na kameru a prohlásil: „Přísahám Bohu, vojáci Bašára Asada, vy psi – sníme vaše srdce a játra.“ A skutečně udělal to, co slíbil. Sám později prohlásil, že jednal v afektu, protože u vojáka našel na mobilu nahrané znásilnění neznámé ženy a jejích dvou dcer. Kromě toho mu Asadovi vojáci zabili bratra, strýce a tetu.

Video přesto může sloužit jako symbol obav západních i amerických politiků, kteří odmítají útok na Asadův režim. I když zásah, alespoň tak, jak o něm v uplynulých dnech hovořil americký prezident Barack Obama, měl potrestat Asada za použití chemických zbraní, nikoli ho svrhnout. Ale syrská opozice to nejsou zdaleka jen podobné výjevy. Přese všechno násilí existuje v Sýrii stále i nenásilný odpor, jímž kdysi, na jaře 2011, rebelie proti diktátorovi začala. Harakat as-súrí as-salmí (Syrské hnutí nenásilí) denně mapuje kreativní a originální formy nenásilného protirežimního protestu po celé Sýrii.

Jenže demonstranty, kteří odmítají násilí, už v ulicích měst dávno zastínili ozbrojenci a polní velitelé. Po dvou a půl letech konfliktu se válka v Sýrii geograficky „stabilizovala“ a rozdělila ji do tří částí – asadovské, kurdské a kontrolované rebely.

Pokud rebelové dobudou nové město nebo vesnici, syrská armáda zareaguje leteckým útokem, aby zbytečně neztrácela vojáky, tedy pokud nejde o vyloženě strategické území. Například spojení mezi přímořskou Latákijí, kde žije velká část syrských alávitů, a hlavním městem Damaškem pojistila přítomnost jednotek libanonského Hizballáhu a „poradců“ Íránské republikánské gardy. Írán totiž chce prostřednictvím Sýrie ovlivňovat dění v Levantě, tedy oblasti východního Středomoří. Dlouho vlekoucí se konflikt však nahrává extremistům na obou stranách, kteří se neštítí vybít si vztek na civilistech nebo prorazit protivníkovu obranu za použití jakýchkoli zbraní.

Asadův režim v boji o přežití rozdal zbraně spřáteleným vesnicím, kmenům, kriminálním gangům, polovojenským jednotkám, a dokonce i členům vedoucí politické strany. Ještě více je decentralizován tábor opozice. Strach, ať už záměrně živený, nebo odůvodněný, přiměl obyčejné lidi hledat ochranu u těch „svých“. Sektářské násilí a extremistické ideologie se na tomto strachu vydatně živí. Které skupiny rebelů tedy bojují proti Asadovi?

Spojenci al-Káidy

Džabhat an-Nusra sice není nejpočetnější skupinou, ale rozhodně hodně viditelnou. Skládá se zhruba ze 6 000 mužů (převážně Syřanů) a má na svědomí asi 90% sebevražedných útoků v zemi. Celým názvem Džabhat an-Nusra li-Ahl aš-Šám (Fronta na podporu levantského lidu) vznikla v lednu 2012 a již v prosinci byla označena OSN a USA za teroristickou organizaci.

O čtyři měsíce později se kuriózním způsobem sama přihlásila k nechvalně známé islamistické teroristické síti al-Káida. Stalo se tak, když vůdce irácké odnože al-Káidy vydal prohlášení oznamující spojení se syrskou Džabhat an-Nusra a vznik Islámského státu v Iráku a Levantě. Tajuplný vůdce Džabhat an-Nusry, Abú Mohamed al-Golání (tzn. „z Golanských výšin“ – kdysi syrského území, nyní okupovaného Izraelem), se zdvořile ohradil, že ke spojení nedošlo, protože nechce hrát druhé housle, ale současně potvrdil svoji loajalitu Ajmánu Zavahrímu, vůdci al-Káidy. Od té chvíle tak v Sýrii operují i jednotky pod vlajkou „Islámského státu“. V některých regionech bojují společně s an-Nusrou, v jiných se zdá, že oboje splynuly do jediné organizace. Potenciální vnitřní boj o moc mezi vůdci „Islámského státu“ a an-Nusry totiž zatím úspěšně zažehnal vůdce al-Káidy Zavahrí osobní intervencí.

Džabhat an-Nusra zavádí na dobytých územích náboženské soudy a její členové jsou také známí popravami lidí, které podezřívají z podpory režimu. Každý velitel an-Nusry má k dispozici radikálního duchovního (často nekvalifikovaného náboženského pseudovzdělance), který má utužit morálku. Poučena zkušenostmi al-Káidy v Iráku se an-Nusra snaží upevňovat moc i poskytováním sociálních služeb a svoji image vylepšuje pomocí speciálního mediálního týmu. Navíc se zmocnila některých ropných vrtů v centrální Sýrii, ze kterých čerpá finanční prostředky. Většinu peněz však získává tato organizace přes různé charity a sítě působící v arabských zemích Perského zálivu, hlavně ze Saúdské Arábie a Kuvajtu. Například ze sítě radikálního kuvajtského duchovního Šáfího al-Adžámího. Mnoho zbraní si opatřili i dobytím syrských armádních skladů.

Džabhat an-Nusra operuje v celé Sýrii a spolupracuje s menšími džihádistickými skupinami, například s Džajš al-Muhádžirín wal Ansár, která sdružuje okolo tisícovky nesyrských džihádistů. Někdy spolupracují s an-Nusrou i jiné jednotky rebelů, pro které Bašár Asad představuje přece jen větší zlo. Napětí mezi džihádisty a ostatními bojovníky syrské opozice na mnohých místech vyústilo v omezené střety. Jak džihádisté, tak nábožensky radikální část syrské opozice otevřeně mluví o tom, že až padne Bašár Asad, další boj se odehraje mezi nimi.

Saláfisté

Syrská islámská fronta je početnější organizací, disponuje okolo 15 000 bojovníků. Jde o saláfistickou alianci, která si jako cíl otevřeně vytyčila vybudování přísně islámského státu. Saláfisté jsou obdobou křesťanských fundamentalistů a hlásají návrat ke kořenům víry, jak si je sami definují. Spojuje je odmítání racionálního nebo mystického výkladu náboženství. Vedení organizace vykazuje známky vypočítavého pragmatismu a distancuje se od globálních džihádistů typu al-Káidy. Nabádá také k větší trpělivosti a opatrnosti. Prohlášení fronty nejsou tak radikální jako ta, která vydává Džabhat an-Nusra, zejména co se týče označování alávitů a dalších minorit za nevěřící nebo heretiky. Abu Abdulláh al-Hamáví, lídr fronty, by rád organizaci situoval do role hlavní islamistické opozice v zemi, která je ochotná komunikovat se Západem. Fronta odmítá americkou intervenci a nemá ambice pokračovat v boji mimo syrské hranice.

Shttp://blog.aktualne.centrum.cz/admin/images/button-bold.gifyrská islámská fronta byla založena v prosinci 2012 poté, co ztroskotala jednání o ustavení široké islamistické opoziční aliance s dalšími ozbrojenými skupinami, které nakonec založily Syrskou islámskou osvobozeneckou frontu. Jádrem Syrské islámské fronty je skupina Harakát ahrár aš-Šám al-islámí (Islámské hnutí svobodných z Levantu). Kromě té v ní působí další čtyři organizace, které dohromady zastřešují desítky jednotlivých brigád operujících zejména v Idlibu, Aleppu, Latákji, Damašku a Dejr al-Zúru.

Syrská islámská fronta získává většinu financí od bohatých jednotlivců v Saúdské Arábii, Kuvajtu a Spojených arabských emirátů. A tyto monarchie si přísun peněz netroufají zastavit.

Pragmatičtí islamisté

Syrská islámská osvobozenecká fronta, tedy organizace, které ji tvoří, patří k nejmocnějším opozičním silám v zemi. Skládá se ze zhruba dvaceti ozbrojených frakcí. Podle slov vedení disponuje až 40 000 bojovníků, ve skutečnosti je to pravděpodobně méně. Jejími hlavními skupinami jsou zejména Sukúr aš-Šám (Levantští sokoli) a Katáib Farúk (Farúkovy brigády). Druhá jmenovaná skupina vznikla už v září 2011 a proslavila se zejména vytrvalou obranou čtvrti Báb Amr ve městě Homs. Na druhé straně nechvalně také proslul již zmíněný velitel jedné z jejich volně přidružených jednotek Abu Sakkar.

V rámci fronty působí i menší frakce s velmi rozdílnými zájmy. Třeba Líva al-Islám operující v Damašku s an-Nusrou je výrazně salafisticky orientovaná. Frakce Líva at-Tauhíd zase nedávno prohlásila, že si budoucí Sýrii představuje jako civilní, v arabském kontextu sekulární stát.

Pokud bychom měli hrubě zjednodušovat, Syrská islámská osvobozenecká fronta je sice islamistickým seskupením, ale více umírněným než Syrská islámská fronta. Inspiruje se spíše pragmatickou ideologií Muslimského bratrstva než salafismem zahleděným do minulosti. Některé jeho brigády se dostaly do konfliktu i s z Džabhat an-Nusrou.

I když mohou členové Syrské islámské osvobozenecké fronty používat islamistickou rétoriku a symboliku, jedná se většinou o projevy společné identity nebo snahu získat finance z konzervativních zdrojů. Salafistické vzezření a islamistická rétorika se obecně staly u mnohých rebelů projevem vypjaté sunitské identity, která je stavěna do kontrastu s režimem více a více vnímaným jako alavitský. Mnohé z těchto bojovníků ale nezajímají salafistické doktríny a islámské právo.

Až donedávna byla hlavním sponzorem fronty Saúdská Arábie (kromě peněz, které přicházely od soukromých dárců). Ta ale v dubnu letošního roku oznámila, že všechny finance bude syrské ozbrojené opozici poskytovat přes jiný orgán, takzvané Nejvyšší společné velitelství, stejně jako tak mají oficiálně činit USA, Turecko, Spojené arabské emiráty a Katar.

Nejvyšší společné vojenské velitelství představuje nejnovější pokus, jak sjednotit většinu ozbrojené syrské opozice. Vzniklo v prosinci 2012 za vydatné podpory Saúdské Arábie, Kataru a USA, v reakci na vznik Syrské národní koalice o měsíc dříve. Záměrem bylo spojit politickou reprezentaci opozice s ozbrojenými jednotkami v Sýrii. Taková snaha však nebyla ničím novým. V prvním roce syrské revoluce se státy podporující syrskou opozici pokoušely vytvořit funkční vztah mezi tehdy vzniklými Syrskou národní radou a Syrskou svobodnou armádou. Jenže pokus selhal.

Ani Nejvyšší společné vojenské velitelství si zatím nevede úspěšněji. Jeho ustavení se zúčastnilo na 260 velitelů syrských opozičních frakcí, kteří si ale od této nové formace slibují přísun nových zbraní a finančních prostředků, spíše, než že by měli chuť nechat se absorbovat do její struktury a poslouchat rozkazy generála Salíma Idríse, který byl zvolen jejich teoretickým nejvyšším velitelem. Míra vlivu velitelství se bude odvíjet od ochoty dárců, hlavně Saúdské Arábie, využívat nové zastřešující organizace k distribuci zbraní a peněz opozici v Sýrii.

Velitelství pod sebou formálně sdružuje Svobodnou syrskou armádu, Syrskou islámskou osvobozeneckou frontu, Syrskou islámskou frontu a zhruba devět aliancí nezávislých ozbrojených brigád.

Syrská svobodná armáda

Syrská svobodná armáda je svým způsobem pouhou značkou, pod níž se skrývají různé skupiny rebelů. Formálně sice sdružuje možná až 50 000 bojovníků, ale není skutečnou armádou. Termín Syrská svobodná armáda se dnes už používá i pro obecné označení protirežimních jednotek, zvláště těch nesalafistických. Pod její vlajkou bojují některé brigády patřící k Syrské islámské osvobozenecké frontě, zbytek je tvořen desítkami, možná stovkami brigád převážně místní domobrany, které většinou nejsou motivované ideologií a nepůsobí za hranicemi svých měst.

Stranou konfliktu se snaží většinou držet Kurdové. Jejich hlavním zájmem je střežit bezpečnost syrského Kurdistánu a prosazení autonomie. Většina tamních ozbrojenců působí v Obranných lidových jednotkách (YPG), což je kurdská milice, která formálně operuje pod velením Kurdského nejvyššího výboru na severovýchodu země.

Závěr

Ty, co bojují proti Asadovi, ať už se zbraní v ruce nebo politicky, spojuje pouze jejich nenávist k syrskému režimu vtělená do osoby diktátora. Čím déle se konflikt vleče, tím více přibývá lidí, kteří jako Abu Sakkar ztratili rodinu a s ní veškeré lidské zábrany. Spojenců al Káidy a různých džihádistů je mezi opozicí stále jasná menšina a už dnes je vidět, v místech, které džihádisté ovládají, že Syřané nejsou k fanatikům zahleděným do imaginární minulosti pozitivně nakloněni. Saúdská Arábie, která vymanévrovala Katar z dominantní pozice, co se týče vlivu na opozici, nemá zájem na destabilizaci Jordánska a na posilování al-Káidy, která saúdskou monarchii z duše nenávidí. Na druhou stranu by Saudové rádi oslabili Irán, a to znamená zasadit ránu syrskému režimu a Hizballáhu. Na fatální úder ale nemají Saúdská Arábie ani jeho spojenci v Sýrii sílu. Potřebují Američany, kteří se do akce příliš nehrnou. Ani opozice, ani režim nejsou natolik zoufalí, aby vyjednávaly, a nevypadá to, že by je k tomu USA a Saúdská Arábie na jedné straně a Rusko s Iránem na straně druhé příliš úspěšně, popřípadě upřímně, tlačily. Proto se ambice mezinárodní komunity smrskly na udržování konfliktu uvnitř Sýrie a doufání v zázrak. Některým zemím může současný stav i docela vyhovovat – Hizballáh bojuje na dvou frontách, Irán je také zaměstnaný, Asad citelně oslabený a džihádisté se alespoň lépe likvidují, když jsou na jednom místě. Takový cynismum je ale urážkou všech mrtvých, uprchlých a zlomených Syřanů.

Článek (se zkráceným závěrem) vyšel ve víkendové Kavárně (14.-15.9.) MF Dnes