Na začátku stála stručná otázka na Facebooku - jaký je postoj Strany zelených ke konfliktu v Sýrii a možné intervenci. Včera večer jsem tedy začal formulovat odpověď, samozřejmě ne za SZ, ale můj osobní pohled na dilemata, která syrský konflikt pro Zelené (a obecně pro mezinárodní komunitu) přináší. Po chvíli jsem usoudil, že vzhledem k přibývajícímu textu by bylo možná zajímavější, kdybych se o své úvahy podělil na svém blogu. Jsem si vědom, že mnoho tezí, které následují níže, by si zasluhovalo rozepsat. Například to, zda by se limitované údery na Sýrii mohly vykládat jako "odplata" s cílem vynutit si respektování mezinárodního humanitárního práva.

Situace v Sýrii je obrovskou lidskou tragédií, za kterou je zodpovědný nekompromisní a brutální režim Bašára Asada. Co začalo jako nenásilný protest proti syrskému režimu, se ale brzy změnilo ve velmi komplexní ozbrojený konflikt, ve kterém je zapojena řada aktérů, vnitřních i vnějších. Jediné politické řešení, které by zastavilo hrůzy syrské občanské války, by vyžadovalo společný diplomatický tlak USA, Ruska, Iránu, Saúdské Arábie a Turecka na syrský režim a všechny opoziční frakce, s cílem přimět je k příměří a politickému jednání. A ani v takovém případě by nebyl úspěch zaručen. Pokud se ukáže, což zdá se je realita současné situace, že výše jmenované země nejsou schopné pro takový výsledek spolupracovat, nabízejí se logicky pouhé dvě možnosti. Buď bude syrská válka s proměnlivou intenzitou pokračovat do té doby, dokud některá ze stran nedosáhne vojenského vítezství, nebo dojde k vnější vojenské intervenci, která tuto fázi konfliktu ukončí.

První možnost znamená pokračování lidské tragédie, což je něco, zvláště pro Zelené, těžko představitelné. Druhá možnost vyvolává řadu otázek. Zelení obecně odmítají vojenské intervence, které nemají mandát OSN. Ne z dogmatických důvodů, ale protože takové intervence destabilizují mezinárodní systém mimo jiné silou precedentu, který ustavují. Na druhé straně nemůže být použití chemických zbraní necháno bez reakce, protože to by také znamenalo nastavení nebezpečného precedentu. Nemluvě o precedentu zabíjení vlastní populace ve snaze udržení se u moci, který už bohužel do značné míry byl po více než dvou letech konfliktu položen.

Pokud nedojde na úrovni OSN (formou mandátu Rady bezpečnosti) k dohodě na humanitární intervenci v Sýrii, zbývá otázka, jak se postavit k humanitární intervenci bez mandátu OSN. Principiálně je to něco, co Zelení odmítají, a proto na první pohled nemá smysl uvažovat v této linii otázek dále. Jenomže principiální rozhodnutí musí mít svá odůvodnění.

Kromě precedentu použití síly mimo rámec mezinárodního práva, které by znamenalo zvýšení možnosti budoucího zneužití humanitární intervence pro nehumanitární cíle, mluví v neprospěch vojenské intervence v Sýrii další faktory. Samotné letecké zásahy by s největší pravděpodobností trvaly déle, než v Libyi a vyžádaly by si značné množství civilních obětí, obzvláště nepřímo, protože režim Bašára Asada by zápasil o přežití a neštítil by se použití jakékoli taktiky, včetně plošného nasazení chemických zbraní. Svoji podporu režimu by významně zvýšil Irán i Hizballáh, pravděpodobně taktikou destabilizace dalších zemí a útoky na cíle mimo Sýrii, zvláště v Libanonu a Iráku. I po nevyhnutelné porážce syrského režimu by ale konflikt v Sýrii neskončil, naopak by se rozhořel ještě intenzivněji s tím, jak proti sobě povedou jednotlivé komunity vyhlazovací odplatné akce a jak v rámci opozice budou bojovat o moc radikální islamisté se sekulárnějším táborem. Jelikož logika humanitární intervence říká, že intervenující má za cíl zabránit zločinům proti lidskosti, intervenující síla bude tedy nést zodpovědnost za udržení míru a další osud Sýrie a bude nucena fyzicky obsadit Sýrii vojenskými a bezpečnostními jednotkami. Taková operace by byla nutně dlouholetá a velmi drahá, vzhledem i k počtu aktérů, kteří budou mít v zájmu post-intervenční Sýrii dále destabilizovat. Ve výsledku by nebylo jisté, zda počet zachráněných životů díky intervenci je vyšší než počet obětí způsobených přímo a hlavně nepřímo samotnou intervencí.

I taková možnost by ale nakonec mohla být přijatelná, pokud by do budoucna odradila jiné autoritářské režimy od masakrů vlastního obyvatelstva. Otázka zní, zda principiální odmítání intervence bez mandátu OSN převažuje nad potřebou principiální rozhodné odpovědi na zločiny proti lidskosti?

Instinktivně si myslím, že ano. Zaprvé, protože selektivita podrývá mezinárodní právo, které je sice nedokonalé, ale zamezuje propadu do úplné mezinárodní anarchie. Na to by někdo mohl odpovědět, že extrémní vyjímky, jako v tomto případě, sítě mezinárodního práva nezpřetrhají, stejně jako je nezpřetrhala například intervence v Kosovu. Pak tedy zadruhé, v tomto zcela konkrétním kontextu Blízkého východu, kdy je konflikt v Sýrii součástí mnohem většího, složitějšího a bohužel dlouhodobějšího zápasu o podobu (minimálně arabského) islámu a o podstatu arabské politické společnosti, není zkrátka vhodné, aby do konfliktu vstoupila, alespoň takto viditelně (nedělám si iluze, že méně viditelně tomu tak dávno je), třetí strana.

Řešení syrského konfliktu má svůj počátek v řešení regionálních problémů, ke kterým musí dojít místní vlády a místní obyvatelstvo, byť za to zaplatí krvavou cenou. Tato cena (a to je třetí bod) současně může pohnout mezinárodní komunitu ke zvážení podstatné reformy OSN a zamyšlení se nad tím, jak se něčemu tak strašnému v budoucnosti vyhnout. Například uvedením do praxe konceptu odpovědnosti chránit, který bez předchozí reformy rozhodovacích mechanismů v OSN zřejmě uveden do praxe být nemůže (když pominu polovičaté a nerozhodné pokusy ospravedlnit jím intervenci v Libyi).

P.S. Je pravděpodobné, že se USA spolu s některými spojenci odhodlají k limitovaným útokům na syrský režim, jako symbolickou odplatu za údajné použití chemických zbraní syrskou armádou. To by samozřejmě pro USA (potažmo mezinárodní komunitu) představovalo cestu z kritizované nečinnosti a do jisté míry by se učinilo zadost potřebě potrestat a odstrašit státy, které by zvažovaly použití zbraní hromadného ničení. Limitované údery bez strategické vize ale syrský konflikt nevyřeší. Pro zmírnění utrpení civilního obyvatelstva je třeba poskytnou větší finanční pomoc pro syrské upchlíky ve státech sousedících se Sýrií a vyjednat humanitární pomoc pro Syřany uvnitř země. Je také třeba přesvědčit regionální státy (ne všechny pobídky a možnosti byly prozkoumané) – především Irán, Saúdskou Arábii (potažmo Ligu arabských států) a Turecko – že je v jejich zájmu společně usilovat o řešení syrského konfliktu a ne ho rozdmýchávat.