Každý z nás bez výjimky máme kořeny někde jinde. Naši předci do české krajiny přišli odjinud, ať už to bylo před sto tisíci, desetitisíci, pěti sty lety nebo minulý rok. Proti-imigrantské heslo „Já jsem tady doma“, které se dnes objevuje na samolepkách a tričkách, je kromě jiného i výrazem úsměvného antropocentrismu, tedy víry, že vše se točí kolem nás lidí. My tu nejsme doma, jsme tu jen hosté. I sto tisíc let je v historii planety krátké jako mrknutí oka. Při druhém mrknutí už tu také vůbec nemusíme být, pokud se budeme chovat stále stejně bezohledně, vůči přírodě i vůči sobě navzájem.

Podobné filozofické řeči spoustu lidí vůbec nezajímají. Ja si ale dokonce myslím, že téma migrace a uprchlíků také většinu lidí vlastně nezajímá. Téměř nikdo neuléhá a nevstává s myšlenkou na uprchlíky. Téměř nikdo v České republice nezná uprchlíka a nemá osobní problém s konkrétním člověkem čerstvě imigrantského původu. Přesto se u nás zdvihla vlna hysterie, která je svým způsobem pozoruhodná a vyvolává řadu otázek. Mimo jiné i otázku, kdo přesně vytváří veřejné mínění.

Zdá se mi totiž, že se na jedné straně média a politici neustále odvolávají na veřejné mínění. Média pouze plní informační poptávku. Politici plní přání lidu. Na straně druhé si ale veřejnost evidentně dělá názor na základě prohlášení politiků a mediálních obrazů. To není nic nového, ale opět to ilustruje obecný problém kvality naší demokracie. Tím je, až na čestné výjimky, úplná rezignace takzvaných elit (hlavně politických) na společenskou odpovědnost. Společenská odpovědnost totiž není o automatickém plnění přání většiny. Kdyby ano, mohli by funkci politiků zastat stroje, které by někdo krmil daty instantních průzkumů veřejných mínění a společenských nálad. Média by se mohla rozpustit v nekonečnou kakafonii blogosféry, ve které je názor Tomáše Vandase nebo Martina Konvičky jen jedním z mnoha legitimních názorů, ani lepší, ani horší, než názor Tomáše Halíka nebo Václava Havla.

Společenská odpovědnost podle mě zahrnuje rozhodování na základě kvalitních informací, které se dále tříbí skrz debatu, která je hluboce kritická, ale současně ohraničená mantinely hodnot, které jsou definované v základních státních a mezinárodních dokumentech a tvoří páteř naší dnešní společnosti. A nejen to, společenská odpovědnost značí aktivitu - kultivaci veřejného prostoru, transparentní obhajobu názorů poukazováním na hodnotová východiska, která je podpírají, ale také vymezení se vůči těm, kteří základní hodnoty zneužívají a zpochybňují.

Zde jsme na velmi tenkém ledu, protože právě jednou z těchto základních hodnot je svoboda, konkrétně svoboda slova. Tu právě využívají a zneužívají lidé jako je docent Jihočeské univerzity Martin Konvička, vůdce české kampaně proti muslimům, který na sociálních sítích navrhuje muslimy zplynovat, namlít do masokostní moučky nebo zavřít do koncentračních táborů, a přesto se mu dostává vysílacího času na nejen na soukromých, ale i veřejnoprávních médiích. Paradoxně navzdory jeho neustálým stížnostem na přehnanou politickou korektnost a cenzuru.

Ostře protimuslimské názory si, ne náhodou, našly cestu k tématu uprchlíků a migrace a smíchaly se v hustý hlen lží, polopravd, předsudků a alarmismu, který oslizl takzvanou veřejnou debatu. Zatímco společenská odpovědnost elit, jak jsem ji popsal, stále dává prostor podstatným a důležitým názorovým rozdílům, převážně na ose mezi politickou pravicí a levicí, rezignace na ni ústí do podivných situací, jakých jsme svědky u nás. Například fakt, že v negativním postoji k uprchlíkům panuje politická shoda od konzervativní pravice, přes sociální demokracii až ke komunistům. Nebo že se na půdě Parlamentu předávají petice proti imigraci v krabicích s logem přeškrtnuté mešity, která má symbolizovat islám. Představ me si, že se na půdě Parlamentu předává obdobná petice s přeškrtnutou Davidovou hvězdou. Je to normální?

Text vyšel v Lidových novinách 29.6. 2015.