Jakési školení začalo touto ilustrací rozdílu mezi lidmi a myšmi:
"Vědci dělají pokusy na myších. Naučí je najít cestu bludištěm, která vede ke kousku sýra. Potom sýr odstraní a pozorují, co myši budou dělat. Po několika marných pokusech to prý myši vzdají a přestanou na to staré místo chodit.."
"Ne tak člověk", řekli.
Nedávné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve sporu italského státu a jeho obyvatelky finského původu Soile Lautsi v otázce odstranění kříže ze školní stěny nevyvolalo u nás velký mediální ohlas. Důvodem je přirozeně to, že problém se týká především otázek vztahu náboženství a společnosti, potažmo vztahu církve a státu, tedy otázek pro český veřejný prostor málo atraktivních. Jenže celý spor lze vidět i v jiné, a podle mě důležitější rovině, a to z pohledu samotných lidských práv.
Dlouhá doba, 20 let. Když mi bylo v roce 1989 přesně tolik, potkala jsem během listopadových událostí v metru svého kamaráda. Mnohokrát jsem si vzpomněla na jeho mrazivou větu, kterou tehdy pronesl: „Dokud tady bude běhat poslední bolševik, tak tomu nevěřím“. Mnohokrát jsem také o významu tohoto spontá¨nního projevu v průběhu oněch dlouhých dvaceti let přemýšlela. Bohužel i v souvislosti s jinou větou, kterou o mnoho později zvolal slušnou češtinou, s typickým přízvukem, jistý ruský agent. „No nemůžete se přece ničemu divit, paní Jordanová. Ano, Rusko je velká země, je taková jaká je a chce mít vliv. Jenže tady jde všechno samo. Češi po nás chtějí peníze, my jim je dáváme a oni pro nás pracují.“
Na nedávno vyvěšeném blogu pana profesora Hořejšího („Pan prezident to Evropě pěkně osladil, před landsmanšaftem nás zachránil“) se strhla diskuze o poválečném vyhnání Sudetských Němců a oprávněnosti takového postupu po té, co autor jednoduše nazval tento dějinný akt nemorálním, a to z důvodu tehdejšího nespravedlivého uplatňování kolektivní viny.
Za dobu svého působení od roku 1978 jsem na vysokých školách už něco málo zažil. Jsem přesvědčen o tom, že převažující většina státních, veřejných i soukromých škol pracuje naprosto standardně a průhledně a excesy, publikované o malé části studentů právnické fakulty plzeňské univerzity považuji za naprosto ojedinělou záležitost.
Proč jsem se rozhodl o očkování proti prasečí chřipce psát?